První dáma Zemanová navštívila nevinného vězně Kajínka

Jdou, Babinský jdou dolů, maj tam vzácnou návštěvu... První dáma se nám mění v anděla milosrdnosti, navštíví v lochu i Babiše?

            „Zítra, pozítří, ani popozítří nemusíš nic vařit. Jedu na tři dny do Liberce. Trochu si pročistit hlavu. Možná se i podívám na Ještěd, jestli pojede lanovka. Ovčáčka beru s sebou pro všechny případy,“ řekl jednoho dne prezident své manželce, otočiv se poté na Ovčáčka, „Jirko, řekni sám.“

            „Ano, pan prezident mě bere s sebou. Kdyby se mu vyzula bota,“ přikývl Ovčáček a vzal první dámu za ruku, „je to tak lepší, paní Ivano, věřte mi. Mnohem lepší. Nevyplatilo by se, kdybyste musela vařit jenom pro mne. Pan prezident má zajištěnu plnou penzi a já se už nějak protluču, nemějte strach.“

            První dáma si sice povzdychla, namítla něco v tom smyslu, že to se přece nedělá, takto se po tři dny stravovat, jak se dá, že by Jirkovi klidně vařila, ale v hloubi duše byla vlastně ráda, že na chvíli vypadne z toho šíleného kolotoče povinností manželky prezidenta, byť Ovčáček nebyl nijak vybíravý a snědl vždy všechno a ještě za to poděkoval.

            Když na druhý den skutečně brzy ráno prezident i Ovčáček odjeli do Liberce, neměla první dáma opravdu, co dělat. Byla sice šéfkou prezidentova volebního týdnu, ale jednak vlastní ostrá předvolební kampaň ještě ani pořádně nezačala, a jednak ta, co už začala, se vlastně vedla tak nějak sama, první dáma tomu jen nečinně přihlížela.

            „Zaneste mne, prosím, do hradní oranžerie,“ nařídila proto kancléři, chtěje se tam trochu rozptýlit.

            Kancléř si ji hodil na záda, takže vypadal jako čert, který se ve Smetanově opeře nemůže zbavit Káči.

            Ale v hradní oranžérii, třebaže všechno kvetlo, se první dáma nezdržela příliš dlouho. Pochopila, že přecenila své síly, že nedokáže tři dny nic nedělat, že by ze všeho nejraději stála u plotny a připravovala pokrm pro svého manžela a Ovčáčka, že už ji její role první dámy příliš vtáhla do sebe a proto už nikdy nedokáže být mentálně ničím jiným než jen první dámou.

            „Odneste mne zpátky do Lán,“ řekla rozmrzele a naskočila hradnímu kancléři na jeho záda.

            Uprostřed cesty však museli zastavit, protože kancléři se rozvázala tkanička a hrozilo nebezpečí, že si na ni šlápne.

            „Měl byste si pořídit mokasíny. Jako indiáni,“ řekla první dáma kancléři, jenž klečel na zemi.

            „Rád bych, milostpaní. Ale nemám bezpečnostní prověrku. Bez té mi mokasíny nikde neprodají,“ upozornil kancléř první dámu na jistý fakt.

            „Já na to úplně zapomněla, promiňte. Vypadáte jako slušný člověk. Koho by mohlo napadnout, že nemáte bezpečnostní prověrku?“ řekla první dáma, znovu naskakujíc na záda kancléře, „nejenže vypadáte slušně, ale taky inteligentně. Už dlouho si říkám, že je vás pro tuto práci škoda.

            Vy byste mi mohl poradit.

            Manžel i s Ovčáčkem odjeli do Liberce a já nemám co dělat. Zprvu jsem si myslela, že se budu jen válet a užívat si volna. Ale pak jsem pochopila, tam v oranžérii, že jsem ztracená, že už nedokážu nic nedělat.

            Jenže co mám dělat, když nemusím vařit?“

            „Mohla byste navštívit Kajínka ve vězení. Co vím, je to taky inteligentní člověk. Říká se, že je inteligentnější ještě než pan prezident a váš zákonitý choť v jedné osobě.

            A vy přece máte slabost pro inteligentní muže,“ poradil první kancléř první dámě, nesa ji.

            „To je dobrý nápad.

