Proč se máme pořád bát?

Paní M. Šichtařová přinesla 29.12. 2021 článek, který mezi řádky říká mnohem víc, než kolik z něho na první pohled vyplývá

            Byla zima, napadlo snad pět centimetrů sněhu a tak lovci mamutů raději seděli zalezlí v jeskyni, protože byla kalamita.

Ženy žvýkaly kůže a muži, protože nemusili na lov, jen tak klábosili.

„Nemyslím, že je to náhoda, že méně bohaté společnosti neřeší ani gender, ani CO2, ani žádné pandemiie Prostě žijí a bojí se podle míry své rozvinutosti buď predátorů (jde-li o zbytečky původních divokých civilizací, i když samozřejmě základní charakteristikou civilizace je to, že není divoká), nebo nedostatku peněz na jídlo (jde-li o populace chudých zemí třetího světa), nebo boha (jde-li o rozvinutější nábožensky exponované režimy, např. v Saúdské Arábii nebo v Polsku). My, bohatá evropsko-americká civilizace, se už nebojíme ani jednoho, a tak si své fobie musíme vymýšlet uměle,“ smutně konstatoval Kopčem.

„Jo, taky mám takový pocit. Dospěli jsme jako evropsko-americká civilizace do bodu, kdy jsme se díky hojnosti přestali bát o holé životy, ale současně homo sapiens má biologicky nastavenou potřebu něčeho se bát a neustále dráždit a trénovat svůj limbický mozkový systém.

Když strach z objektivních příčin chybí, musíme si jeho důvod vymyslet.

A co myslím těmi objektivními příčinami, asi všichni víte,“ řekl Veverčák.

„Jo, je to prekérka, když se člověk nemá čeho skutečně bát a tak se musí bát nějakých přeludů. Ale co s tím?

My přece za to nemůžeme, že je tolik mamutů, že jsme každý den přežraní a nic nám nechybí. A když venku mrzne, tak dokonce nepotřebujeme ani mrazáky. Řeknu vám, svinská doba, tato doba hojnosti!

To mi řekněte, který blb vynalezl ta průmyslová hnojiva?

Nebýt průmyslových hnojiv, chcípají lidi hlady a nebojí se blbostí.

Víte, v které době by chtěl žít já ?“ řekl Mamutík, v jehož DNA byla zakódována úcta ke svobodě a svobodnému názoru každého člověka; svoboda byla pro něho nejvyšší hodnotou, a proto byl plným právem zvolen náčelníkem tlupy

„V jaké?“ zeptal se jindy tak málomluvný Ukmas.

„Chtěl bych žít v době husitských válek! Pane, jo to, musel být ráj na zemi! To bych se nebál ani žádného covidu, ani žádných klimatických změn. Jen bych zaslechl Kdož sú boží bojovníci, už bych se hleděl někam schovat, protože bych věděl, že mě žádný všemocný stát neochrání před husitským rabováním a zabíjením.

Utíkal bych před husity posraný strachy, abych si zachránil holý život a tetelil se radostí, pořád dokola bych si opakoval: ,Nur Vater Staat darf sie schützen, ohne an die Haustür zu klingeln!‘

            Kamarádi, řekněte mi, proč žijeme v tak pitomé době, kdy máme všeho dost, kdy stačí vykopat jámu a mamuti nám do ní sami napadají?“

            „To je karma,“ řekl Kopčem s vážnou tváří a dodal, „prostě si to zasloužíme, abychom žili v takové době. Já bych o tom mohl vyprávět. Místo toho, abych byl sirotek, tak jsem zdegenerovaný mamánek, protože moje matka Niana nezahynula při lovu pod bizonem, který ji zavalil, ale byla transportována vrtulníkem do Šluknova na soukromou kliniku MUDr. Vavruši, který ji včasným nasazením ústenky zachránil život, čímž mu tímto samozřejmě děkuji, i když ze mě udělal měkotu.

            Ale to všechno je trest za to, že jsme si ve svých minulých životech nevážili toho, že se máme čeho bát, že jsme si nevážili toho, že můžeme být hladoví a chudí, že jsme chtěli víc a víc. A teď, když máme všechno, a to všechno máme aspoň třikrát, tak se bojíme kdejaké blbosti, a to je ten trest za to, to je to vyhnání z ráje.“

            „Přesně tak! Pod to se podepisuji! Karma!“ vykřikl Veverčák.

