Putin by se měl světu omluvit za doping svých sportovců

Ruští sportovci dopovali. Na Putinův příkaz. Nu, což stalo se. Stalo se i jiným. Proč se světu za to neomluvit? Velikost vladaře pozná ve chvílích ponížení

            Nevím proč, ale když přijdu někam na návštěvu, zcela přátelskou, vždy přede mnou schovávají všechny nože.

            „Proč tedy chodím na návštěvy?“ zeptáte se možná, protože něco takového by se mne mohlo samozřejmě dotknout, vždyť mohl bych si třeba myslet, „schovávají přede mnou nože, protože mi nevěří! Myslí si, že jsem někdo, kdo se za mne vydává, kdo mne ve všem napodobuje tak věrně a důkladně, až se tím vlastně prozrazuje a už jen to musí vzbudit v mých hostitelích určitou nedůvěru.“

            Mohu vás však ujistit, že si nic takového nemyslím. Tato domněnka, kdybych si něco takového myslel, byla by natolik fantaskní a krkolomná, a proto i nesnesitelná, že bych se na to jistě byl býval zeptal.

            Řekl bych: „Máte mě snad za někoho jiného? Máte mne za někoho, kdo se jen za mne vydává? Pokud ano, tak mne odveďte na policii, ať tam ověří moji skutečnou totožnost!“

            Ale ježto jsem nikdy nic takového neřekl, vyplývá z toho jednoznačně, že si nic takového nemyslím.

            Proč tedy chodím na návštěvy, když přede mnou schovávají všechny nože?

            Chodím na návštěvy proto, že se nedokážu ovládnout.

            Totiž, abyste rozuměli, rád piji čaj a přikusuji k němu sušenky, nebo něco takového.

            Jistě, mám doma taky samovar, nepopírám.

Mohl bych, co se týče čaje, sedět hezky doma, nemusel běhat všude možně, klepat na dveře, s úsměvem vcházet do cizích bytů, pohodlně se tam usazovat za stůl, nechávat se obsluhovat mnohdy lidmi, jíž znám jen od vidění, a vést duchaplné řeči, jaké se na návštěvách vedou, samozřejmě s tím vědomím, že existuje určitá hranice, kdy se i velmi duchaplná řeč stává nebezpečnou, protože v jistých ohledech jaksi nemravnou.

            Mohl bych pít čaj doma a ušetřit, když už nic jiného, podrážky svých pracovních bot. Ty jsem si nedávno ostatně nechal podrazit vousatým ševcem, který má dílnu v naší ulici. Ten člověk má snad deset dětí, věčně je u něho sociálka, protože taky pije a neposílá děcka do normální školy, i když kdo dnes nepije a neposílá děcka do normální školy?

            Ale nejde o ševce, švec zůstane ševcem, jde o mne.

            Mám doma samovar, ale zjistil jsem, že mi prostě vlastní čaj nechutná, musím pít čaj cizí a pak se cítím jako v ráji.

            Proto chodím po návštěvách, ostatně nemusím si v tomto směru nic vyčítat, jsem zábavný společník, nikdo se se mnou nenudí. Vše by tedy bylo v tom nejlepším pořádku, až na ty nože.

            Proč je přede mnou schovávají?

Přicházívám často neohlášen, mnohdy se mi stává, že jdu k někomu, ale pár kroků se od jeho dveří si to rozmyslím, a zamířím k někomu jinému, ale abych si to pár kroků od jeho dveří zase rozmyslel a zamířil nakonec k někomu třetímu.

Připočteme-li k tomu fakt, že nemám mobil (cítím k těmto věcem prostě odpor), není divu, že mé návštěvy jsou nečekané, ačkoliv jsem málokdy odmítnut.

            Zaklepu na dveře, dveře se otevřou, ozve se překvapený hlas: „To jste vy? Vás bychom opravdu nečekali!“

            „Ano, já!“ přikývnu a dodám, „mohu dál?“

            „Samozřejmě, beze všeho! Zrovna se chystáme svačit! Můžeme posvačit společně. Tedy pokud už nejste po svačině,“ zní odpověď.

            Pozvání na svačinu samozřejmě ze slušnosti přijmu: „Ještě jsem nesvačil. Po pravdě řečeno jsem vlastně ani neobědval.“

            „Cože? Ani neobědval?“ zhrozí se ti, stojí ve dveřích.

            „Už to tak vypadá. Měl jsem asi moc práce. Vůbec jsem si nevšiml, že bych měl obědvat. Až teď, když na to přišla řeč, si to uvědomuji,“ přiznám se.

