Proč si do Česka zveme muslimské imigranty?

Proč si nezveme jenom granty (na vědecký výzkum, samozřejmě)? Grantů není nikdy, na rozdíl od imigrantů, dost. Kdo má grant, ten je grand!

            Přiznávám, nikdy jsem neměl rád jižní národy.

            Kolikrát jsem se přistihl při myšlence, jež není zcela jistě korektní: „Proč nejsou všechny národy světa takové, jako jsme my, obyvatelé Střední Evropy!

            Jsme pracovití, a přitom rozumní!

            A ta naše povaha, ten náš charakter!

            Snadno prohlédneme každou lež a za pravdu jsme ochotni bít se do poslední kapky krve!

            A to ani nemluvím o tom, že svoboda je nám nade vše!

            Ó, kéž by všechny národy světa byly tak rozumné, tak inteligentní jako my, nevěřící lžím a úodvodům, to by rázem bylo po všech problémech!“

            Nezřídka jsem kvůli tomu upadl do deprese, zdrcen tím, že většina lidstva je tvořena tvory, již jsou pravým a nefalšovaným opakem nás, dědičných obyvatel našeho území.

            Všechny ty jižanské národy jsou pro mě ztělesněním negace nás samotných, nezodpovědné, nepracovité, prostě je neváhám nazvat lidským odpadem.

Na toto označení, jakkoliv snad nelichotivé, mám plné právo.

Nejsou právě tyto přízraky, jež se k nám nyní valí ze všech těch svých jižních, Sluncem rozpálených a vyschlých krajů, do našeho zemského ráje to napohled, hlavní a jedinou příčinou toho, že se náš starý svět plný jistot (na které jsme sice pořád žehrali, ale jen na oko, to se ví), hroutí a místo něho se dere na svět cosi nového, děsivého, neuchopitelného, cosi, co nemá s naším světem, na který jsme si zvykli, zhola nic společného?

Mám tisíc a jeden dobrý důvod nenávidět všechny ty jižanské národy, které nikdy nebojovaly s drsností zimy, jež tráví celý svůj život v nechutné zahálce, a kterým se nyní zachtělo rozvrátit i náš svět, zničit to, co jsme my a naši předkové budovali, které chtějí učinit z našich vnuček ženy zcela podřízené svým mužům a z našich vnuků muže neomezené vládce svých žen!

Stačí, když si vezmete jen Italy, nebo Řeky!

Ó, jak jsou to lajdácké národy, tito falešní dědicové odkazu skutečných Řeků a skutečných Římanů, chrabrých bojovníků, již učinili Evropu prvním kontinentem mezi všemi!

Místo toho, aby tyto národy, jako kdysi, v těch slavných dobách, hlídaly náš kontinent, a tedy i nás, před nájezdy vetřelců, aby je nekompromisně hubily jak za časů oněch reků a skvělých rétorů, kteří každý svůj projev zakončovali větou, jež by měla být pro nás motivačním sloganem: „Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno!“, tak se jen flákají, užívají si života za peníze, které jim posíláme, dávno ne už v blahé naději, že nás ochrání, ale jen proto, že jsme vazaly Bruselu!

Jak se mi hnusí ta italská a řecká bezstarostnost! Jak se mi hnusí vysmáté obličeje řeckých a italských důchodců, zatímco náš svět se hroutí pod náporem nájezdníků v značkových hadrech a se smartphony, v jejíchž srdcích neplane nic jiného než jen ta nejodpornější fašistická ideologie, jež se zrodila kdesi uprostřed mrtvé a vyprahlé pouště, nejsa už tehdy ničím jiným než jen mršinou.

A čím víc na jih, tím je to horší, tím se lidé stávají většími barbary, tím více se podobají zvířatům, ne lidem, takovým lidem jako jsme my tady u nás, rozumní a pracovití.

Slyšel jsem vyprávění člověka, která ta místa, kdesi v nitru černého kontinentu osobně navštívil, a z toho co mi říkal, šel mráz po zádech.

„Krajina je tam nehostinná, našinec by tam sotva vydržel,“ vykládal ten člověk, a jeho tvář byla nanejvýš zachmuřená, „ale lidí se tam přesto množí tak, že nad tím zůstává rozum stát.

To už nejsou jednotliví lidé, natož lidské bytosti. To jakási nestvůrná živá hmota, která kyne a bobtná, a která se chce dostat sem k nám, do ráje.

Jako teče kaše z hrnce, tak i tato kaše přetéká, valí se sem, pudově, instinktivně, to je na tom to nejhorší, že s rozumem tady nic nezmůžete.

Ta hmota uvěřila tomu, že u nás je ráj a kdo by nechtěl do ráje?

Sám jsem tam byl a slyšel, jak se dva migranti mezi sebou baví v Bamaku, na autobusovém nádraží, odkud jich vyjíždějí plné autobusy směr Lybie.

