Půl království za pohádku České televize? Tady je!

Tak jsem teda sesmolil tu pohádku, ale půl království za to nechci, díky, opravdu ne. Za to budu rád, když se k této mé pohádkové iniciativě přidají i další zdejší mí oblíbení pohádkáři, od kterých tak rád čerpám pohádková témata

            Ono se lehko řekne pohádka!

            Jenže abyste měli pohádku, na to potřebujete dva, nebo raději rovnou tři granty, tucet sponzorů, přinejmenším tři čerty, dost možná taky nějaké to strašidlo, ne-li rovnou draka, nehledě už ani na všechny ty pokud možno aspoň trochu moudré krále, jakž takž hezké princezny, plus minus inteligentní prince, nebo aspoň Honzy bez maturity, přičemž je všechny musíte obléct do těch jejich hadrů, aby se poznalo, kdo je kdo.

            Kdepak, sesmolit takovou pohádku, to je dnes pěkná fuška. Všem těm Němcovým, nebo Erbenům stačilo pohádky jenom sbírat, ti se nemuseli s ničím mořit. Jenomže taky všechny pohádky vysbírali, vyzobali si pro sebe to nejlepší, a teď aby si člověk hlavu lámal do zblbnutí a měl přitom ještě strach, aby se neztrapnil.

            A to vůbec nemluvím o nějakém darebákovi, protože pohádka bez darebáka není pohádka, ale kde chcete dnes takového darebáka vzít, když se dnes po darebácích zem slehla?

            Pište pak nějakou pohádku, když po světě neběhají žádní darebáci!

            Najít nějakého darebáka, to je dnes hotové terno.

            Ale počkat, co to vidím!?

            Tamhle si zrovna nějaký darebák rozvaluje!

No ne, je to možné, že mám takové štěstí, že bychom opravdu byli v pohádce?

            A není to jen tak nějaký darebák, je to ten největší darebák v našem království, je to guvernér centrální banky!

            Sedí v kanceláři a mne si svoje darebácké, rezavými chlupy hustě porostlé ruce a čemusi se směje.

            „Cha, cha!

            Království je úplně na huntě!

            Co nevidět přijde taková krize, že nás z ní nevyseká ani Šichtařová (nejcitovanější a nejrespektovanější česká ekonomka, pozn. autora)!

            A to všechno jsem způsobil já svoji měnovou politikou, haha, podhodnotil jsem měnu a bylo to, haha!

            Jenže král mi naprosto důvěřuje, všemu, co mu, řeknu, věří.

            To dobračisko si myslí, že jeho království vzkvétá!

            Prdlajs, vzkvétá, hehe!

            Ale to všechno dělám jen pro svou rodinu, chci ji zabezpečit. Miluji totiž princeznu, královu dceru, čistou a nezištnou lásku. Nechci od krále žádnou půlku království za to, že si ji vezmu, aby lidi neřekli, že jsem si ji vzal jen pro prachy. A tak jsem se musel zabezpečit jinak, hehe!“

            Největší darebák se rozesměje, ale pokud jsme opravdu v pohádce, tak tady někde musí být i princezna.

            Kdepak jenom je?

            A tam ji máme!

            Je u svého otce krále a nevypadá zrovna dvakrát šťastně, copak, copak?

            „Jak víš, dcerunko, vyjel jsem si dneska na lov, protože jsem aktivní senior. Jel jsem na koni první hodinu, druhou hodinou, třetí hodinu a pořád se nic nedělo, jenom jsem pořád jel,“ vykládá král své dceři, maje v jedné ruce jablko, v druhé žezlo a na hlavě korunu, ale tu má trochu na šikmo, „,Bože, to je nuda!

            To chci vidět toho, kdo se na to vydrží u televize dívat, jak jedu tři hodiny na koni pustým lesem!´ říkal jsem si, ale co mi zbývalo, když to tak bylo ve scénáři?

            A tak jedu a jedu, až konečně narazím na nějakou chýši, před kterou sedí chlap, asi drvoštěp, a v kotlíku nad ohněm míchá něco starou bambitkou.

            Napadlo mě, že by se mi ta stará bambitka mohla někdy hodit, víš kvůli osobní obraně, a tak vybafnu na toho chlapa: ,Hej, co chceš za tu bambitku, osobo?´

            On se na mě podívá, a řekne: ,Princeznu a půl království k tomu!´

            ,Platí!

            Máš moje královské slovo!´ řeknu mu na to a chlap mi hodí bambitku s tím, že hned jak zlikviduje kůrovcovou kalamitu, tak si pro tebe přijde.

