První miminko roku 2021 je holčička!

První dítě letošního roku se narodilo minutu po půlnoci. Měří 50 centimetrů, váží 3330 gramů a je zdravé. Prestižní závod o první miminko roku prohrála ostatní novorozeňata o několik minut

            Blíží se půlnoc, venku hřmí kanonáda, primáři porodnického nejmenované krajské nemocnice stékají po čele velké kapky potu a vsakují se do jeho roušky, která se nijak neliší od roušek, které můžeme vidět kdekoliv jinde, třeba na řidičích autobusů či tramvají, nebo i na pokladních v přeplněných supermarketech.

            „Jak to vypadá, pane doktore?“ zařvu primáři do ucha, aby mne slyšel.

            „Ne moc dobře, dere na svět jako o život,“ zakřičí primář.

            Kanonáda venku zesílila, vítači nového roku přecházejí do útoku.

            „Musíte ji tam udržet stůj, co stůj! Do půlnoci zbývá ještě necelá půlhodina. Jestli chcete, na chvilku vás vystřídám, abyste si mohl vykouřit cigaretu,“ hulákám, ale primář mě téměř neslyší, tak to musel celé, hlásku po hlásce, slabiku po slabice, slovo po slovo zopakovat, „musíte ji tam udržet stůj, co stůj! Do půlnoci zbývá ještě necelá půlhodina. Jestli chcete, na chvilku vás vystřídám, abyste si mohl vykouřit cigaretu.“

            Teď už primář naštěstí rozumí a tak může přikývnout na znamení souhlasu. Vystřídám jej a začnu vší silou tlačit dítě, které se dere na svět, zpátky.

            „Klid, klid, žádný spěch, moje milá. Kam se tak ženeš? Ještě máš čas. Je ti tam špatně, řekni sama? Být na tvém místě, ještě bych si tam chvilku pohověl,“ konejším dítě a svaly mám napnuté, to by člověk neřekl, kde se v takovém malém človíčkovi bere tolik síly.

            Primář si mezitím zpod svého mundůru vytáhne balíček tabáku, ze kterého si ubalí cigaretu. Kouří ji a zamyšleně hledí před sebe. Čas běží, velká ručička na hodinkách se blíží k dvanácté, ale vyhráno zdaleka ještě nemáme, stačí malá chvilka nepozornosti, stačí polevit a dítě bude venku.

            Primář konečně dokouří cigaretu a vrátí se ke své práci. Rachot venku už by dal krájet laserovým dělem. Nemá smysl už cokoliv říkat, neslyšeli bychom se. Ukážu mezi nohy rodičky a primář přikývne. Teď už věřím, že to dáme, že to dopadne.

            Primářovy ruce rozehrají fantastický koncert, do půlnoci zbývá ještě celá půlminuta, ale já už se neovládnu, vytahuji z kbelíku s ledem sekt, otevírám jej a šumivý alkoholický nápoj v obrovském gejzíru vyráží ven, stejně jako s několika sekundovým zpožděním i dítě z mateřského lůna.

            Je minuta po půlnoci!

            Odhazuji prázdnou lahev od sektu a beru do roztřesených rukou právě narozené dítě.

            „Je zdravá?“ překřičím bouři, která zuří venku.

            Primář přikývne a dojetím si strhne roušku z obličeje, po kterém stékají slzy štěstí.

            „Je to moje první první dítě roku. Ani nevíte, jak jsem šťastný,“ sděluje mi, když už mu ráno předávám šrůtek uzeného, lahev kořalky a obálku s pětistovkou jako malou pozornost, „minulý rok mi to uteklo o minutu a předminulý taky. Už jsem přestal doufat, že to budu já, komu se taky podaří přivést na svět první dítě roku. Teď už si mohu s klidem říct, po třiceti letech tvrdé praxe, že jsem neminul s povoláním. Ani nevím, jak se vám odvděčím.“

            „To je v pořádku. I vy jste dnes v noci odvedl velký kus práce. Teď už můžete jít v klidu spát,“ uklidním primáře.

            Ten se natáhne na gauč a opravdu spí. Svět se probouzí postupně do nového roku, v jehož první minutě se narodilo miminko, které teď beru do své náruče.

Má zavřené oči, kdyby tak vědělo, kdo jsem!