Putinova obrana

Představitelé Doněcké a Luhanské lidové republiky prohlásili, že Ozbrojené síly Ukrajiny zahájily palbu na jejich pozice. Kyjev ignoruje minské dohody a používá děla a minomety

            Pobýval jsem již nějaký pátek ve Vladivostoku, když mě přesně jednu hodinu po půlnoci zdejšího času probudilo zvonění telefonu.

            „Prosím vás, přijeďte do Moskvy, Vladimiru Vladimiroviči se přitížilo!“ ozval se z telefonu známý hlas zoufalé ošetřující lékařky.

            „Hned jsem tam Alexandrovno Ivanovno,“ křikl jsem do telefonu a bez zbytečného prodlení běžel na nejbližší vlak do Moskvy.

            „Tu máte!“ vrazil jsem do ruky storublovku průvodčímu v jednom z místenkových vagónů, aby mne nechal přespat ve svém kumbále, protože jsem nechtěl svým chrápáním rušit spolucestující.

            „Tu máte!“ vrazil jsem pak dvě storublovky strojvedoucímu, aby jel co nejrychleji a nikde nezastavoval.

            Ale Vladimira Vladimiroviče jsem už nezastihl. Když jsem se přiřítil do Kremlu, ležel už schoulený na zemi, oblečený jen ve svém oblíbeném, již notně obnošeném županu, ruce maje bezmocně rozhozené.

            „Panebože, to není pravda!“ zavyl jsem jako zvíře při pohledu na Vladimira Vladimiroviče.

            „Vyskočil z okna v koupelně. Z támhle toho,“ ukazoval mi mladý milicionář okno koupelny, dodávaje, „to by nepřežil ani Navalnyj.“

            „Panebože, panebože!“ zavyl jsem opět a zabořil hlavu milicionáři do ramene, dávaje volný průchod svým slzám...

            Vladimira Vladimiroviče jsem znal doslova od narození. Už tehdy měl pronikavý pohled a světlé vlásky učesány pro něj tak typickým způsobem. Byl inteligentním dítětem, určitý zlom ovšem nastal, když Vladimir Vladimirovič nastoupil do školy. Malý Vladimir Vladimirovič totiž začal školu brzy nenávidět, nedokázal zapadnout do kolektivu a spolužáci, většinou z nomenklaturních rodin, se mu krutě posmívali.

            Proto Vladimir Vladimirovič začal chodit do juda, aby se všem posměváčkům pomstil. V judu dosáhl jistých úspěchu, ale v osmnácti let se u Vladimira Vladimirovič náhle, jako by zničehonic, prudce rozvinul talent analytického myšlení, čehož si nemohla u mladého muže nevšimnout KGB a tak se Vladimir Vladimirovič, tehdy student práv,  stal jejím zaměstnancem na plný úvazek.

            Talent Vladimira Vladimiroviče byl tak zřejmý, že ho KGB vyslala do Německa, odkud se vrací do Sovětského svazu, který se ovšem záhy na to rozpadá. A v tomto okamžiku přichází další zlom v životě Vladimira Vladimiroviče, který v rozpadu Sovětského svazu spatřuje osobní tragédii.

            Vladimir Vladimirovič se začne obviňovat, že této tragédii nedokázal zabránit, což vede k jeho nervovému zhroucení, protože celé dny a noci se snaží vymyslet obranu proti Západu, který má rozpad Sovětského svazu na svědomí. Nakonec se Vladimir Vladimirovič ocitl v sanatoriu, kde mu lékaři důrazně doporučili, aby se věnoval chovu včel na ruském venkově.

            Vladimir Vladimirovič se skutečně nějaký čas věnuje chovu včel na ruském venkově a dosahuje v tom vynikajících výsledků, jeho pojízdné úly lze spatřit takřka po celém ruském venkově. Po nějaké době však Vladimir Vladimirovič opět začíná trpět halucinacemi, všude vidí NATO, v hlavě mu bez přestání víří různé kombinace strategických tahů, celý svět se pro něj mění v jakési obludné spiknutí proti Rusku, které mu velmi připomíná útok ukrajinských fašistů a celého Západu na jeho vlast.

            Poslední dobou se tento stav, jak mne častokrát informovala Alexandra Ivanovna, prudce zhoršoval. Nebohá lékařka si už s Vladimirem Vladimiroviče nevěděla rady.

            „Chce po nás, abychom obsadili Kyjev! Prosí nás o to na kolenou! Řekněte mi, prosím vás, co máme dělat?“ zoufala si.

            „Asi opravdu není jiná možnost, než obsadit Kyjev,“ odsouhlasil jsem obsazení Kyjeva.

            Bohužel, Vladimir Vladimirovič si operaci, jejímž cílem bylo obsadit Kyjev, vyložil jako útok NATO na Rusko. Celé dny blouznil o tom, že Rusko je obklíčeno NATO a předkládal imaginárnímu americkému prezidentovi své požadavky a návrhy na mírové řešení krize. A ve chvíli, kdy Vladimiru Vladimiroviči oznámili, že Kyjev je obsazen, vytrhl se nešťastný Vladimir Vladimirovič svým ošetřovatelům a vyskočil z okna v koupelně, zdálo se, že tento svůj čin měl promyšlený dlouho dopředu, takže jsem ho už nezastihl na živu...

            Nevím, jak dlouho jsem plakal na rameni mladého milicionáře. Ale když jsem znovu zvedl hlavu, Vladimir Vladimirovič už na zemi neležel a taky okno v koupelně, z něhož vyskočil, bylo zavřené.

            Podíval jsem se zarudlýma očima na milicionáře a řekl: „Byl to dobrý člověk. Žádný takový už nebude. Dobrý člověk, dobrý Rus a dobrý křesťan, což jsou jen různá pojmenování pro jedno a totéž, což na Západě nikdy nepochopí. Kyjev je obsazen, ale Vladimir Vladimirovič už není, jeho křehká mysl neunesla tento triumfální úspěch svého vlastního génia. Vzpomínejme na něho tak, jak by vzpomínal on na nás, jen v tom nejlepším!“

            To řka, sundal jsem si ušanku a přitiskl si ji na hruď, mladý milicionář učinil totéž, oba jsme byli najednou prostovlasí.