Proč slavíme Vánoce teď, když se Spasitel narodil v létě?

Odpověď na tuto otázku není vůbec důležitá. Hlavní je, že Spasitel narodil a je úplně jedno kdy. Protože kdyby se nenarodil, byli bychom v pěkné bryndě, nemajíce vůbec žádnou naději!!!

            Na Vánoce jsou novopohansky dlouhé noci, ale já toho stejně moc nenaspím. Ve tři ránu se dovalím z půlnoční a v pět už stávám a běžím se podívat do nejbližšího chléva, jestli se i nám letos narodil i Spasitel.

            Narodil!

            Je boží hod vánoční, čtvrt na šest, všude tma jak v Trčálkově hlavě, a já nahlížím malým okénkem do ne zrovna čistého chléva, kde nám opět Panna Marie po roce vrhla Spasitele. I letos, ostatně jako každý rok je Spasitel pěkný cvalík, odhaduji to dobře na čtyři kila a nejmíň padesát centimetrů.

            „Letos se nám Spasitel opravdu povedl!

            I Panna Marie je pořád stejná, vůbec nezestárla a Josef?

            Josef pořád vypadá na svých padesát a pořád má už jen jeden zub, to se ví, svatí, ti to mají jinak!“ brumlám si spokojeně pro sebe, zatímco Marie si přikládá cvalíka ke svým hebounkým prsům a Josef se škrábe na hlavě, „tak Spasitel nám zase přišel, uff, to mi spadl kámen ze srdce.

            Teď už se nemusím ničeho bát, když je na světě.

            I kdyby ho ukřižovali hned teď, i kdyby ho hned teď ten zlý Herodes chtěl sprovodit ze světa, tak stejně vstane z mrtvých, zvítězí nad smrtí a tak nás spasí, protože je božím synem už teď, kdežto ti zhůvěřilí ariánci se už smaží v pekle, vyobcováni z církve, mimo které není spása!

            Přišli bychom sice o pár podobenství, ani Lazar by nebyl vzkříšen, ale o to hlavní, o Spasitele už nepřijdeme.“

            A jak si tak brumlám pro sebe, shromáždí se kolem mne lidé a taky nakují dovnitř, aby zahlédli aspoň kousek svatozáře kol hlav členů svaté rodiny.

            „To je nádhera lidi, co?“ obracím se na lidi a hlavou ukazuji do chléva, „Marie počala z Ducha svatého, fotr jejího dítěte je bůh a nikdo jiný, jasné?!

Pro nekřesťany nesmysl, pro nás křesťany tutový zázrak opředený tajemstvím. Ovšem Mariino těhotenství je pozemské, se všemi bolestmi a strastmi, které na sebe dobrovolně vzala. Roste jí břicho, otékají nohy a porod má přijít v nejtěžším zimním čase. Marie, ač oplodněna bohem a nosící pod srdcem Spasitele vůbec netuší, co se bude dít. Nezná budoucnost. Při životě ji drží jen víra v Boží slovo a láska k nenarozenému dítěti.

A pak přichází cesta do Betléma, na kterou Josef s rodinou vyráží z povinnosti, kvůli sčítání lidu. Dostane tak Marii do situace, kterou by mu nejedna žena před porodem nikdy neodpustila. Všude je narváno. Ctihodní betlémští občané odmítají zásadně otevřít, protože ten týpek s těhotnou ženou je chudý, a taky se v Betlémě poslední dobou roznemohla loupežná přepadení. Možná ti dva ani na ubytovnu nemají, protože jsou socky a Josefovi se nechce pracovat.

Marii nezbývá než ustlat si v chlévě a absolvovat domácí porod do močůvky, protože na bábu Josef samozřejmě také nemá, peníze by spíš propil, kdyby ji měl, sousedky s sebou nevzal a pupeční šňůru nejspíš překousnul sám. Krev vmžiku vteče do slámy, vůl, osel a ovce olížou svými jako pilník drsnými jazyky čerstvě narozené Jezulátko a andělé začnou zpívat aleluja.

Marie s Josefem jsou skuteční hrdinové, proto se mohou starat o Božího syna.“

Ale k mému údivu se mnou lidé tentokrát otrocky nesouhlasí, ale začnou namísto toho reptat.

„Jacípak hrdinové?!“ vykřikne nějaká ženská, co stojí vedle mne a v šátku má batole, „může mi to někdo říct?

Já byla přece taky těhotná, taky jsem nevěděla, co bude, taky jsem porodila, taky jsem byla panna, jenže mne neoplodnil bůh, ale byla jsem znásilněná. Znásilnili mne a já nešla na potrat, neměla bych být matkou boží spíš já a Spasitelem můj syn, protože já jsem svůj úděl vzala na sebe nedobrovolně?“

„No tak, no tak, uklidněte se, osobo ženského pohlaví!