            Vidíš, to je ona, ta bambitka.“

            Král ukazuje princezně starou rezavou bambitku, ale ta z ní není vůbec nadšená.

            „To nejde, tatínku, abych si ho vzala. Já miluji někoho jiného, miluji guvernéra centrální banky.

            Scházíme se tajně už půl roku.

            Pamatuješ, jak se před měsícem rozvedl?

            To se rozvedl kvůli mně, aby si mě mohl vzít!“ zaštká princezna.

            „To je pěkné, že někoho miluješ. Já taky miloval tvoji matku, než mi zdrhla s mladším.

            Ale dal jsem tomu drvoštěpovi své královské slovo. A královské slovo platí. Budeš si ho muset vzít. A k tobě mu dám půl království,“ řekne vážně král a zálibně dodá, „až se umyje a obleče do těch našich hader, bude to chlapec jako lusk. Takového zetě jsem si vždy přál, se kterým můžu jít do společnosti.“

            „Já si ho nevezmu, i kdyby byl sebekrásnější!

            Radši si vezmu starého, ale bohatého darebáka, který umí zabezpečit rodinu, než mladého, krásného, ale zadluženého až po uši!“ vykřikne princezna.

            „Jaký darebák?

            Kdo je zadlužený?“ diví se král.

            „Vy to nevíte, tatínku?

            Všichni to vědí, v celém království jenom vy ne!

            Naše království nevzkvétá!

            Guvernér centrální banky ho přivedl svojí měnovou politikou na buben, aby zabezpečil svoji rodinu. No, a když dáte tomu drvoštěpovi se mnou i půlku našeho zadluženého království, a dát mu ho musíte, protože jste dal svoje královské slovo, tak se ten drvoštěp z exekucí nikdy nevyhrabe, i kdyby makal jako Babiš!“ vmete princezna otci do tváře.

            „Hrome, jsem to ale král!

            Slíbím někomu půlku totálně zadluženého království!

            Já si teď budu muset obléct myší kožíšek, utéct v něm před svým královským slovem do ciziny a tam se živit jako barová tanečnice.

            Nebo se mám raději nechat zašít do pytle, a poslat po řece, aby mne vylovil nějaký rybář a adoptoval?“ zaúpí nebohý král.

            „Vám už, tatínku, z těch vánočních pohádek v České televizi úplně přeskakuje, a to se tady zatím ještě neukázala Bohdalka,“ řekne moudře princezna a pokračuje, „stačí přece, když mě provdáte za guvernéra centrální banky a vše zůstane při starém, vy budete pořád král a já budu paní guvernérová.

            A drvoštěp?

            Až mu Šichtařová řekne o naší měnové politice, tak mě jistě odmítne, protože vy jste mu slíbil mne a půlku království, takže to je jeden balíček, který lze odmítnout pouze celý.

            Byl by hlupák, kdyby se chtěl přiženit do království, kterou proměnil můj nastávající v ráj montoven a spálenou zemi v jednom.

            Anebo si ho můžete vzít vy, tatínku.“

            „Jo, to bych mohl, ono to společné zdanění manželů není špatná věc, ono se to v konečném součtu nakonec přece asi jenom vyplatí, a taky bychom měli větší šanci dostat hypotéku na nový palác, nemluvě už vůbec o tom, že se má zvyšovat rodičovský příspěvek a od daní se mají zcela osvobodit všichni, kdo mají minimálně čtyři děti,“ přikývne král a nevěřícně zakroutí hlavou, „po kom jsi dítě, jenom tak chytré?

            To bych rád věděl!“

            „Na tom teď nezáleží, tatínku!

            Hlavně, že to všechno dobře dopadlo!

            Já si vezmu toho, koho miluji a ty dodržíš svoje královské slovo!

            Nakonec ta naše pohádka není tak blbá, jak se zdála ze začátku, hlavně nechoď do důchodu dřív jak v osmdesáti!“ vrhne se princezna na krále a líbá jej na jeho moudrou tvář, zatímco do sálu vchází společně drvoštěp s guvernérem doprovázeni sponzory, dvěma čerty, třemi strašidly, drakem, sice jen dvouhlavým, ale pořád lepší nic, aby defilé jako zlatý hřeb zakončila, hádejte kdo, no přece Bohdalka!

            Uff, takže to nakonec všechno dopadlo, ale bylo to jen o fous, už jsem si taky myslel, že se Bohdalka neobjeví, a bude to strašný průser, tato pohádka, ale Bohdalka dobrá, všechno dobré!