Proč se nebudu očkovat proti Covidu

Proti Covidu se očkovat nebudu a ať si mě diskriminují, jak chtějí. Nechce se mi zkrátka dělat tečku pandemií, ruští roskolnici se taky raději nechali vyhnat na Sibiř a Luther exkomunikovat z církve

            Toho odpoledne, přibližně kolem páté hodiny vešel Josef K. do jedné malé, dosti odporné nálevny. V této nálevně bylo pět stolů, u každého mohlo sedět deset lidí. Josef K. se rozhlédl a zjistil, že u každého stolu sedí ne deset, ale jen osm hostů rozdělených na dvě skupiny po čtyřech osobách a to tak, že mezi těmito skupinami je rozestup právě jeden a půl metr.

            Zdálo se, že Josef K. nad čímsi na sekundu zamyslel, aby si to pak namířil ke stolu, který byl k němu nejblíže a sedl si na volnou židli, která se nacházela právě mezi dvěma skupinami u stolu sedícími skupinami.

            Všichni hosté nálevny, mající před sebou různě rozpitá piva a velké panáky rumu, na Josefa K. s údivem pohlédli, přerušivší zcela svůj hlučný hovor.

            Aniž by Josef K. stačil učinit jakékoliv znamení k výčepu, který se nacházel docela v rohu, host, který seděl po jeho levé ruce, se na něj nikoliv dobrácky obořil.

Co si to dovolujete, vašnosti!“ zvolal tento, již značně podnapilý host, svým vzezřením připomínající starého havíře, a strčil mu pod nos svoji pěst, „to nevíte, že pokud má stůl 10 a více míst k sezení, lze u něj usadit více zákazníků tak, že mezi skupinami nejvýše po 4 zákaznících (kromě osob s jedné domácnosti) je rozestup alespoň 1,5 metru?

Sedl jste si tak, že nyní není již mezi dvěma skupinami po čtyřech zákaznicích požadovaný rozestup 1,5 metru a tedy je porušena litera zákona!

Je-li vám váš ciferník milý, okamžitě si odsedněte od našeho stolu, jinak za sebe neručím!“

Avšak slova podnapilého hosta neměla kýžený efekt.

Josef K. sice vstal, ale ne proto, aby si odsedl, ale proto, aby na celou nálevnu vykřikl: „Nebudu se očkovat!“

Po těchto slovech všichni přítomní oněměli hrůzou tak, že připomínali sochy z polystyrenu.

„Nebudu se očkovat! Ptáte se, jaké mne k tomu vedou důvody?!“ zvolal Josef K., aniž by se ho na to někdo ptal, a pustil se do horečnatého vysvětlování, „snad jsou důvody zmatené, snad nejsem zcela duševně v pořádku, ale aťsi!

Nedám se očkovat právě kvůli těmto důvodům, protože je považuji za důležité a jedině relavantní!

Předně, je mi to všechno odporné, celá ta kampaň, která se kolem toho vede, ať jsou pohnutky k tomu jakékoliv!

Nenechám se očkovat, protože k tomu jsem motivován negativně, nikoliv pozitivně, je totiž charakteristickým rysem mé povahy odpor ke všemu takovému!

Snad je to důvod docela iracionální, ale není i samo očkování, a veškerá naše existence rovněž tak iracionální?

Proč bych se měl očkovat?

Nevím.

Ale vím, proč se nechci očkovat!

Nechci se očkovat, protože jsem k tomu ponoukán svým bytostným založením, protože nemohu nebýt pronásledovaným, když jedinou podmínkou k tomu, abych nebyl pronásledovaný je to, že se nechám očkovat!

Jsem stižen chorobnou touhou být neočkován, chci a toužím okoušet všechna příkoří, která se mi za to budou od státu dostávat, protože jen tak nahlédnu existenci v celé její svůdné nesmyslnosti, jež jediná je mne může naplnit nepopsatelným vnitřním blaženstvím, které mi nezaručí žádný covid pas!

To mě láká a přitahuje mnohem víc než to, co je mi slibováno za to, když se nechám naočkovat!

Se zájmem budu pozorovat, jak se kolem mne utahuje smyčka, jak se kolem mne zmenšuje životní prostor, ale právě to mě bude nejvíce naplňovat, právě to, bude mému životu dávat smysl, zatímco ostatní si budou užívat domnělé svobody s covid pasem.

Že jsem šílenec?

Ano, snad jsem šílenec, ale očkovat se nebudu, není k tomu nejmenší důvod!

Copak lidstvo nepřežilo všechny morové, tisíckrát hrůznější epidemie, aniž by mělo k dispozici byť jen jedno jediné lůžko na jednotce intenzivní péče?

Přežilo-li mor bez očkování, přežije bez očkování i covid, a nepřežije-li bez očkování Covid, tak je proto, že je zdegenerované a jako takové si už nezaslouží existovat.

Uznejte sami, copak se nekončí vývoj každého ekosystému naprostým zhroucením, když jeho složitost přesáhne únosnou mez.

Pravím vám, očkování je posledním krokem, který nás dělí skokem od propasti!

Já se konce nebojím, ale vy, kteří se necháváte očkovat, jednáte sami proti sobě, sami přivoláváte konec, jehož se tak děsíte!

Proto jsem přišel na svět, abych se nenechal očkovat!“

Řeč, kterou Josef K. držel, byla, nutno říct, přerývaná a zmatená, i střízlivý člověk by měl problém, aby pochopil, co vlastně Josef K. chce říct, natož pak člověk opilý, aby mu došlo, že skutečně hlavním důvodem Josefa K. je jakási chorobná a nutkavá potřeba být nutně k opozici k tomu, co je prezentováno jako tečka za epidemií, protože jedině to mu přinese pronásledování a ústrky.

Přesto však jeden z hostů, právě ten, co byl nejvíce podnapilý, vykřikl: „Jsi snad boží syn, že se nechceš očkovat?“

„To říkáte vy!“ zvolal Josef K., ale to už ho popadl hostinský, nad pomyšlení tlustý muž.

„Ale už dost! Takové hosty mám nejraději. Ven z mé hospody, chátro! Nechci žádné maléry, nepotřebuji, aby mi lokál hygiena zase zavřela!“ odtáhl hostinský Josef K. a vyhodil ho ven na ulici.

Hosté se opět dali do spokojeného pití.

„Jo, kvůli takovým hajzlům, co se nenechaj naočkovat, tady máme na podzim další vlnu, střílet málo,“ zamručel host, vedle něhož Josef K. seděl a objednal si další pivo, které bylo mimochodem jako křen.