Pseudoochránci zvířat dokonale zmršili Velkou pardubickou!!!

Ikonický Taxisův příkop po své nejnovější úpravě, která jej dokonale zničila, je živým mementem toho, jak to s námi a naším národem skončí, když budeme pořád ustupovat ukřičeným progresivistům, kteří chtějí lepší svět  

            Všichni dospělí byli už do božího rána vzrušení.

            Tvářili se jako vždy, dělali to, co dělávali i jiné dny, ale já si dobře uvědomoval, že do jejich života vstoupilo něco, co náhle změnilo jejich, dosud tak všední životy.

            Už když mne maminka ráno budila, všiml jsem si, jak si jí chvějí rty. Rty se jí samozřejmě chvěly netajenou mateřskou láskou i jindy, když mne líbala, ale toto chvění bylo docela jiné.

            „Vstávej, synáčku, už je ráno,“ šeptala tak, že jsem jí tentokrát sotva rozuměl, jak jí ono vzrušení deformovalo její, jindy tak zvučný hlas.

            I tatínek vypadal jinak než v jiné dny.

            Přes celou tvář se mu táhla čerstvá, velmi hluboká (nebo aspoň mi to tak připadalo, že je velmi hluboká) řezná rána, která ještě musela před docela malou chvíli krvácet.

            „Trochu jsem se pořezal při holení, to se stává. I tobě se to stane, až budeš jednou velký. Ještě se při holení mockrát pořežeš,“ vysvětlil mi tatínek, když jsem ho ptal, proč je pořezaný.

            Samozřejmě, že to moji dětskou mysl nemohlo nechat klidnou.

            „Proč se tatínek pořezal? Každou neděli se přece holí, a nikdy se nepořezal!“ bylo mi to divné, proč se tatínek pořezal právě dnes.

            Ovšem třásly se mu ruce, sice takřka neznatelně, ale třásly se mu. Třásly se mu právě tím vzrušením, které ten den ovládalo všechny dospělé v mém okolí.

            Jak den postupoval, toto vzrušení stále rostlo a sílilo. Při obědě už bylo tak velké, že maminka nedokázala ani nabrat polévku velkou stříbrnou naběračkou, skoro všechna polévka byla rozlitá na stole. Ale tatínek tentokrát maminku za to nehuboval, jak by se patřilo a slušelo na hlavu rodiny.

            „To nic, to nic!“ vyrážel ze sebe, přerývaně dýchaje.

            „Co se to sakra s těmi dospělými děje? Proč jsou úplně mimo? To už budou navždy takoví? Ale copak, když už budou navždy takoví, mohou chodit do práce a plnit si svoje rodičovské povinnosti? Jak mne budou živit a šatit, jak mi zajistí kvalitní vzdělaní, budou-li už napořád takoví?“ vkrádal se do mých myšlenek strach, co se mnou bude, zůstanou-li maminka a tatínek takto neschopnými normálního života.

            Úderem druhé hodiny se naše vilka najednou zaplnila spoustou dospělých lidí. Jednalo se především příbuzenstvo a to i širší, ale mezi těmito lidmi našlo by se jistě i pár známých, nebo jen docela obyčejných sousedů. Všichni tito lidé se shromáždili v našem obývacím pokoji, kde byli na sebe velmi namačkáni a dívali se na televizi.

            Televizi jsme měli černobílou. Maminka sice toužila po barevné televizi, ale tatínek měl za to, že nám stačí černobílá televize.

            „Když máš černobílou televizi, musíš víc zapojovat fantasii.

            Máš fantasii? Máš!

            Tak si představuj, že ta televize není černobílá, ale barevná,“ odbýval tatínek pokaždé maminku, když se rozplakala, že chce barevnou televizi.

            A teď ti všichni dospělí seděli před naší černobílou televizí, jež měla takřka dokonalý krychlový tvar stejně jako Archa úmluvy a zabírala prostor dobře o objemu čtvrt kubíku, ne-li víc. I já jsem seděl před televizí a díval se na koně, kteří se v ní z ničeho nic objevili.

            „Proč jsou v televizi koníčci?“ zeptal jsem se.

            „To jsou dostihy, Karlíku!“ odpověděl mi jeden ze strýců, který byl po mojí pravé ruce.

            „A proč na nich sedí ti páni? To jsou indiáni?“ vyzvídal jsem dál.

            „To jsou žokejové, chlapče,“ odpověděla mi žena po levé ruce, kterou jsem vůbec neznal a která se u nás objevila bůhvíjak.

            Všichni hleděli na televizi, na koně, kteří v ní běhali s oněmi pány, již seděli na jejich hřbetech. Nepřipadalo mi to nijak legrační, ani kdovíjak zábavné. Jediné, co mě snad trochu zaujalo, byly ocasy koní, které vlály pokaždé, když se koně dali do běhu. Dospělí mne ovšem zcela přestali vnímat.

            Když jsem maminku tahal za ruku, aby mne nakojila (mateřské mléko jsem pil až do svých šesti let), jenom mě odstrčila a řekla: „Kušuj, spratku, nevidíš, že teď na tebe nemám čas? Za chvíli už bude Taxis!“

            Rozplakal jsem, ale nikdo mne neutěšil, jen jedna z tet mi zacpala rukou ústa a zasyčela do ucha: „Jestli budeš ještě řvát, zmaluju tě jako kraslici, ani vlastní matka tě nepozná!“

            A moje vlastní matka, její rodná sestra, stála přitom jen metr vedle...

