Pryč z EU! Jedno kam, hlavně pryč!

Opuštění EU není žádnou českou fantasmagorickou představou, ale jednoduše únikovým chováním ve smyslu zachraň, se kdo můžeš. A my můžeme!

            Ležel jsem celý den bez hnutí v onom bezmyšlenkovitém stavu, který přináší lidem jistého typu nespornou úlevu, nemyslet je výsadou blahoslavených, proto je každý dobytek tím nejšťastnějším tvorstvem na zemi.

            Až když se setmělo natolik, že do mého pokoje vešla moje domácí, aby rozsvítila petrolejku, kterou přinesla, vstal jsem a řekl docela nahlas: „Musíme pryč z EU!“

            Domácí, jejíž pravá ruka se již, svírající hořící zápalku, ke knotu nasáklému petrolejem, nejdříve na kratičký, neznatelný okamžik strnula, a pak se, i s hořící zápalkou v ruce, rychle pokřižovala: „Probůh, co to říkáte?!“

            „Ano, to je bez diskuze. Musíme pryč z EU,“ zopakoval jsem.

            Paní domu se znova pokřižovala: „Probůh, takto na večer!

Vždyť už je tma!

Copak jste neslyšel, že se na předměstí objevili vlci?

Nemají co žrát, hlad je žene z lesů!

To je holý nerozum, vydávat se takto navečer do tmy!“

Domácí se zase pokřižovala místo toho, aby zapálila petrolejku, takže v pokoji už byla docela tma.

„Jakápak tma?“ namítl jsem a prohrábl si bezděčně vlasy, „na obloze jsou přece hvězdy. Myriády hvězd, jež nepřehlédnutelně světélkují. Nemůžeme tedy mluvit o tmě, jestliže je-li v ní přítomno světlo.“

„Říkáte hvězdy! Ale copak je to nějaké světlo?“ zvolala domácí a konečně rozsvítila petrolejku, na kterou ukázala„takto vypadá světlo. Takto a ne nijak. Ale jestli to půjde takto dál, tak už nás ani světlo neochrání před vlky.

Budou nás napadat za bílého dne, rvát nás na kusy, aby se nažrali, aby pocítili blaženost, kterou cítí každý nasycený tvor, jenž se předtím musel proti své vůli uskrovňovat.

A vy byste chtěl navečer pryč z EU!“

Paní domu dala na petrolejku cylindr a posadila se, byla dle všeho zase těhotná.

Ale ani to mne neobměkčilo.

„Musíme pryč z EU,“ řekl jsem docela tvrdě, jako bych byl v tu chvíli ne-li vůdcem národa, tak alespoň jeho mluvčím, „musíme pryč z EU, co nejdříve.

Cožpak jste neslyšela, že se má EU federalizovat?

V této čtvrté říši není pro nás místo, byli bychom do posledního vyhlazení, pořád nám tím vyhrožují.

Musíme utéct z bruselského zajetí, je-li nám život milý.

Vzpomínáte na raný středověk?

To byly časy!

Člověk měl svobody, co hrdlo ráčí, zvlášť, když byl ten silnější.

Žádný sociální stát nebyl, vládla jen hrubá síla, vše bylo naprosto spravedlivé.

Chcípnul jsi v zimě hlady?

Tvoje vina!

Nikdo nikomu nic nepřikazoval, daně vybíraly se bez daňového přiznání.

Ještě den v EU a udusíme se nadobro tím rajským plynem!“

Paní domu se rozplakala.

„Máte svatou pravdu, všichni víme, že musíme pryč z EU, jinak zahyneme!

I já chci pro své děti to nejlepší.

Ale kam jít?

Řekněte, kam jít?

Takhle na noc, jen s tím málem, co sami uneseme, a co po cestě stejně budeme muset odhodit, aby nás to netížilo.

Slyšíte?

To jsou vlci!“ vykřikla paní domu.

Zdálo se, že někde, již hodně blízko, opravdu hladově vyjí vlci.

„Žádní vlci!

To je fake news!

Dezinformace a mediální manipulace mainstreamu!

Všichni vlci jsou už dávno vyhubeni, chtějí nás jen zastrašit!

Neležel jsem celý den bez hnutí, bez jediné myšlenky, abych se dal teď zastrašit manipulativním vytím vlků!

Musíme pryč z EU!

Pryč z EU, to je naše jediná naděje, to je naše spása!

Vydáme-li se na cestu ještě této hodiny, můžeme být už nad ránem v zemi zaslíbené!“

„V zemi zaslíbené? Co to říkáte?“ vzrušeně vyhrkla paní domu.

„Ano, v zemi zaslíbené!

Víme přece, že existuje!

Spatřili jsme ji mnohokrát ve svých snech, o kterých jsme raději nemluvili nahlas, aby nás nevyhodili z práce, aby nám nesmazali na fejsbuku náš profil, aby nás nezavřeli.

Země, kde budeme opět svobodní, země, kde zítra je pořád totéž, co včera!“ pronesl jsem.

Paní domu vstala z židle a objala mne: „Pryč z EU!

Jedno kam, hlavně pryč!

Všude musí být lépe než v tomto pekle!

Kdy jsem naposled svobodné dýchala?

Kdy jsem měla z něčeho čistou a nezkalenou radost?

Bože, sama nevím, jak už to muselo být dávno!

Pryč z EU!

Ještě této hodiny seberu děti i manžela a vyrazíme na cestu, jen ať si vlci vyjí, kolik chtějí!“

Domácí mne radostí políbila a vyběhla z pokoje, sbalit to nejnutnější na cestu pryč z EU.

Já si lehl zase do postele.

Ale asi za dvacet minut jsem vstal a zhasnul petrolejku, její světlo mne rušilo v mé blažené bezmyšlenkovitosti.

Chvíli na to bylo slyšet, jak paní domu opouští i s manželem a dětmi dům.

„Rychle, rychle, ať už jsme pryč!“ pobízela je, jdouc vstříc vytí vlků, jež však asi po půlhodině náhle utichlo a neozvalo se již celou noc.