Puch přichází z Hradu

Respektive z Lán, kde pan prezident pracuje, jak je teď moderní, hezky z domova. A proč ne? Vždyť hlavu má pořád ještě dobrou

            Mrtvolný puch, který se zničehonic vynořil den před padesátým výročím Srpna ’68, ochromil takřka všechen život v zemi.

Nestydatě se pronikal všude, do každého cípu republiky, nutil lidi, zejména ty slušné, aby si nejen v pudu sebezáchovy, ale i z hlediska vyššího principu mravního, zacpávali, ovšemže docela bezmocně, nos, ale co hůř, aby i docela vážně uvažovali o emigraci někam jižním až jihovýchodním směrem.

„Bože, to je smrad! V takovém smradu se nedá poctivě žít! Musíme zpřetrhat své kořeny!“ lámali hůl nad zemí předků i ti největší vlastenci a národovci.

Nemohlo být ale nejmenších pochyb o tom, že tento, vskutku šíleně mrtvolný puch, jenž zamořil celou zemi, vychází z lánského zámku, že ten je jeho zřídlem.

„To je určitě z Masarykova hrobu! Ten Masaryk, to vám bylo pěkné kvítko! Profesor! Svobodný zednář! Že prý nebát se a nekrást! Ryba vždycky páchne od hlavy!“ byli si lidé, zejména ti slušní, zcela jistí tím, že to tak smrdí Masaryk ve svém hrobě.

Ale i lidé, zejména ti slušní, mohou se mýlit.

Mrtvolný puch sice vycházel z Lán, ale ne, což se i záhy ukázalo v České televizi, z hrobu Masaryka, jak se mnoho, zejména slušných lidí domnívalo, neboť Masaryk byl elitář, tj. humanitně vzdělaný člověk, nýbrž z lánského zámku, jedné jeho místnosti, ve které se nacházel nynější prezident České republiky, oděn toliko v červených, nad pomyšlení velkých, v jistém smyslu i nestvůrně červených trenýrkách.

„Prosím vás, udělejte s tím něco!

Copak ten smrad necítíte?

V tom smradu se nedá vůbec přemýšlet!“ doráželi lidé, zejména ti slušní, na prezidentova mluvčího, když zjistili, jak se věcí mají, že mrtvolný puch, nemá na svědomí Masaryk, profesor, elitář, ale že tento smrtelný puch produkuje nejspíše nynější prezident.

Ale mluvčí neudělal vůbec nic.

Místo toho si dal prst na ústa a řekl: „Psst, nenávažejte se sprostě do pana prezidenta, vy frustrování pražskokáverečníci!“

„Člověče, vždyť ten puch, to je horší než novičok!

Chcete nás otrávit?!“ nedali se odbýt lidé, zejména ti slušní.

Ale prezidentův mluvčí se nevinně usmál.

„Pan prezident nepáchne, jen se pohroužil do tiché vzpomínky,“ usmál se docela nevinně prezidentův mluvčí a dodal, „vzpomíná, jak v osmašedesátém skákal, opásán granáty, pod tanky okupantů, aby je zastavil na znamení nesouhlasu s okupací.“

„Člověče, co nám to vykládáte?!

Vždyť ten člověk na nic nevzpomíná, on už se rozkládá před očima, vždyť ten Hutka měl nakonec pravdu!“ upozornili lidé, zejména ti slušní, prezidentova mluvčího na jeho lež a skutečný stav pana prezidenta.

Ale kdepak ten!

Nepřestávaje se usmívat, řekl mluvčí: „Dnes v noci mu volal Putin. Omluvil se za okupaci a řekl, že to byl zločin. Dále přísahal, že si Rusko nedělá žádné územní, ani jiné nároky na naši republiku a ani nikdy si je dělat nebude, že má svých opilců dost.

Ba naopak, řekl, že jestli chceme, tak nám jako odškodnění za srpen věnuje Krym i s Tatary.

Pan prezident samozřejmě tuto nabídku nepřijal.

Řekl Putinovi, že je závistivý hlupák, který v životě a v džudu nikdy nic nedokázal, on že si jím nenechá kazit život.

Jen se na něj podívejte!

Není ušlechtilý ve svém obličeji?

Není jak malé dítě, nevinný a k zulíbání?

Hned mu dám pusu na čelo!“

Prezidentův mluvčí upřel něžný pohled na prezidenta.

„Člověče, jste normální?

Vždyť ten člověk má v hlavě už jen smrdutou žumpu, a vy ho chcete líbat na čelo?

Zavolejte už, proboha, hovnocuc!“ naléhali lidé, zejména ti slušní, na prezidentova mluvčího.

„Nohy má špatné, ale hlavu dobrou!

Hned, co vyběhl s Putinem, si pro něj přišla zubatá. Ale on jí řekl, že uznává jen skutečné odborníky, kteří něco dokázali, jako třeba Čuba, nebo Jie Ťien-ming,“ odpověděl prezidentův mluvčí a po špičkách došel k prezidentovi, a políbil ho vášnivě na jeho studené čelo.

A sotva se tak stalo, mrtvolný puch ještě více zesílil. Lidé, zejména ti, slušní, lapali po dechu, ale nemohli se nadechnout ničeho jiného než jen tohoto mrtvolného puchu. Prezident seděl dál v červených trenýrkách, tiše vzpomínaje na srpen ’68. Jeho mluvčí schoulil se mu u nohou jako věrný pes, jen místo radostného vrtění ocasem mrkal očima.

Lidé, zejména ti slušní, pochopili, že tady nic nezmůžou, že mrtvolný puch jen tak nezmizí, ba právě naopak.

„Co naplat, třeba si zvykneme,“ řekli si rezignovaně a šli domů.

Cestou potkávali vojáky bez označení, bylo jich najednou všude plno, hlavně na tancích, kterým taky chybělo označení.

„Přišli jsme, abychom vás naučili, jak žít každodenně v mrtvolném puchu. U nás v Moskvě ho máme taky, opravdu nekecáme!

A ty tanky?

Těch se nemusíte bát!

To jsou nejlepší tanky na světě, té čtrnáctky, ty vám neublíží, i když pod ně omylem spadnete,“ trpělivě vysvětlovali lidem ti vojáci tak dlouho, až jim lidé uvěřili.

A opravdu, za nějaký čas už nikomu mrtvolný puch nevadil, ba právě naopak, život  v naší krásné zemi byl bez něho jaksi nenormální, o cosi nenahraditelně ochuzený jako uran, který se u nás kdysi skutečně těžil už, jak nedávno zjistili archeologové, za komunistů.