Putin u Kristova vánočního stromu

Zatímco Rusko zastavilo na Ukrajině palbu, aby oslavilo Kristovo narození, Satan svoji palbu nezastavil a dál útočí na Rusko i o Vánocích. Podle ovoce poznáte je!

I letos byly Vánoce v Kremlu šťastné a veselé, plné klidu, pohody a lásky.

„Narodil se Kristus, radujme se!“ tiskli si všichni dojatě ruce a mnozí se netajili ani svými radostnými slzami, které jim stékaly po tvářích.

Lavrov, se pravda, trochu přejedl kuťji. Pořád si ji přidával do své misky, až byl najednou zničehonic plný k prasknutí. A Peskov se zase přejedl, jako každé Vánoce, vareniků, a taky mu bylo trochu špatně. Ale jinak se nikomu nic nestalo a Vladimir Vladimirovič se dokonce pochlubil vánoční vzpomínkou na své dětství, jak slavil Vánoce, i když byly Vánoce už v roce 1918 zakázány.

Byla to moc milá vzpomínka a když ji Vladimir Vladimirovič dovyprávěl, všichni se odebrali na lože, včetně Marji Zacharovové, kterou společnými silami zvedli se země, a hodili na záda Medvěďovovi, který slíbil, že ji určitě bezpečně uloží ke spánku, a co řekne Medvěděv, to platí.

I Vladimir Vladimirovič se odebral na lože. Sám se odstrojil, sám si oblékl rubašku a láptě, ve kterých od zahájení speciální vojenské operace spával, aby nad ním Antikrist Zelenskyj neměl žádnou moc, vlezl si do postele, natáhl si přikrývku až k hlavě a usnul.

Zdál se mu nádherný vánoční sen o tom, že je v betlémském chlévě a že ho sv. Josef prosí, aby šel právě narozenému Kristu za kmotra. Ale ve chvíli, kdy chtěl vzít malinkého Krista do své náruče, jej probudilo nějaké zašimrání na tvář.

Vladimir Vladimir otevře oči a vidí, i ve tmě, protože Vladimir Vladimirovič viděl v noci zrovna tak, jako by byl bílý den, že ho to šimrá na tváři svými vousy patriarcha Kirill.

„Sláva Bohu, Vladimire Vladimiroviči, už jsem myslel, že se neprobudíte, spal jste jako dřevo!“ oddechne si patriarcha Kirill.

„Zdál se mi nádherný sen! Byl jsem v betlémské chlévě!“ přizná se Vladimir Vladimirovič.

„Proto jste tak spal, až jsem si myslel, že jste dočista mrtvý, hehe!“ zasměje se patriarcha srdečně a stáhne z Vladimira Vladimiroviče pokrývku, „ale teď není na co čekat! Je čas! Musíme vyrazit!“

„Snad jsme nedobyli Kyjev!“ je rázem vzhůru Vladimir Vladimirovič.

„To ne, zastavili jsme přece na Vánoce palbu, hehe!“ zasměje se opět patriarcha a pak zvážní, „musíme jít, protože nás už čekají u vánočního Kristova stromu!“

A aniž by ještě na něco čekal, hodí si patriarcha Vladimira Vladimiroviče na záda stejně tak, jako si hodil Medvěděv na záda Mášu Zacharovovou, a vydá se s ním ke Kristovu vánočnímu stromu.

Jdou a jdou širou Rusí a Vladimir Vladimirovič se diví: „Jak je ta naše Rus širá! Širá a svatá!“

„Tak tak! Svatá je naše Rus, kamkoliv člověk na naší svaté Rusi jde, tam jde ve stopách Krista,“ přisvědčuje patriarcha Kirill a dodává, „kdo bičuje Rusa, ten bičuje i samotného Krista!“

A tak jdou ti dva, až dojdou někam za Magadan a tam, uprostřed rozsáhlé kolymské tundry uvidí velký rozzářený vánoční stromek, kolem něhož se tísní velké množství dětí.

„To je nádherný vánoční strom! Takový nemáme ani v Kremlu!“ rozzáří se Vladimir Vladimirovič.

„Líbí se vám můj vánoční stromek?“ ptá se sám Kristus, který se již stihl na přivítanou políbit s patriarchou.

„Moc se mi líbí!“ přikývne nadšeně Vladimir Vladimirovič a pak se zeptá, „ale kde se tady, uprostřed nehostinné tundry, vzalo tolik dětí?“

„To je gruz 200,“ odpoví s úsměvem Kristus.

„Gruz 200?“ podiví se Vladimir Vladimirovič.

„Ano, gruz 200,“ přikývne Kristus a pokračuje, „všechny ty děti padly jako naši stateční ruští chlapci na Ukrajině během speciální vojenské operace. To máte tak, Vladimire Vladimiroviči. Každý kdo za mne položí svůj život v boji proti Satanovi, přijde rovnou do mého království, přijde do něj jako dítě, protože děti prožívají věčný život nejintenzivněji. Proto jsme tady, já, vy a tuhle patriarcha, široko daleko jedinými dospělými. Nu, a protože mám narozeniny, i vám se přece zdálo, že jste v betlémském chlévě, ozdobil jsem vánoční stromeček, abychom mohli všichni v mém království oslavit Vánoce, jak se sluší a patří.

Ale nebýt vás, taky by tyto děti Vánoce u mého vánočního stolu neslavily, slavily by je třeba ve vězení, protože některé tyto nevinné a čisté děti byly ještě nedávno kriminálníky.

To vám, Vladimire Vladimiroviči, vděčí za svou spásu, to vy jste je vrátil na pravou cestu!“

„Dost řečí! Jdou se rozdávat dárky!“ přeruší Kristův výklad patriarcha Kirill a sám se toho zhostí.

Děti se spořádaně seřadí do dlouhé fronty v pořadí podle toho, kdy padly na Ukrajině, první jsou ovšem generálové. Patriarcha Kirill začne rozdávat dárky a rozzářené děti si  odnášejí od vánočního stromku záchodové mísy, nové Lady a některé, ty obzvláště šťastné, i úplně nový, jen několikrát použitý ručník.

Dárky zpod stromečku postupně mizí, až tam zůstane poslední, ten největší.

„Ten je pro vás, Vladimire Vladimiroviči,“ usměje se Kristus a pokývne patriarchovi, aby dárek rozbalil.

Patriarcha popadne sekeru a pustí se do rozbalování dárku pro Vladimira Vladimiroviče. Rube, rube, pot mu po tváři stéká, ale patriarcha rubat nepřestává, naopak, rube sekerou ještě zběsileji, až je dárek konečně rozbalený.

Je to Puškinova medaile, kterou Kristus bere do své ruky a připíná ji Vladimiru Vladimirovič na hruď.

„To je Puškinova medaile, kterou jste dal Jaromírovi Nohavicovi za šíření přátelství mezi národy a teď vám ji sám Jaromír Nohavica daroval na Vánoce. Není většího ocenění, kterého může smrtelník na tomto světě dostat než Puškinova medaile od Nohavici. Gratuluji,“ stiskl Kristus Vladimiru Vladimiroviči pevně jeho pravou ruku.

„Děkuji, moc vám všem děkuji, že jste na mě všichni takoví hodní,“ poděkuje Vladimir Vladimirovič a podívá se na svoji pravou ruku a co nevidí!?

Vidí, že ji má celou od krve a ta krev,co má Vladimir Vladimirovič na své ruce, je krev Kristova, protože ty jeho zpropadené rány se Kristovi pořád ne a ne zahojit!