Takto mluvit v blízkosti svaté rodiny, nerouhejte se!“

Ale to už se rozkřičí i další ženské s dětmi v šátcích: „I my jsme byly znásilněné!

Copak nejsme hrdinky?“

„Držte, proboha svatého, huby!“ snažím se je usměrnit.

Ženské sice utichnou, ale místo něho se ozve nějaký muž, který drží za ruku caparta, jenž se mu vůbec nepodobá.

„Proč by měl být Josef hrdina?

Já si taky vzal ženu, která už měla dítě, a starám se o něj jako o vlastní!“ řekne a dodá, „je to pořád stejná píseň, každé vánoce!

Děláte z Marie a Josefa kdoví co, a přitom jsou na světe milióny lidí, kteří to nemají o nic lehčí než oni, jenže oni jsou svatí, protože se starají o božího syna, kdežto my se staráme jen o obyčejné děti, proto svatí nejsme, i když je jasné, že jim bůh musel vždy nadržovat, páč jinak by byl krkavčí otec.“

„Co si to dovolujete!?

Oni se starají o Spasitele, který nám přinesl naději!

Naději!

Rozumíte?“ okřiknu rozhněvaný dav.

„Jaký Spasitel?

Jakou naději?“ ozve se zase ta ženská co prve, co ji znásilnili, „koho spasil?

Narodil, pronesl pár průpovídek, vstal z mrtvých, ale když jste boží syn, to se z mrtvých vstává velmi lehko, a zase se zdekoval, hezky do nebeského mamahotelu!

Jaká spása, když lidi dál umírají jako mouchy!

Jakou naději?

V život věčný?

Kde je ten váš život věčný?

Chcete říct, že kdyby se nenarodil, tak by nás bůh nechal bez milosti všechny pochcípat?

Pěkně děkuji za takového boha!

Bůh buď je, nebo není!

Jestli není, tak on není žádný Spasitel, a jestli bůh je, tak na co nám je nějaký Spasitel, když je zde všemohoucí bůh!?“

„On nám zjevil Pravdu!“ vykřiknu a sotva se už ovládám.

Ale skrz lidi se protlačí Nietzsche a vmete mi do tváře: „Pravdu?

Zarathustra zjevil stokrát víc pravdy než ten Váš Spasitel!

Miluji toho, kdo trestá svého boha, že svého boha miluje, neboť nutně zahyne hněvem svého boha!

To právě je božskost, že jsou bohové, ale není boha!“

Nietzsche mne dorazí, přestanu se ovládat

„Táhněte odsud pryč, vy hovada jedná bezbožná, vy militantní ateisté!

Bůh je vždy více než člověk, a proto je Panna Marie vždy víc než žena, kterou znásilnili, proto je Svatá rodina vždy víc, než všechny jiné rodiny, proto je Spasitelovo utrpení vždy víc než, třeba i sebevětší, utrpení lidské!

Bůh je vždy více než člověk, a proto je boha třeba uctívat a klanět se mu, proto je třeba uctívat a klanět se novorozenci v jesličkách, protože On je víc než kdokoliv z nás, protože my jsme přišli na svět pro nic, zrozeni z chlípného chtíče, ale On přišel na svět, aby nás spasil, zplozen bohem!

Nic není víc než vánoční příběh a nic není víc než naděje, že budeme žít věčně!

A vy, vy se tady rouháte!“ řvu na celé kolo a pak ukážu na Nietzscheho, „a ty, syfilitický paralytiku, ty těm svém řečem nevěříš ani za mák, ty jsi nejlepším důkazem, že z luteránů nevzejde nikdy nic dobrého (otec Nietzscheho byl evangelický pastor, pozn. aut.)!“

Všichni najednou zmizí, byly to jen přízraky, které jsem zahnal pevností své víry. Pohlédnu opět do okénka. Panna Marie pořád kojí Spasitele svým mlíčkem, Josef se pořád škrábe na hlavě.

Z celého toho výjevu, jenž se přede mnou otevírá jako bezedné nebeská propast, sálá na mne takový mír a pokoj, že se musím celý vysvléci a pak nahý, držící veškeré své oblečení v ruce se vydávám, jako každý rok, hledat nějakého chudáka, kterému bych všechno své šatstvo věnovat, abych byl docela nahý stejně jako náš Spasitel, když dnes nad ránem zase přišel na tento svět, a tak ho následoval.

„Ó, příští věčný život můj, jaké to musí blaho!“ sténám už teď, a to se ještě ani pořádně nerozednělo, pořád je ještě tma jako v Trčálkově hlavě.