,Tak a máme to v kabeli. Sobotka podepsal Evropský pilíř sociálních práv. Už se nemusíme jenom do Německa, teď už můžeme i do Česka, s evropskou sockou tam budeme za vodou, Alláh je veliký!? říkal jeden migrant.

,Jo, Česko je lepší než Německo, protože nejlepší holky jsou od Vlachova Březí. Ale ani v Rybitví to není marný. Alláh je veliký!,? řekl na to ten druhý.

To jsem slyšel na vlastní uši, a nic jsem na tom nepřidal, ani neubral!?

To říkal ten člověk, a já cítil strašlivou bezmoc. Někdo se narodí tam na jihu a jen proto mu létají pečení holubi do huby, jen proto, že se Sobotka dopustil vlastizrady, podepsal Evropský pilíř sociálních práv a pozval tak k nám migranty!

Ale snad není ještě vše ztraceno, třebaže se zdá situace již zcela beznadějnou, třebaže se zdá, že nás cizí živel v rámci toho, čemu se říká dějiny, pohltí a naše civilizace zanikne tak, jako zanikly bez milosti všechny civilizace před ní.

Ano, snad není ještě všechno ztraceno, protože, jakkoliv jsme již vyžilou rasou, která se válí líně na lůžku, vdechujíc morové páchnoucí vzduch, přece jen se najdou lidé, kteří jdou protiproudu, kteří bojují a burcují otupělé stádo, jež se nechá bez odporu za trochu žvance vést na jatka.

Třeba taková paní M., nádherná a inteligentní žena, matka pěti dětí, a ke všemu ještě ekonomka.

Ano, ekonomka!

Když jsem jí vyprávěl to, co vykládal onen člověk, jenž navštívil Afriku, její tvář se zachmuřila.

„Já jsem ekonomka, já vím, co říkám,“ pravila a s planoucím zrakem pokračovala, „chceme-li přežít, musíme zbrojit. To je naše jediná šance. Musíme všechny peníze investovat do naší obranyschopnosti. Musíme se vykašlat na školství, na kulturu, na zdravotnictví, prostě musíme se vykašlat na všechno. Musíme na obranu vydávat ne dvě procenta, ale aspoň dvacet procent HDP. Jenom tak se jako národ ubráníme.

Musíme zmnohonásobit počet vojáků v armádě. Toho dosáhneme jen tím, že zvýšíme mzdy vojáků natolik, že se toto povolání stane prestižním, atraktivním. Spolu s tím se musí sám stát řídit jako armáda, vše se musí podřídit naší obraně, předně se pak musí popravit současné vedení ČNB za svoji měnovou politiku, která není ničím jiným než jen velezradou.

My sami musíme změnit svůj přístup ke státu. Nesmíme v něm vidět někoho, kdo nás jenom buzuruje, ale musíme chápat stát jako to, co jediné může zajistit naše přežití. I naše myšlení se musí změnit. Už nemůžeme spoléhat na to, že migranty, již se na nás valí, bude hubit někdo jiný, kdežto my si budeme hovět hezky v klidu a vést, jako třeba já, svoje poradenské firmy.

Ne, to se musí změnit.

Proto jsem se rozhodla, že všechny svoje děti dám, jako správná matka, k dispozici armádě. Ano, moje všechny děti budou sloužit v bojových jednotkách prvního sledu, protože jen tak se z mých dcer a vnuček nestanou poslušné ženy svých mužů. A to není všechno, k čemu jsem se rozhodla. I můj manžel vstoupí do aktivních záloh, aby mohl bránit naši zemi, i když má modrou knížku, kvůli plochým nohám.

A všechno, co vydělám, si nechám bez řečí zdanit, aby měl stát na svoji, tedy i naši obranu!

Zachová-li se každá matka jako já, dodá-li všechny své děti armádě, vyšle-li je do první linie, tak nebudeme muset na svém území povinně živit žádné Somálce, Turky, ani Syřany, ani žádné jiné jižní národy!“

Vždy, když slyším, jak to paní M. vykládá, zrovna jako by se v mých žilách rozlévalo sladké, přesladké opium naděje, že nadcházející běsy přece jen přečkáme takřka bez úhony.

Není proto divu, že vždy před paní M. pokleknu a nábožně vydechnu: „Co bychom si bez vás počali!? Všech pět vašich dětí bude bránit vlast v přední linii, manžel v aktivních zálohách a vy sama, všechno co vyděláte, odevzdáte státu, aby bylo na obranu!“

„Jeden musí bdít. Jeden zde na stráži musí být,“ odpoví mi pokaždé skromně paní M., jako by to, co ona hodlá obětovat pro náš, tak rozumný a pokojný národ, bylo tou největší samozřejmostí pod Sluncem.