Proč uliční výbor ocenil statečnost místopředsedkyně Marie bez Varla Chrčálka?

Jak jistě víte, včera zasedal na patře zdejší uliční výbor, aby ocenil statečnost své místopředsedkyně Marie. Tohoto zasedání se však neúčastnil Varel Chrčálek. Důvody toho, proč se tak stalo, se snad již brzy dozvíme...

            V jistém úseku svého toku vytváří řeka Moravy četná slepá ramena. Tato ramena se vyznačují nebývalou hojností ryb, mezi kterými převládají především sumečci nilští a mřenky mramorované.

            A jsou to právě mřenky, které mne ke slepým ramenům Moravy teď vábí a přitahují.

            Kdysi jednou jeden slavný rybář řekl: „Není umění chytit a pustit dvoumetrového sumce, je umění chytit a nepustit deseticentimetrovou mřenku!“

            A touto rybářskou moudrostí se řídím. Čím menší rybu vytáhnete z vody, tím větší jste rybářský mistr. Proto mne lákají mřenky, ne sumci, proto chodím na zamrzlá slepá ramena řeky Moravy, proto dělám do ledu kulaté otvory a průměru asi dvacet centimetrů, a proto u těchto otvorů prosedím celé hodiny, když trpělivě čekám na svůj vysněný deseticentimetrový úlovek.

            I dnes, sotva se aspoň trochu rozednilo a z husté lednové tmy se vylouply obrysy břehů, se nedočkavě vydávám k řece, abych na jejím ledovém příkrovu strávil další den svého života. Ale tentokrát to vypadá, že tam nebudu sám, protože na ledě vidím známou siluetu pana A.G.

            Chci jej pozdravit, vesele plácnout po rameni, prohodit něco v tom smyslu, jaké je to náhoda, že se tady potkáváme, ale naštěstí si všimnu, že pan A.G. pláče.

            „Tu máte, napijte se, pane A.G.! To vám udělá dobře!“ podávám mu termosku s magorákem.

            Ale pan A.G. se nenapije, jak se třese pláčem.

            „Ruští sportovci nebudou na olympiádě!“ vzlykne a víc z toho v tu chvíli ze sebe nedostane.

            „Ano, to je svinstvo! Politika by se neměla míchat do sportu, sport není přece skutečná válka. Ve skutečné válce se zabíjí. Ale ve sportovních bitvách se čestně bojuje za národ, za vlast. Kdepak, válka je něco jiného než olympiáda!“ přikývnu, chvíli mlčím, ale pak ještě dodám, „ba právě naopak! Na olympiádě by měly být právě ty země, které válčí, aby dostaly možnost bojovat jinak než jen zbraněmi, aby i ony okusily přátelství mezi národy!

            Řeknu vám, že kdyby Rusko bylo na olympiádě, tak by určitě přestalo válčit, i když ve skutečnosti neválčí, ale pouze se brání, protože by jej osvítil olympijský duch.

            Chceš mír, pozvi Rusko na olympiádu! Nepozvání Ruska na olympiádu se rovná vzdání se možnosti zapojit Rusko do mírového života! A to je zločin páchaný na Rusku a tím i na veškerém lidstvu, jakož i na samotném Kristu!“

            Zdá se mi, že můj proslov je skvělý, a že obsahuje na poměrně malé ploše hodně podnětných myšlenek.

            Ale pan A.G. nepřestává plakat, a já pochopím, že je to vážné, moc vážné.

            „Ruští sportovci nebudou na olympiádě, protože zahynuli při teroristickém útoku v Bělgorodě. Ukrajina vraždí ruské sportovce českými zbraněmi, kdežto Rusko útočí korejskou municí a íránskými drony výhradně jen na vojenské cíle!“ vyráží ze sebe pan A.G.

            „Za tu sviňárnu, by nám, ne Rusům, měli zakázat účast na olympiádě! České zbraně vraždily ruské sportovce, aby se ti nemohli zúčastnit olympiády!“ zvolám a obejmu pana učitele, „věřte mi, že jsem opravdu zhnusen účastí českých sportovců na olympiádě, jakož i tím, že jsme se nezúčastnili zasedání RB OSN ve věci naší teroristické likvidace ruských sportovců. Modlím se za to, abychom na olympiádě nezískali žádnou medaili, a už vůbec ne zlato, protože by to bylo zlato krvavé.

            Hanba nám!“

            A po těchto slovech se pan A.G. konečně usměje.

            „Naši sportovci nemůžou za naši vládu. Politika a sport se nemají míchat. Já budu rád za každou naši českou medaili na olympiádě, i když naše vláda nechala zavraždit nevinné ruské sportovce v Bělgorodě. Budu si představovat, že naši sportovci jsou ruští.

            Každá medaile, kterou získáme, tak bude ve skutečnosti ruských sportovců, kteří padli v Bělgorodu i za naši svobodu,“ září pan A.G a jeho pláč je konečně ten tam.

            Slova pana A.G.  mají něco do sebe.

            „Ano, máte pravdu. Jako bych ve vašich slovech slyšel Puškina. Nebo dokonce Dostojevského. Spáchali jsme zločin a olympijské medaile, které získáme, budou pro nás spravedlivým trestem, jelikož nebudou patřit nám, ale ruským sportovcům. Ano, tak to má být, tak je to správné,“ souhlasím a ukážu na led, „podívejte, pane A.G! Vidíte to taky? Jak jste plakal, vyhlodaly vaše horoucí slzy do ledu nádhernou díru.

            Můžu si k ní rovnou sednout a začít rybařit!“

            A jak řeknu, tak i udělám. A díra je to dobrá, protože tahám jednu mřenku za druhou a všechny házím za sebe na břeh, kde se ve velkém hromadí tak, že z nich panu A.G. brzy statečně čouhá jen hlava. A za chvíli ani ta už ne, takže se ho nemůžu zeptat, proč na zasedání uličního výboru nepozvali Varla Chrčálka.

            Nevadí, zeptám se na to někdy jindy.