            Ztichl jsem a začal jsem se třást, bylo mi, jako by mne všichni opustili. Nechápal jsem, proč všichni hledí na televizi, na koně, místo toho, aby si mne všímali a zahrnovali láskou, protože všichni mí strýcové byli bezdětní a stejně tak i tety, byl jsem jediným výhonkem rodu, jak z matčiny, tak i otcovy strany.

            Mohlo být tak půl čtvrté, když otec zvolal: „Už to bude!“

            Vypadal přitom jako já, když se v televizi objevila znělka večerníčku.

            Jenže to, co mělo následovat, nebyl večerníček, nebo snad byl, ale úplně jiný večerníček.

            Po otcových slovech všichni dospělí docela ztuhli. Nechápal jsem proč, protože v televizi se zase rozběhli nějací koně, úplně stejní koně jako předtím. Ale ti koně neběželi snad ani tři minuty, když se před nimi vynořilo cosi, co jsem dosud neviděl, skutečná předpotopní obluda.

            Ti koně se hnali na tu obludu jako šílení, a když k ní doběhli, snažili se jí přeskočit. Odrazili se, letěli přes ni, ale jak se ukázalo za živým plotem, kterým byla ta obluda tvořena, zel strašlivě široký a hluboký příkop.

            „Oni se zabijou! Musí se zabít!“ stačilo mi blesknout hlavou ještě předtím, než první koně opravdu začali krkolomně dopadat na okraj onoho příkopu, lámajíce si nohy i vazy.

            „Óóóóóch!“ vydralo se z úst všech dospělých při pohledu na ta jatka.

            Ovšem i mně zničehonic zalila duši jakási nevýslovná, dosud nepoznaná blaženost při pohledu na změť koňských a lidských těl, jež se válela na zemi.

            „Deset! Deset jich tam letos zůstalo!“ líbala mne jako šílená teta, jež mi předtím vyhrožovala, že mne zmaluje k nepoznání, a ty její vášnivé polibky jen umocňovaly onu blaženost, kterou ve mně vyvolal pohled na koně plachtící přes obludný živý plot jen proto, aby si polámali nohy.

            Tak vstoupil do mého života Taxisův příkop, překážka Pravdy, ono síto, na kterém se odděluje zrno od plev. Rok co rok jsem sedával s rodiči, příbuznými, ba i sousedy u televize a díval se na koně, jak se ženou na Taxisův příkop. Byla ta říjnová neděle dnem, který jsem dával takřka na roveň dni, kdy na tento svět přišla Naděje ve formě vtěleného Slova.

            Léta šla, rok za rokem, čas nenasytně pohlcoval můj život, přestal jsem být dítětem, přišla změna režimu, Taxisův příkop kamsi se vytratil, zmizel z mého života, až jsem si konečně založil si vlastní rodinu a s příchodem dětí ožila opět ona zasutá vzpomínka na koně, kteří se řítí na Taxis jen proto, aby za ním bezpečně+ našli svoji milosrdnou smrt...

            Od rána jsem dnes byl stejně tak vzrušený jako mí rodiče tenkrát. Nemohl jsem se dočkat, až posadím svoje děti před televizi, bohužel už barevnou, a budu s nimi sdílet onen slovy nepopsatelný zážitek vyvolaný masakrem na Taxisové příkopu, těšil jsem se na onu blaženost, jež mi měla zaplavit duši jako tenkrát, když jsem byl já sám dítětem...

            Tolik jsem toužil vrátit se do svého dětství, ale co to?!

            Koně odstartovali, běželi a běželi, až doběhli do cíle, ale Taxisův příkop nikde!

            Ještě, že se toho nedožila teta, která mě tehdy líbala a pořád dokola opakovala: „Deset! Deset jich tam letos zůstalo! To byla nádhera, jak se tam váleli!“

            Cítil jsem se zklamán a podveden jako nikdy. Bylo to stejné, jako byste vlastnímu dítěti dali pod stromeček jen nádherně zabalené, ale jinak docela prázdné krabice, a pak se cynicky smáli jeho rozčarování a vzteku, že nic nedostalo.

            Moje vlastní děti si o mně mysleli, že jsem blázen, když jim ukazuji v televizi koně, kteří běží a běží, až doběhnou zcela v pořádku do cíle.

            Nevěděl jsem vůbec, že byl Taxisův příkop upraven, učiněn „bezpečnějším“, v životě by mě nenapadlo, a to jsem se jako malý díval na černobílou televizi, že někdo může provést a realizovat takovou barbarskou hovadinu a udělat z Taxisu docela obyčejnou proutěnou překážku a tak připravit moje děti o to všechno, co jsem prožíval a pociťoval každou druhou říjnovou neděli jako dítě já, připravit je o to, co bylo a zůstává pro mne synonymem mého dětství.

            Zvedám proto svůj prostředník a ukazuji jej žokejovi Váňovi, který má to svinstvo s Taxisovým příkopem na svědomí: „Žokeji Váňo, ty prevíte, zničil jsi Taxis a ukradl mým dětem dětství!“