Proč se Kristus kvůli pravicově orientovaným katolíkům bude smažit v pekle?

Zatímco katolíci, ježto není spásy mimo církev, budou v nebi vrnět věčným blahem, bude se Kristus místo nich svíjet v pekle

            Ne, že bych tady v nebi, kam jsem se dostal doživotně pro svoji zbožnost, neboť nebylo dne, abych neklečel v kostele, cítil špatně, chraň Ďábel!

            Blaženost, která se mne zmocňuje ve stále silnějších a silnějších poryvech, je vskutku nadpozemská a nesporně zasloužená, nemohu říct o ní jediného špatného slůvka, moje zbožnost se mi v tomto ohledu skutečně vyplatila. Ale něco, málo platné, mi tady v nebi pořád chybělo, pořád jsem měl pocit, že to ještě není úplně ono.

            Trvalo ovšem nějaký čas, ačkoliv tady žádný čas není, jen věčnost, než jsem na to konečně přišel.

            „Kristus! Není tady Kristus!“ pochopil po jednom obzvláště intenzivním záchvatu nebeské blaženosti, že jsem ještě, za celý ten věčný čas, co jsem v nebi, vlastně ani jednou neviděl Krista.

            „Neviděli jste Krista?“ ptal jsem se všech ostatních a víte, co mi řekli všichni ostatní?

            Řekli mi: „Panebože, my Krista pro samou blaženost ještě vůbec neviděli!“

            Bylo to tak. Nikdo pro samou blaženost tady v nebi Krista ani koutkem oka za oko nezahlédl, dokonce ani papežové, jež mají svůj vlastní chlívek, ne!

            To se ví, že mi to hned bylo divné.

            „Nebe a nikdo ještě neviděl Krista!“ vrtalo mi hlavou, až mi to nakonec nedalo, přece jsem jen Krista následoval, a zašel za bohem, aby mi vyklopil zjevenou pravdu, co se stalo s Kristem, že není v nebi, že ho tady nikdo nikdy neviděl.

            Boha jsem našel tam, co vždy, na nebeském trůnu. Seděl tam hezky vzpřímeně, majestátně, maje po konci světa a po naplnění plánu lidské spásy odpracováno, jsa, takříkajíc, v důchodu neboli zaslouženém odpočinku. Duch svatý tam byl taky, hledící před sebe nepřítomně, ale místo po levici boha bylo prázdné, nikdo tam neseděl, natož aby tam stál.

            „Kde je Kristus!? Jak to, že ho ještě nikdo tady v nebi neviděl?“ uhodil jsem na boha bez okolků.

            „Jestli hledáš Krista, tak ten je v pekle,“ odpověděl mi rovněž bez okolků bůh.

            Po té odpovědi jsem se div neproměnil v solný sloup.

            „Kristus je v pekle? Ne v nebi?“ vypravil jsem ze sebe po hodné chvíli, během které se bůh ani nehnul jako by nebyl Hospodin, ale Buddha.

            „Nu ovšem, v pekle, kde jinde? Trpí tam jak kráva, jak kůň, prostě jak zvíře. Kde jinde by měl být?“ řekl mi docela klidně bůh, jako by snad nešlo ani o jeho Syna.

            „Kristus by měl být přece v nebi!“ namítl jsem.

            „A co by tady dělal? V nebi nemůže být nikdo hříšný,“ řekl bůh opět docela klidně a dodal, „to dá přece rozum, že v nebi nemůže být nikdo hříšný.“

            „Ale on přece není hříšník. On je Kristus, jak může být v pekle?“ byl jsem pořád mimo.

            „Jak? To je přece jednoduché. Prostě jsem ho obětoval pro lidskou spásu, co je na tom nepochopitelného? Trpí tam, protože mu ani nic jiného nezbývá, když je Kristus,“ pronesl bůh.

            „Vždyť přece trpěl na kříži!“ zvolal jsem zoufale.

            „Na kříži? Trpěl? Miliardy lidí trpěly mnohem víc, než trpěl Kristus na kříži, trpěly už jen proto, že se narodili jako lidé, protože není většího utrpení, než být člověkem. To na kříži bych vůbec nenazýval utrpením. Trpí až teď, v pekle a trpí tam plným právem, vždyť vzal na sebe všechny lidské hříchy,“ odvětil s bohorovným klidem bůh.