            „Bože, to je hrozné! Nestůjte ve dveřích, pojďte rychle dovnitř, každá sekunda dobrá!“ vtáhnou mě dovnitř a táhnou ke stolu tak vehementně, že se mnohdy nestačím vyzout.

            Ale i při té rychlosti si stačím všimnout, že jsou vydány jisté pokyny, a všechny nože, které dosud volně ležely v tom či onom bytě, najednou zmizí, že jsou chvatně hozeny pod postel, nebo naopak na skříň, že všichni cosi vědí, ale přede mnou se o tom ze slušnosti, či dokonce soucitu nezmiňují.

            Samozřejmě se snaží přitom odvést moji pozornost.

            „Podívejte, máme novou televizi. Je chytrá jako opice! A to rozlišení! Je to brána k novému, inteligentnějšímu zážitku z Ordinace v růžové zahradě, nebo Stardance. Už neztrácíme čas hledáním, ta bedna si pamatuje historii našeho sledování.

Ba dokonce můžeme prozkoumávat nové vzrušující druhy zábavy, protože nám pořád nabízí sama od sebe nový populární obsah, který by se nám líbit,“ ukazují mi třeba novou televizi, ptajíce se, „nu, řekněte, jak se vám líbí?

            Líbí se vám?

            Nic modernějšího na trhu nenajdete, i kdybyste se přetrhl!“

            A přitom za mými zády schovávají nože, stačí jim na to pár sekund.

            „Je pěkná. Snad by mohla být ještě placatější,“ řeknu.

            „Dejte, pokoj. Ještě placatější. To vy jistě jen žertujete, hehe!“ smějí se.

            „Žertuji, to se ví,“ přiznám se.

            Ale někdy mi neukazují televizi, ale třeba nový obraz.

            „Máme nový originál. Už dlouho jsme něco takového chtěli. Ta krajina na něm, to je krajina našeho dětství,“ ukazují mi třeba nějakou idylickou krajinu ze sedmdesátých let s kravínem či kombajny a namalovanou podle  jejich autentických vzpomínek poměrně známým současným malířem, který organicky navazuje na staré mistry (Slavíček, Chittussi, apod.), aniž by nutně byl vždy jejich plagiátorem.

            Když usedám ke stolu, nože už jsou schovány.

            Podává se čaj, k němu sušenky, nebo něco takového, vedou se duchaplné řeči.

            „Rusové budou prý vyloučení z olympiády. Kvůli dopingu,“ nadhodí hostitelé, tvářící se tajemně.

            „Kdo podvádí, zaslouží si být potrestán,“ odpovím.

            Hostitelé ožijí: „Vy byste vyloučil Rusy z olympiády? Bez kapky lítosti?“

            Přikývnu: „Samozřejmě, že bez kapky lítosti. Jak k tomu přijdou ti, kteří nemají dost peněz, protože nejsou součástí státní dopingové mašinérie, aby provozovali doping na špičkové úrovni? Musí se jasně říct, že olympijská myšlenka je myšlenkou rovných dopingových, že buď budou dopovat všichni na stejné úrovni, nebo pak raději nikdo.“

            „A co Putin? Věděl o tom, a mlčel? Soči bylo přece jeho olympiádou! Co si myslíte?“ hoří tváře hostitelům zvědavostí.

            „Samozřejmě, že o tom věděl. Byl by špatným vůdcem, kdyby o tom nevěděl. Měl by jít po kolenou do Lausanne a tam všechny, bijící čelem o zem, poprosit o odpuštění.

            Měl by říct: ,Tak a tak, vážení vašnostové, dopovali jsme, Ďábel nás svedl, člověku, natož lidu je těžko na duši bez medailí, odpusťte nám to! My Rusové jsme už prostě takoví, chceme být velcí, ale čím větší jsme tím, víc nás naše velikost drtí, takže to nakonec vždy dopadne jako v Gogolovi.

Řekněte sami, co s námi?!

Pusťte nás na olympiádu, nebuďte skety, i do Moskvy půjdu zpátky na kolenou, Vaše blahorodí!’

Kdyby to udělal, kdyby byl čelem o zem, pak by byl skutečným Rusem,“ řeknu.

            „Skutečným Rusem! Putin!“ vypísknou hostitelé nadšením, pobízejíce mne, „jen pijte a jezte, co hrdlo ráčí, s moudrým člověkem je radost svačit!“

            Ale co ty nože?

            Proč je přede mnou všichni schovávají, když jsem moudrý člověk?

            Eh, musím někdy v budoucnu překonat ostych a zeptat se na to, snad mi řeknou pravdu do očí, nebudou se mě bát, nos jim přece za to neuhryznu, ani neotrávím plutoniem!