Progresivně-levicová teorie selhává, peníze přicházejí o lidi

Aktuálním globálním tématem je, jak nepřijít o peníze. A není divu, protože snad není nikoho na světě kdo by nečetl ekonomický bestseller, který nabádá a radí, jak nepřijít o peníze!

            Žebrák, kterému jsem právě vtiskl do dlaně pětikorunu (díky bohu, že jsme nepřijali euro, natož bitcoin!) byl jednou z mnoha obětí progresívně levicové teorie, která selhává na celé čáře a připravuje lidi o peníze.

            Příběh, který mi tento nebožák vyprávěl, se nijak neliší od příběhů, které jsem slyšel od tolika jiných žebráků, jimž jsem taky vtisknul do ruky pětikorunu, dojat a ohromen jejich nouzí.

            „Nebyl jsem vždy žebrákem, pane!“ začal tradičním úvodem tento muž svůj příběh, aby pokračoval neméně tradičně, „býval jsem při penězích, žil jsem jako člověk. Měl jsem dokonce, věřte tomu, úspory a velebil jsem centrální banky za to, jak drží inflaci na uzdě.

            Jenže jsem bohužel, jako většina lidí, nedohlédl, takříkajíc, hloubku problému. To, co jsem považoval za správné, totiž to, že jsem měl barák, tři auta, dvacet motorek, o bazénu a sněžném skútru ani nemluvě, nebylo nic jiného než jen selhávání politiky vlád a centrálních bank!

            A kdybych šel ještě hlouběji, tak to celé nebylo nic než jen důsledek selhávání kolektivisticko-progresívní ideologie, která velí zachovat plnou zaměstnanost, maskovat recesi, tisknout peníze zadlužovat se.

            A tak, zatímco jsem si žil jako prase v žitě, protože jsem nevěděl, co vím teď, sypala ECB peníze do oběhu, takže jsem měl, jako každý, příliš mnoho peněz na málo zboží, čili jsem si už nemohl koupit šesté auto, dvacátou první motorku, ba dokonce jsem nemohl ani skupovat byty , jak by to každý člověk, který neví, co s penězi, udělal na prvním místě, protože to všechno na trhu chybělo.

            To by se snad dalo ještě přežít, ale pak přišel covid, a byl se vším konec.

            Ten zkurvený stát pomocí podpůrných programů udržel vysokou zaměstnanost, takže místo toho, aby se zvýšila nezaměstnanost, a tím klesla i cena práce a tedy i nákladů (na tomto principu přece u nás fungují montovny!), se nezaměstnanost nezvýšila, takže podniky byly nuceny mzdy nejen udržet, ale i zvýšit, takže se tím opět zdražily jejich výrobky a služby!

            A tento smrtící koktejl mě nakonec připravil o všechny peníze, udělal ze mě žebráka!

            Proč se jen stát sere do toho, jestli je nezaměstnanost, nebo není!

            O tom má přece rozhodovat pouze trh!

            Jedno vám řeknu, pane, všichni ti, co to tady řídí, jsou prvotřídní hňupi!

            Moje tragédie spočívá v tom, že to tady neřídí Šichtařová, to bych nebyl žebrákem, ale boháčem!

            Ona, víte, pane, by to udělala jednoduše, ona by se s ničím nepárala.

            Ona by řekla: ,Buď ekonom, založ si poradenskou společnost, nebo zdechni hladem!‘

            A ti, co by si nezaložili poradenskou společnost, by opravdu zdechli hladem, takže ekonomika by šlapala jako hodinky, protože ti, co by měli poradenskou společnost, by prosperovali, protože právě takové lidi volný trh miluje.

            Jenže teď už je pozdě!

            Jsem žebrák, a kdo si nechá poradit od žebráka, jak nepřijít o peníze, nebo jak jít do důchodu s plnou kapsou?

            Řekněte sám, nechal byste poradit od žebráka, jak nepřijít o peníze?“

            „Tu máte, pane! Není to sice moc, ale pořád lepší, než kdybych vám dal milión eur!“ vtiskl jsem dojatě muži do jeho dlaně pětikorunu.

            „Zaplať vám to pámpů!“ děkoval mi dojatě muž.

            Rozloučil jsem se s ním a pokračoval dál svojí cestou.

            Ale neušel jsem ani pět set metrů, když mě napadlo: „Dobře, ale jak je možné, že prst na tepu americké, a vlastně i globální inflace drží Čína, kde vládně právě taková kolektivisticko-progresívní ideologie, která nás připravuje o peníze!?“

            Nemoha najít odpověď na tu otázku, rozběhl jsem se zpátky za žebrákem, aby mi řekl, jak je to možné. Ale žebrák už na svém místě nebyl, prostě zmizel.

            Bezmocně jsem stál na chodníku, když v tom ke mně přistoupila nějaká žena.

            „Hledáte toho žebráka?“ zeptala se mne.

            „Ano, rád bych se ho na něco zeptal,“ přikývl jsem.

            „Toho už nenajdete. Neměl jste mu dávat tu pětikorunu. Když ji dostal, běžel si okamžitě vyřídit do nejbližší banky hypotéku, kde je mu teď konec!“ mávla rukou žena, smutně dodávajíc, „sám jste se tak přesvědčil, jak progresívně levicová teorie selhává, jak připravuje peníze o lidi, dáte někomu pětikorunu, a on zmizí. Nepotrvá dlouho a na celém světě nebudou už žádní lidi, na světě budou jen peníze!“

            Zásadně nedávám ženám za pravdu, ale tentokrát jsem musel učinit výjimku...