            Jeho slova mě ovšem emočně silně zasáhla.

            „Jak jsi mohl svého Syna poslat do pekla, bože na výsostech!“ vmetl jsem bohu do tváře.

            „Tak mi řekni, jak jsem to měl udělat jinak, když jsi tak chytrý?“ nehnul ani brvou bůh a pokračoval, „vžij se do mé situace, prosím. Miluji člověka a chci ho spasit. Ale jak to mám udělat jinak, než jen tak, že obětuji svého Syna? Že ho pošlu do pekla místo lidí, které si sem nasáčkuji, aby mi blaženě hleděli do tváře, věčně živí?

            Nemohl jsem to udělat jinak!

            Ve jménu své lásky k lidem musel jsem obětovat svého Syna, poslat ho do pekla místo lidí!

            Jsem všemohoucí, ale nemohu dovolit, aby zde v nebi byli hříšníci, protože pak by můj plán lidské spásy, ostatně geniální, ztratil jakýkoliv smysl. Kristus, můj Syn, vzal na sebe všechny lidské hříchy. A proto se místo lidí, tedy přesněji katolíků, poroučel do pekla. Vzal je na sebe dobrovolně, nikdo ho, tím méně, já k tomu nenutil, a proto mu je to nelidské utrpení, které zažívá v pekle, v jistém smyslu rozkoší.

            Stručně řečeno, abys mohl být tady v nebi, blažený a věčně živý, musí se Kristus za tvoje hříchy smažit v pekle. To je, v kostce, princip spásy, tak funguje, ať chceš, nebo nechceš, princip Kristovy oběti. Kdo vzal na sebe hříchy jiných, ten musí za ně trpět i v pekle.“

            „To je ale kruté!“ zvolal jsem, zděšen představou Krista, jenž trpí v pekle místo mě.

            „Ano, je to kruté. Protože láska je vždy krutá. To ona, ta moje nešťastná láska k lidem, mi nařídila, abych kvůli vám obětoval svého Syna. Co jsem měl dělat? Nic jiného mi nezbývalo, chtěl-li jsem vás lidi spasit a věř mi, že jsem po ničem jiném netoužil, než být s vámi tady ve svém království, mít vás tady na věky,“ řekl bůh.

            „Nebohý Kristus!“ bolestně jsem zaúpěl.

            „Ano, nebohý. Být mým Synem, není jen tak. Ale pokud je ti ho líto, pokud je pro tebe nesnesitelná představa, že zatímco ty hekáš blahem tady v nebi, Kristus v pekle trpí za tebe, můžeš se přihlásit ke svým hříchům, můžeš, obrazně řečeno, sejmout z Kristových ramen jejich kříž a jít trpět do pekla taky spolu s Kristem.

            Ale to bych ti neradil, protože tím nic nezískáš. Budeš trpět v pekle, ale Krista z pekla stejně nedostaneš, protože aby nebyl Kristus v pekle, museli by si všichni lidé vzít své hříchy zpět, aby byl Kristus čistý, a mohl být zde.

            Řekni ale sám, dovedeš si představit katolíky, nebo rovnou faráře v pekle?

            Tvůj čin by nebyl nic než jen zoufalé gesto. Trpěl bys s Kristem v pekle, ale ostatní katolíci by si dál lebedili tady v nebi, protože kdo by chtěl trpět, když může hekat blahem?

            Něco takového odporuje zdravému rozumu. Říkám ti, buď rád, že jsi rád, a netrap se tím, kde je Kristus. Co by jiní dali za to, aby byli v nebi, a bylo by jim srdečně jedno, že tady není Kristus, hlavně, že by hekali blahem a měli střechu nad hlavou. Zapomeň na Krista a já ti zaručuji, že věčně živ budeš,“ zjevil mi bůh pravdu.

            Co mi jiného zbývalo, než zapomenout na Krista v pekle, když mi to bůh sám přikázal?

Ostatně zde v nebi je nemožné myslet na peklo, protože kdybyste mysleli na peklo, tak byste nebyli v nebi. Zde v nebi je možné být toliko blažený a tak mě představa Krista trpícího za mé hříchy v pekle přestala brzy děsit a naopak se stala zřídlem blaženosti vskutku ďábelské a myslím, že všichni ostatní katolíci to tady v nebi mají taky tak vyřešené ke své plné a věčné spokojenosti.