            Až budeme doma, dám vám dětský piškot,“ řekla první dáma a svůj slib opravdu splnila, kancléř dostal dětský piškot, na kterém si náramně pochutnal.

            Doma se první dáma okamžitě pustila do práce. Zamísila těsto, nechala jej vykynout (zatímco kynulo, si lehce zdřímla, měla ovšem na to, po tolika letech manželství, právo) a upekla nádherné buchty. Ty pak dala do krabice a krabici vložila do kožené kabely s dvěma uchy.

            „Zaneste mě ke Kajínkovi,“ nařídila kancléři, který si ji opět ochotně hodil na záda radostí bez sebe, že se zase něco děje.

            Tak se první dáma ocitla tváři tvář nejpopulárnějšímu doživotně odsouzenému vězni v České republice.

            „Přinesla jsem vám buchty. Sama jsem je pekla,“ řekla první dáma.

            „Děkuji. Denně dostávám od svých obdivovatelek pekáče plné buchet. Zapékají mi do nich pilníky. Ale buchty od první dámy to je skutečné pohlazení po duši,“ odpověděl Kajínek a políbil první dámě ruku.

            „Jak je galantní! To by nedokázal ani Ovčáček!“ pomyslila si první dáma a nahlas řekla, „vy jste přece kasař, že ano?“

            „Ano, kasař, kuřeti bych neublížil, ledaa grilovanému,“ přikývl Kajínek a dodal, „potřebujete udělat tu káču, co jsou v ní korunovační klenoty?“

            „Až po volbách, manžel by se rád nechal korunovat, aby to měl taky na doživotí,“ řekla první dáma, ale pak si uvědomila, že se možná dotkla citlivého místa, a tak rychle řekla, protože to byla vnímavá žena, „ale manžel vám může dát milost už teď. Nenávidí hlupáky a obdivuje inteligentní lidi, zvláště když jsou inteligentnější než on.

            Teď je sice v Liberci, Lány i Hrad jsou prázdné, protože vzal s sebou i Ovčáčka. Vám to můžu říct, protože vy jste přece slušný kasař, ne bytař.

            Kdybyste chtěl, dá vám milost, až se vrátí. Nezabere mu to víc jak pět, maximálně deset minut.“

            „To by bylo pěkné. Jsem totiž trochu nachlazený. A taky nevinný. Tenkrát jsem sice na místě vraždy byl, ale sbíral jsem tam jen léčivé byliny. Byl jsem totiž taky nachlazený. Dělal jsem předtím totiž káču, úplně se u toho zpotil a pak zpocený vyšel na průvan.

Ale nechtěli mi to věřit, že jsem tam sbíral jen bylinky,“ řekl smutně Kajínek.

„Já vám věřím. Ani nevíte, jakou bude mít manžel radost, až mu řeknu, že jste mnohem inteligentnější než on. Sama jej požádám, aby vám dal milost.

A když ne, tak...!“ první dáma vytáhla ze záňadří nádherný revolver.

„Páni, to je nádherná hračka!

Kde jste to vzala?“ zasvítily Kajínkovi oči.

„Nebojte, držím jej legálně. Umím střílet i z pancéřovky. Jeden generál mě dokonce chtěl vzít do armády, velela bych tanku.

Ale kdo by vařil Ovčáčkovi?“ odpověděla první dáma.

„Až mi dá prezident milost, mohl bych u vás dělat zahradníka,“ navrhl Kajínek.

„Ano, mohl byste dělat zahradníka. Nebo kancléře. Sice už jednoho máme, ale budeme ho muset před volbami vyhodit, protože nemá bezpečnostní prověrku, i když je to náramně slušný člověk.

Mohl byste nastoupit na jeho místo,“ navrhla Kajínkovi první dáma, ale pak si všimla, že Kajínek vůbec nejí její buchty, „ale vždyť vy vůbec nejíte moje buchty!

Jezte, prosím vás, nebo kvůli tomu nebudu spát ze strachu, že nejsou dobré!“

„Jsou dobré! Moc dobré! Promiňte!“ omluvil se rychle Kajínek a během chvilky spořádal všechny buchty.

„Chutnaly! Moc mu chutnaly moje buchty!“ vzpomínala pak dojatě první dáma večer v posteli na tu chvíli, a když usnula, nezdálo se jí ani o manželovi, ani Ovčáčkovi, ale hádejte, schválně, o kom!