Prof. Halík, novodobý Jan Hus, nepřítel církve

Není divné, že nejvíce Halíka nenávidí právě poctiví katolíci, kteří si dělají nárok na věčnou blaženost, a kteří by se jinak pro bližního samou láskou roztrhali? Divné to vůbec není, u poctivých katolíků je to zcela normální

            Tenhle ten Ježíš, boží syn, král židovský, spasitel, vykupitel, prostě jedním slovem Kristus, je ale po čertech veselý chlapík, ještě že s ním dělám při opravě naší nejstarší dálnice v jedné partě!

            Nejenže dokáže zázraky (např. nám díky němu rostla trvale naše mzda navzdory intervencím ČNB), ale taky nás vždy o pauze na žvanec rozesměje svým vyprávěním tak, že nám všem zbytek šichty uteče ani nevíme jak, než se nadějeme, jsme všichni z práce zase doma a divíme se: „To už jsme zase z práce doma? To není možné!“

            A přece je to tak!

Jsme z práce doma tak, jako bychom v žádné práci nikdy nebyli, tak rychle to díky Ježíšovi uteče. Nebýt jeho, připadalo by nám určitě, že jsme v práci celou věčnost!

            I teď jsme všichni shromáždění kolem Ježíše, dlabeme chléb vezdejší, máme na to půl hodiny, kterou nám garantuje zákoník práce.

            Ježíš taky dlabe a přitom vykládá: „Tak jsem byl asi před rokem v Litomyšli!“

            „Cože? V Litomyšli? Tam je přece spousta kvalitních současných staveb, protože je tam osvícené vedení!“ vykřikne kdosi z našeho auditoria.

            „A taky se tam narodil Smetana. Vážně!“ doplní kdosi jiný.

            I já se ozvu.

            „Ale Smetana přece nesložil ani jediný sakrální tón! Čertovu stěnu přece nemůžeme považovat za duchovní opus! Co´s tam dělal, Ježíši?“ otážu se Krista.

            Ježíš se pousměje tím svým podmanivým úsměvem a řekne: „Byl jsem tam kvůli Halíkovi.“

            „Cože? Ty a kvůli Halíkovi?“ vykřiknou všichni unisono.

            „Ano, sloužil tam mši svatou, přesvatou,“ kývne Ježíš.

            „Já jsem tradiční katolík! Já bych na mši svatou slouženou Halíkem nikdy nešel! Vůbec, všechny tyhle pokoncilní mše svaté stojí za prd!

            Já chodím jedině na mše P. Badala!

            To je žrádlo!

            Jděte se bodnout s Halíkem!“ dokáže kdosi hned pevnost své víry.

            „Přesně tak! Bodnout!“ ozve se spousta mručivých hlasů.

            Já dokonce předstoupím před Ježíše a řeknu mu: „Nezlob se, ale nevěřím, že jsi byl v Litomyšli na mši svaté s Halíkem. Každý jen trochu soudný Spasitel by se takovému kostelu, kde slouží mši svatou prof. Halík, vyhnul širokým obloukem.“

            „Věř tomu, a víra tvá tě uzdraví,“ odpoví mi Ježíš a potutelně dodá, „byl jsem na mši svaté, kterou sloužil prof. Halík, jako že, jsem syn boží, ergo syn člověka.

            Byl jsem však na ní jen proto, abych Halíka pořádně nasral, přísahám, jako že jsem syn boží, ergo syn člověka!“

            „Abys Halíka nasral! To se povedlo, hehe!“ vypukneme po slovech spasitelových v hurónský smích.

            Smějeme se, ale Ježíš učiní gesto a my rázem utichneme. Doslova visíme na jeho krvavě rudých rtech, hltáme jeho každé slovo, neboť každé slovo Ježíšovo je zároveň Slovem, ostatně jako on sám jest Slovem, svým mezi cizími (muslimy???), cizím mezi svými (křesťany???).

            „Halík mě už těmi svými knížkami o mně sral pěkně dlouho.

            ,Kristus je takový a takový,‘ psal pořád dokola a tím mi náramně ubližoval.

            Já vydržím jako kůň, vždyť i na kříži jsem trpěl, ale co je moc, to je moc.

            ,Jen počkej, Halíku, já ti ukážu, zač je v království mého otce láska, abys věděl, na čem ve skutečnosti jsi!‘ řekl jsem si a vydal se do Litomyšle, kde Halík sloužil mši svatou.

            Kostel byl plný mladých lidí, kteří prahli po duchovnu a mysleli si, že toto duchovno nalézají v pozdvihování hostie a v kramářském vykřikování: ,Bože, tys nás posilnil a vnitřně oslovil svátostí těla a krve svého Syna; dej, ať tuto svátost přijímáme vždycky tak, aby rostla jistota naší spásy. Skrze Krista, našeho Pána!‘

            Vmísil jsem se do davu těch nešťastníků a dělal všechno to, co oni, abych byl co, nejméně nápadný.