            „Krucipísek! Přece musí existovat nějaký způsob, jak se z toho dostat ven! Přece nemůžeme být pořád přežraní a bát se každého šustnutí, každého prdnutí,“ praštil Mamutík pěstí do polena, které bylo nachystáno vedle ohně.

            A tu promluvil Rváč, krutý a zlomyslný lovec.

            „Jak všichni víte, jsem krutý a zlomyslný. Proto jsem z vás všech jediný normální. Vy všichni jste už propadli zhoubnému duchu kolektivismu. Ale já jediný ještě nedovedu plánovat a žiji jen přítomností, moje krutost a zlomyslnost je mojí evidentní evoluční výhodou,“ pronesl vážně Rváč.

            „To už jsme slyšeli milionkrát, že jsi z nás jediný normální, prosím tě, zkrať to, co nám chceš vlastně říct?“ přerušil Rváče Mamutík, „dodávaje, asi si budu muset zase oholit hruď, bože, to je práce s těmi chlupy!“

            Rváč se ušklíbl a pokračoval dál: „Vím, že mnou pro moji krutost a zlomyslnost pohrdáte, nejsem pro vás dost dobrý. Ale ve skutečnosti mi závidíte, že já jediný se dokážu bát ještě skutečných věcí, ne přeludů!“

            Ale Mamutík Rváče zase přerušil: „No, jo, no jo, my všichni víme, že jsi nejlepší zápasníkem MMA široko daleko, ale už se, proboha, vymáčkni!“

            Rváč se ušklíbl, ale pokračoval dál, teď už k věci: „Jak víte, můj otec si moji matku přitáhl kdoví odkud. Byla úplně jiná než ostatní ženy z naší tlupy. A moje matka mi jednou vyprávěla legendu, která se tradovala mezi lidmi jejího plemene.

            Jednou už, podle této legendy, žili lidé ve stejných sračkách jako my teď, měli všechno, na co si vzpomenuli, a proto se báli úplných nesmyslů, třeba toho, že zemřou, toho se báli nejvíc, a taky toho, aby nikoho rasově neurazili.            

Už jim to všechno lezlo krkem, ten blahobyt, ten stát, ta nesvoboda, spojená s každou respirační chorobou, kvůli které se furt něco zavíralo, už měli plné zuby toho, jak se bojí, aby se nezměnilo klima, protože všichni měli baráky a spláceli hypotéky, a když má člověk baráky a hypotéky, tak se prostě nemůže sebrat a odejít někam jinam, vždyť i my tady čučíme už kdovíkolikátý rok a úplně jsme z toho zdegenerovali, protože my lidi, musíme každý den ujít aspoň deset kilometrů pěšky, jinak nám z toho začne hrabat.

            A tehdy v těch dávných časech naprosté hojnosti, které se tak nápadně podobají našim časům, pochopili ti nejchytřejší lidé, že s tím musí něco udělat, jinak to celé dopadne strašně a začali se bavit o tom, co dělat, aby zachránili lidstvo.

            ,Musíme zchudnout, abychom se přestali být nesmyslů a báli se skutečného nebezpečí!‘ napadlo konečně nejchytřejšího člověka.

            A tak ti nejchytřejší lidé vymysleli Zelený úděl. Nevím co, to bylo, to nevěděla ani matka, ani nikdo z jejího plemene, protože to bylo už strašně dávno. Ale co je jisté, že lidé po tom zeleném údělu skutečně zchudli a byli zase normální, už se nepřežírali a báli se toho, co je skutečné, třeba hladu a nevymýšleli žádné blbosti.

            A tak se lidé tenkrát přestali bát globálního oteplování, a taky Marťanů, a taky kosmického záření, nebo inflace. Už se báli jen toho, co je hodno strachu.“

            Rváč domluvil a všichni lovci se zadumali, co ten zelený uděl, který by jim vrátil přirozený strach, asi byl.

            Ale ať přemýšleli, jak přemýšleli, tak na nic nepřišli. A protože na nic nepřišli, tak si musejí svoje umělé fobie vymýšlet doteď.

Sedí tam v jeskyni, přežraní a bojí se, že už jednou přežraní nebudou, když s tím přežíráním nepřestanou...