Prof. Halíkovi vše nejlepší k dnešním sedmdesátinám přejí slušní lidé a prostí věřící!

Doufám, že se k blahopřání všeho nejlepšího připojí i všichni ostatní, nejen slušní lidé, a nejen prostí věřící

            Prof. Horák, katolický kněz, byl obtížný jako blanokřídlý hmyz.

            Nebzučel sice, netloukl sebou o okenní tabule, ani se nepromenádoval po mršinách jako mouchy, ale za to se bez přestání povyšoval nad prosté věřící.

            Jeho povyšování bylo vskutku nesnesitelné, kam se na něj hrabou blechy, vši nebo štěnice se svým pitím krve!

            „Vy jste nic, protože jste nevzdělaní, kdežto já jsem elita!“ urážel a ponižoval prosté věřící jako na běžícím pásu.

            Prostě rostl do nebe, myslel si, že čím víc se bude povyšovat, tím blíž bude bohu, protože bůh sídlí přece v nebi.

            Ale jednou to prof. Horák se svým povyšováním fakt už přehnal.

            „Vás uráží, když Ježíš znásilňuje na jevišti muslimku, kdežto já tvrdím, že jde o protest proti světu, v němž se vše, i svaté symboly náboženství, používá k rozdmýchávání nenávisti.  Vy jste nic, kdežto já jsem elita!“ naparoval se tak, div že, neprasknul, a aby toho nebylo málo, dodával, „co když jsou mouchy ve skutečnosti andělé, hehe!“

            Víc už se snad nad prosté věřící povýšit nemohl.

            Chtěl snad tím říct, že bůh je kravinec, jestliže andělé jsou mouchy?

            Tak dlouho se ale chodí se džbánem pro mešní víno, až se ucho utrhne.

            I slyšel všechno to povyšování prof. Horák sám Kristus Pán a spravedlivě se rozhněval.

            „Má je odplata, má je pomsta!“ zvolal mocným hlasem, dodávaje, „takto urážet prosté věřící, takto se nad ně povyšovat!

            Však já ti, profesore Horáku, ukážu, zač je v nebi blaženost!

            Abys věděl, že kdo se povyšuje, ten bude ponížen, tak se ti při pozdvihování neproměním, amen!“

            A jak Kristus Pán řekl, tak i udělá.

            Prof. Horák sloužil mši svatou.

Dělá všechno, jak má, v duchu se rochní, jak je postkoncilní liturgie pokrokářská a levicově liberální, až konečně pozdvihne hostii.

Ale co to?!

Hostie se nepromění, ať ji prof. Horák sebevíce pozdvihuje.

„Do prdele práce, ta mrcha se nechce proměnit!“ zakleje, ovšemže jen v duchu, protože je náramný pokrytec, ale pak si v duchu odplivne, „ale co!

Stejně to nikdo nepozná!

Budu dělat, jako že se proměnila, čert to vezmi, stejně je Kristus tajemství!“

A jak si řekne, tak i udělá, tváří se, že se hostie skutečně proměnila. Vkládá ji do úst věřícím, kteří si na ni náramně pochutnávají, aby ne, jsou to všechno studenti humanitních oborů, samozvaná elita, kteří prof. Horákovi všechno žerou i s navijákem.

Ale co čert nechce!

Mezi věřícími je i jeden europoslanec.

Vypadá taky jako elita, ale ve skutečnosti je to vlastně docela prostý věřící, tak prostý, že prostším věřícím nebyl ani sv. Petr.

Tento europoslanec přistoupí k prof. Horákovi, otevře svá prostá ústa a prof. Horák mu vloží na jeho prostý jazyk neproměněnou hostii, mysle si u toho: „Žer ty, hovado!“

A v tu chvíli padla kosa na kámen!

Europoslanec sklapne svá prostá ústa, jeho prosté sliny se pustí do hostie, ale něco tady evidentně nehraje.

Ač prostý, europoslanec se hned dovtípí, že nemá v ústech Tělo Páně, ale jen docela obyčejnou oplatku.

„To přece není Tělo Páně!“ nenechá si nepohodlnou pravdu pro sebe.

„Lžeš! Je to Tělo Páně!“ zalže pochopitelně prof. Horák, zkušeně nehnuv ani brvou.

„Tělo Páně poznám na sto honů! Dal jste mi do mých prostých úst jen docela obyčejnou oplatku!“ vykřikne europoslanec.

„Chceš znesvětit svátost eucharistie?

Kdo tě sem poslal? Duka? Semín?“ vykřikne prof. Horák a ukáže na europoslance, nařizuje svým ovečkám, „chopte se ho a vyhoďte ho z chrámu Páně, je to prostý věřící, nad to slušný člověk!“

Přívrženci prof. Horáka, lidé už s docela vymytými mozky, se vrhnou na prostého europoslance. Ale ten ukáže, že pravda je vždy nakonec silnější než lež.

Mocným máchnutím všechny ty pseudointelektuály od sebe odhodí na všechny strany, neboť jeho síla je silou Kristovou, a vmete prof. Horákovi do tváře: „Ty nejseš ve skutečnosti kněz, ty seš ve skutečnosti hovínko!“

A v tu chvíli je skutečně z prof. Horák docela obyčejné hovínko, kdepak kněz, natož elita. Tak Kristus Pán potrestal prof. Horák za jeho povyšování nad prostými věřícími, za to, že schvaloval, když Ježíš znásilnil muslimku.

Dva dny na to šel kolem nějaký Kafka, který do toho hovínka zrovínka stoupl a celý se od něj umazal.

„No potěš, panbůh, ten je ale zasraný! To bude jistě Rozsévač!“ křižovali se uctivě prostí lidé, když ho potkali, protože Kafka rozhazoval rukama, jako kdyby skutečně něco rozséval.