Půjdou autoři zakázaných knih do kriminálu?

Naši rádoby zakázání autoři, např. paní Šichtařová, pan Větvička, jsou, aspoň podle posledně jmenovaného, už jednou nohou v kriminále. Po pravdě řečeno, někteří z nich připomínají mnohem víc vypasené bachaře než mukly

Krátce před letošními vánocemi byl jsem krajským soudem v P. odsouzen ve vykonstruovaném neveřejném soudním procesu k patnácti letům nucených prací.

Tento trest měl jsem si odpykávat v táboře, který měl tu nejhorší pověst ze všech nápravných zařízení tohoto druhu, vládlo všeobecné přesvědčení, že je učiněným peklem na zemi.

Průměrná životnost vězňů tam byla, podle zpráv, které tu a tam prosákly v alternativních médiích, sotva dva, dle všeho bylo nemožné, aby tam někdo vydržel na živu déle než tři roky, nehledě na to, že spousta odsouzených ani nepřežila transport do tohoto tábora, který byl obzvláště náročný a plný nepředstavitelných útrap.

Cestu do tohoto tábora měl jsem nastoupit hned druhý den po vynesení rozsudku, bylo nutno uvolnit vazební celu pro další její nové obyvatele. Avšak ještě před tím byla mi dovolena půlhodinová návštěva blízkých v místnosti k tomu určené, kde směl jsem s nimi promluvit pod dohledem dozorce.

V sedm hodin večer mne tak mí věznitelé uvedli do této místnosti, kde už mne čekala moje žena.

„Vypadáš dobře, vůbec ses za ten měsíc, co jsme se neviděli od tvého zatčení, nezměnil,“ řekla mi na uvítanou.

„Každý den ráno deset minut poctivě cvičím, a taky jsem se začal sprchovat studenou vodou. Vedení věznice mi v tomto ohledu vyšlo vstříc, moje zdraví ani organismus zde nijak nestrádá,“ řekl jsem.

Žena mne chytla za ruku a zeptala se zoufale: „Kolik jsi dostal? Deset?“

„Patnáct,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Doufala jsem, že to bude deset let. Deset let, to není zase tak moc,“ řekla žena.

„Ani patnáct let není moc. Co by někteří lidé dali za to, kdyby jim zbývalo už jen patnáct let do důchodu,“ usmál jsem se.

„Patnáct let do důchodu,“ přimhouřila žena zasněně oči, ale pak řekla, „mohl jsi dostat i víc, vždyť jsi napsal, že se něco stane. Že není otázka, zda se to stane, ale kdy a jak se to stane.“

„To mohl. Z naší skupiny jsem dostal vlastně nejmíň, ani nevím, proč zrovna já, vždyť mohli mi klidně dát i mnohem víc,“ přikývl jsem.

„Náhoda. Můj první muž dostal třicet let, ale stejně tak dobře mohl dostat i deset. Ničeho se, stejně jako ty, nedopustil, jen zase napsal, že Beatles nevynalezli hudbu. Ale nepřežil cestu. Nikdy jsem ti o tom nevyprávěla. Každý cestu nepřežije. Styděla jsem se za to, že nepřežil ani cestu. Proto jsem ti raději řekla, že ho popravili. Ale nepopravili, dostal třicet roků nucených prací.

Nezlobíš se na mne, že jsem ti lhala?“

„Ne, nezlobím? Proč bych se měl zlobit?“ uklidnil jsem ženu.

„Byla jsem hloupá, že jsem se za to styděla. Cesta tam je těžká a plná útrap. Jede se mnoho dní v zavřených nevytopených dobytčácích, pak ještě mnoho dní ženou chatrně oblečené a mizerně živené vězně náročným terénem, cíle cesty dosáhnou jen ti nejsilnější. No, a můj první muž mezi ně nepatřil. Ale mohla jsem to vědět, když jsem si ho brala, byl přece hudební skladatel,“ omlouvala se žena.

„Možná ani já tu cestu nepřežiju. Proč bych ji měl přežít zrovna já?“ řekl jsem.

„Ne, ty ji přežiješ. Něco mi říká, že ty ji přežiješ. Ty jsi jiný než můj první muž, tvoje vůle je silnější. Ale i kdybys nepřežil, vím už, že se za to nemusím stydět. To není žádná ostuda, když člověk nepřežije cestu do pekla na zemi. To jen hloupí lidé, kteří to nikdy nezažili, mohou říct, co to bylo za člověka, když nevydržel ani cestu,“ řekla žena.

„Snad přežiju. Přežiju, abych došel do pekla na zemi,“ ušklíbl jsem se.

Žena mi stiskla ruku: „Vím, nemáš to lehké. Nechci ti to nijak ztěžovat. Už když si pro tebe tenkrát v noci přišli, tušila jsem, že na vánoce nebudeme spolu, že na vánoce už budeš tam v tom pekle.“

„Na to jsem zvědavý. Jak tam budou vypadat vánoce. Možná tam nebudou vypadat nijak. A možná tam budou vypadat jako všude jinde. Když nastane večer, objeví se v očích každého člověka slzy. A nejvíc ze všech budou plakat dozorci, tlustí, kulatí, vypasení. Budou plakat štěstím, že i oni, lidé svou prácí již docela otupělí, sadističtí a brutální tvorové budou spaseni.

A na druhý den, až bude po vánocích, surově umlátí všechny, kdo je zahlédli na štědrý den plakat,“ řekl jsem.

„Já budu na štědrý den sama. Celý den budu doma sama, budu myslet na tebe. A večer až se setmí, možná někdo zaklepe na dveře.

,Kdo tam?‘ zeptám se.

,Otevřete!‘ ozve se přísný hlas.

Otevřu a za dveřmi bude úřední osoba.

,Co mi chcete?‘ zeptám se.

,Nesu vám novinu,‘ usměje se úřední osoba, a dodá, ,váš muž vypustil duši na cestě do místa výkonu svého spravedlivého trestu. Stalo se tak pouhé dva dny před jeho dosažením.‘

,To není pravda!‘ vyhrknu.

,Je to pravda. Úředně potvrzená. Zde je úmrtní list. Ježto byl odsouzen za protistátní činnost, nemáte nárok na vdovský důchod,‘ podá mi úmrtní list a nápadně zjihne, ,šťastné a veselé! Co škodí, to přijde vytrhat a spálit!‘

Vezmu tvůj úmrtní list, zavřu dveře, sednu si ke stolu a budu jej číst pořád dokola, dokud o půlnoci nevypnou elektřinu, aby byla vidět na nebi betlémská hvězda...

Ale ty cestu přežiješ, viď, že přežiješ?!“

„Přežiju, a snad přežiju i pár dalších měsíců, než mě táborový lékař, těžký alkoholik, konečně prohlásí za mrtvého,“ přikývl jsem.

„I za těch pár měsíců navíc ti budu vděčná, ani nevíš jak,“ rozzářila se manželka.

Ale v tom už dozorce vstal a dobrácky prohlásil: „Konec rozhovoru.“

Žena vstala a já taky.

„Nashledanou,“ řekl jsem a políbil ženu.

„Nashledanou,“ řekla žena a vyšla ke dveřím, ve kterých se ale otočila, „asi bych ti to měla říct. Dnes ráno jsem si dělala těhotenský test a...“

Jdeme, jdeme,“ vystrčil ji dobrácký dozorce šetrně ze dveří.