            ,Ty určitě studuješ nějakou multi-kulti školu, děvčico pitomá, bo už rovnou pracuješ v nějaké neziskovce, bo ničemu jinému tě ani nenaučili!‘ pomyslel jsem si o dívce v brejličkách, vedle které jsem byl, a která mohla na Halíkovi oči nechat, jako kdybych to byl já sám.

            Klekal jsem si, zase vstával, žehnal se, jak to dělali ostatní. Ale vlastně úplně zbytečně, protože já se přece o svoji spásu nemusím vůbec starat.

            ,Bože, ať už to skončí!‘ myslel jsem si, když Halík začal kázat, ale otec mne pořád ne a ne vyslyšet.

            Ale pak se ledy konečně přece jen hnuly a Halík sklapl.

            To byla úleva!

            Jako by někdo, protože sám jsem to udělat nemohl, odvalil kámen z mého hrobu!

            Všichni se poslušně seřadili do fronty na svaté přijímání.

            V tu chvíli přišla moje chvíle, moje sekunda!

            Drze jsem předběhl a stoupl si skoro na začátek fronty. Tak, aby to nikdo nepostřehl, připnul jsem si v mžiku na své roucho placku IVČRFN (zkratka názvu hnutí –Islám v České republice fakt nechceme-, pozn. aut.). Tak jsem i poklekl před kněze, tedy Halíka, co nejvíce shrbený, abych předstíral pokoru.

            Halík automaticky odlomil kus hostie a chtěl mi jej vložit do mých otevřených úst. V tu chvíli jsem se přestal hrbit, napjal jsem se jako luk, chmátl svými ústy po hostii a zároveň co nejvíce vypoulil svou hruď s plackou IVČRFN.

            ,Tu máš, nevěřící Tomáši, hehe!‘ zasmál jsem se v duchu, protože ťal jsem do živého.

            Halíkovi v tu chvíli nenávistně zacukaly v tváři všechny jeho mimické svaly. Bleskurychle sáhl po hostii, chtěje ji vzít z mého jazyka, kde se už do ní pouštěly trávicí enzymy.

            Ale moje čelisti byly rychlejší, hostie už navždy zmizela v mých útrobách.

            Naše pohledy se střetly.

            Můj krotký a jeho nenávistný, stejně tak jako nenávistný je pohled jeho muslimských bratří ve víře v boha všemohoucího.

            ,Jen se smaž v pekle svých výčitek, že jsi udělil svátost oltářní někomu, kdo nenávidí islám, který vychází z abrahámovských kořenů, stejně jako křesťanství, hehe!‘ myslil jsem si přitom, zatímco Halík se jen stěží ovládal.

            Kdybychom tam byli jen my dva, jistě by mi začal páčit ústa, aby z nich dostal hostii stůj, co stůj, hehe! Laureát ceny za nejlepší filosofickou knihu by mi strkal prsty do huby, hehe!“

            Ježíš se rozesmál a my s ním, protože to se opravdu povedlo, takhle napálit prof. Halíka, to by nedokázal ani Ďábel, hehe!“

            Smáli bychom se nejspíše až do skonání věků, do soudného dne, kdy nás Kristus bude soudit a kdy z naší civilizace nezůstane kámen na kameni, jak on sám ostatně předpověděl, ale přestávka se končila, šli jsme zase opravovat dálnici, po níž se pomalu posunovala různobarevná auta.

            Ale ve vhodné chvilce jsem se přece jen Ježíše ještě na něco zeptal.

            „Poslyš, když jsi byl u svatého příjímání, nedopustil ses vlastně kanibalismu?“ zeptal jsem se.

            „Nedopustil, protože to, co mi dal Halík do úst, byl opravdu jen kus oplatky, nikoliv moje tělo. I kdyby byl Halík nakrásně opravdu knězem, sotva může být skutečným katolíkem jako třeba P. Badal.

            A už jsi někdy viděl, aby se hostie proměnila v mé tělo, když ji nepozdvihuje skutečný katolík?

            Můj otec není blbec, pozná skutečného a poctivého katolíka od Ďáblova pohunka, ať si má ten třeba milióny prestižních cen!

            Kdyby Halík prodával zmrzlinu v oplatkových kornoutcích, vyšlo by to úplně na stejno, jako když Halík pozdvihuje hostii, hehe! “ rozesmál se číman Ježíš.

            „Hehehe!“ rozesmál jsem se taky a už se smát nepřestal.

             Směji se tomu i teď, když jsem v mocném vytržení ducha svatého a slyším za sebou hlas mocný jako polnice, který mi říká: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje!“

            To mi ten hlas říká a já se přitom směji.

            Ale nepozná se skutečný katolík, tedy ten, kdo skutečně následuje Krista, podle toho, že se pořád, vždy a za všech okolností směje, protože kdo poznal Krista, kdo byl poctěn boží milostí, se nemůže než všemu smát?

            I mne Ježíš rozesmál a tak navěky spasil, vykoupil z otroctví, nemám nejmenší důvod ho zapírat!