Proč se Vidlák bojí promluvit na dnešní demonstraci českých vlastenců za mír a proti bídě?

Taky to znám. Ten strach, že v dobré víře lžu, protože, když někdo lže, tak je lhář a kdo je lhář, ten je novodobý svazák a taky schvaluje válku proti Rusku. A třeba jsem opravdu takový lhář a ani si to neuvědomuji

            Noc před velkou vlasteneckou demonstrací proti krvelačné a kolaborantské vládě, která uvrhla národ do bídy a rozpoutala válku na Ukrajině, se Vidlák neklidně převaloval na svém loži sem a tam, marně se snaže usnout.

            Nakonec, mohlo to být kolem jedné hodiny po půlnoci, se, celý zpocený, posadil na posteli, která tiše zavrzala, a bezmocně rozhodil rukama: „Nemůžu usnout, mám strach!“

            Starostlivě jsem se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha, abych neprobudil senátorku Zvratek-Lemplovou, která spala na zemi hned vedle Vidlákova lože, sladce se usmívajíc se ze svých snů, a zeptal se ho: „Bojíš se, že si ráno spleteš autobus a nastoupíš do jiného autobus, který nepojede do Prahy, ale do Moskvy, kde tě naloží do vlaku severokorejského Kima a ty už nikdy neuvidíš svůj dobytek, takže ten zůstane bez svého hospodáře?“

            „Ne, toho se nebojím, do správného autobusu trefím, dovedou mě tam. Vlastně to není autobus, ale vlečka, ve které vozím dobytek na jatka, nemůžou se splést,“ zavrtěl Vidlák hlavou a smutně dodal, „mám strašlivý strach, že mi lidé na Václaváku neuvěří, že mě budou mít za lháře!“

            Vidlakova slova mě ohromila.

            „Ty a lhář?! Ty, nejpravdomluvnější člověk v republice a lhář?“ vykřikl jsem, ale Zvratek-Lemplová se naštěstí neprobudila, chrněla dál.

            „Ano, toho se bojím. Že mě tam lidé vypískají, protože si budou myslet, že na Ukrajině nejsou žádní fašisti, ale lidé jako my, jako ty a já.“

            „Že by na Ukrajině byli lidé jako ty, nebo já? Tomu přece nemůže nikdo věřit! Jsou to fašisti, kteří vraždí nevinné ruské operní zpěvačky a nevinné ruské sportovce!“ vykřikl jsem zase ohromeně.

            Ale Vidlákův strach nezmizel, právě naopak.

            „Raději tam nepojedu! Budu doma! Takový dav, když se rozzuří, to není žádná legrace! Vím to, jednou se mi splašilo stádo krav a byla to hotová revoluce. Ne, raději budu doma, ještě bych mohl vypadnout z okna!“ prohlásil rezolutně Vidlák.

            Nezbylo mi, než mu položit ruka na rameno a konejšivým hlasem mu vysvětlit, že se nemá čeho bát: „Nemáš se, čeho bát, člověče. Ti lidé, ke kterým budeš mluvit, nejsou žádné stádo. Dovedou si totiž dohledat informace na internetu. Když jim budeš říkat, co chtějí slyšet, nic ti neudělají, naopak, budou ti tleskat. A ti lidé nechtějí slyšet nic jiného než pravdu.

            Tu pravdu, kterou si sami, díkybohu, dohledali na internetu. A ty víš, co je ta pravda. Ta pravda je to, co říkáš ty.

            Jak vím, že je to pravda?

            Vím to, protože to, říkáš ty!

            Znám totiž jednoho člověka. Jmenuje se Jura Jurčák, je to moc prima chlap. Pije slivovici po kýblech a věří všemu, co řekneš. A všechno, čemu věří Jura Jurčák, je pravda!

            Z toho vyplývá, že kdybys nemluvil pravdu, tak by ti Jura Jurčák nevěřil.

            Tak se ničeho neboj, člověče!

            Jdi na Václavák a říkej tam, co říkáš vždy, dobře to dopadne, uvidíš!“

            Jen jsem to dořekl, Vidlák usnul nádherně pokojným spánkem. Pro jistotu jsem ho zabalil do nové, suché české vlajky a zlehounka obrátil Zvratek-Lemplovou na bok, aby tak hlasitě nechrápala. Byla lehká jako pírko. Každý člověk, který spí, je lehký jako pírko, protože jeho duše, to nejtěžší a nejhmotnější, to jediné skutečně cenné, co lidská bytost obsahuje, se toulá kdesi po hvězdách.

            Poslušně hlásím, že se pak už nic nestalo a noc proběhla docela klidně, nikdo se nevzbudil až do chvíle, kdy kohout třikrát zakokrhal, aby oznámil, že je nový den a je čas začít nahánět dobytek do těch správných autobusů a vlaků.