Prolomí se tenké ledy pod naší tyranskou společností?

Naše společnost je tyranská. Proto jsme tyrani i my, jelikož tato společnost je naše. Ale tenký led, na kterém děláme své ranní rozcvičky, než se zase pustíme do své tyranie, už pod námi praská. Slyšíte? To nemňoukají kočky!

Snad se již brzy prolomí ledy pod naší tyranskou společností a ta se utopí v ledové vodě a místo tyranie povedeme všichni navzájem dialog, protože tyranie se pozná právě tak, že vede řadu asertivních monologů, nikoliv dialog.

Nebo si vzpomínáte, kdy jste někdy vedli s někým skutečný dialog, tzn. takový dialog, kdy jste někomu dokázali, že nemá pravdu a on to uznal?

Kdepak, tyranská společnost nás nemilosrdně odsoudila k asertivním monologům, které vedeme proti své vůli, protože v hloubi svých duší toužíme po dialogu, po tom, aby nám někdo vyvrátil naše pravdy, ale tento dialog nám není umožněn!

Při této příležitosti, je-li řeč o tyranské společnosti, si vzpomínám na jednu paní učitelku. Měla dobré a laskavé srdce, štěnici by neublížila, ale byla skálopevně přesvědčena, že nejlepší metodou, jak nám vštípit lásku k největšímu našemu Básníkovi, kterého ona milovala přímo šíleně, je mlácení knutou.

Běda, když někdo neuměl nazpaměť slovo od slova nějakou báseň našeho největšího Básníka!

„Tak ty ze mě budeš dělat ruského švába?“ rozkřičela, když se někdo zasekl v půli verše, nevěda rychle, jak dál, marně šátraje ve své paměti po dalších slovech, z nichž Básník utkal svou báseň, a když se nešťastník do sekundy nerozvzpomněl, začala ho mlátit knutou. Tu pravidelně dostávala jako dárek k Vánocům, kdy se, jak známo, stává Bůh člověk aby plnými doušky okusil utrpení, které lidé okoušejí už tisíce let.

Byla to silně neurotická metoda, tato výuka knutou, ale co jsme měli dělat?

Měli jsme paní učitelce oplácet stejnou mincí?

To se nám hnusilo natolik, že jsme se raději sami básničku od největšího Básníka naučili a na příští hodině se dobrovolně přihlásili k její recitaci.

A vida, pomohlo to!

Když jsme recitovali verše velikého básníka, měla paní učitelka přivřené oči, mírně pootevřená ústa, ze kterých jí vytékal velmi tenký pramínek stříbřitých slin a ze kterých se ovšem také ozývalo tiché, avšak zcela zřetelné sténání. Trvalo ještě chvíli, než se po skončení recitace zase probrala.

„Miluj největšího Básníka jako sebe sama!“ připomněla nám paní učitelka, pak nás pohladila chvějící se rukou po hlavě a napsala nám do žákovské knížky velkou jedničku, na knutu vůbec nedošlo.

Jednou jsem se taky přihlásil k dobrovolné recitaci.

„Tak začni,“ vyzvala mě paní učitelka.

Začal jsem co nejprocítěněji recitovat báseň Básníka.

Na paní učitelku to mělo tradiční účinek, začala sténat a slintat.

Jenže tentokrát bylo její sténání poněkud hlasitější a já se kvůli tomu nemohl zcela soustředit na text básně, kterou jsem se naučil nazpaměť.

A tak se to stalo.

Recituji, recituji, až dojdu k osudnému verši.

„...penízky ukryl jsem do hnisu pod zubem,“ recituji a když si uvědomím, že je něco špatně, je už zle.

Paní učitelka vyskočí jako uštknutá, popadne knutu a začne mě mlátit hlava nehlava: „To je posunutí významu! A já nenávidím, když se posunuje význam! Kdo posunuje význam, je zlo, a já zlo poznám.“

Nejsem Ježíš, abych se nechal bičovat, a tak se schovám pod lavici. Paní učitelka ještě chvíli zuřivě mlátí knutou do lavice, ale vysílí se natolik, že toho musí nechat.

Vrátí se zpátky za svůj stůl a odtud na celou třídu zařve: „Nikdo nebude posunovat význam Básníkových básní, protože to nebičuji vás, to ve vás bičuji sebe!“

A od té chvíle mě paní učitelka nenáviděla nenávistí stejně tak náruživou, jak náruživá byla její láska k největšímu Básníkovi.

Až pak jednou, před Vánoci, nepřišla do vyučování.

Místo ní přišel do třídy pan ředitel, strašný byrokrat, bylo proto s podivem, že mu v tváři zračilo zjevné dojetí.

„Milí žáci, paní učitelka dnes nepřijde. Cestou do školy se pod ní probořily ledy,“ řekl pan ředitel a po tváři se mu kutálely slzy velké jako hrách, „budiž ji peklo milostivo, chvála bohu!“

„Chválabohu!“ vydrala se z našich hrdel zcela spontánně ozvěna a jestli lidé, kteří byli spaseni, skutečně cítí v nebi nekonečnou a věčnou blaženost, tak nepochybuji ani trochu, že tato blaženost je úplně stejná jako to, co jsme v tu chvíli cítili my.