Proč se ateisté ani trochu nemusejí zástavat křesťanství?

Křesťanství, jako záruka svobody a hráz proti zlu? To je jen hodně naivní a iluze. Kde je náboženství, kde jsou dogmata, kde je jediná správná, protože zjevená pravda, kde je mafie zvaná církev, tam sotva může být svoboda

Zvon na kostelní věži už přestal vyzvánět, ale já byl od stánku božího vzdálen dobře ještě tři sta kroků, ne-li víc. Dal jsem se proto do indiánského běhu, doufaje, že stihnu začátek večerní bohoslužby, včera jsem byl totiž u zpovědi, a dnes jsem chtěl pozřít svátostný pokrm, abych byl duchovně patřičně posilněn.

Vběhl jsem do kostela, ale kupodivu tam byli samí neznámí lidé.

Mše svatá měla už dávno začít, ale pan farář nikde. Sedl jsem si do lavice a čekal. Uběhlo však dobře deset minut a pan farář pořád nikde, ačkoliv mše svatá měla už dávno začít.

Připadalo mi to divné, měl jsem z toho všeho takový zvláštní pocit, jako kdyby měl brzy přijít konec světa, nebo aspoň naší, křesťanské civilizace.

Ti lidé vypadali ale jako svatí. Nevím proč, ale nabyl jsem pevného přesvědčení, že to jsou skutečně svatí.

Ale pan farář se pořád neukazoval, to mne velmi znepokojovalo.

Obrátil jsem se proto na jednoho z těchto lidí, z těchto svatých a zeptal se ho: „Nevíte, proč pan farář nejde? Mše svatá měla začít už dobře čtvrt hodinou.“

„Nikdo neví dne, ani hodiny,“ odpověděl mi ten člověk (o jeho svatosti už nemohlo být sebemenších pochyb!), ale pak dodal, „myslíte, že kdyby lidé měli v sobě zvnitřněné hodnoty, myslím křesťanské hodnoty, bylo by oněch cca patnáct století neomezené vlády křesťanství v Evropě skutečně tak krvavých, že by existovalo nevolnictví, že by se panovníci a církevní knížata vyvyšovala nad prostý lid, který považovali za svůj majetek, kdyby skutečně vyznávali křesťanské hodnoty?“

„Já, já nevím. Proč se ptáte?“ nechápal jsem, proč se mne na  to ten svatý ptá.

„Není to tak, že to co považujeme za tzv. křesťanské hodnoty, žádné hodnoty, nebo určitě ne křesťanské nejsou, a naopak?

Nemyslíte si náhodou, že naše evropské myšlení je mnohem víc formováno např. etikou Senecovou než učením Ježíšovým, o nenávistné, vskutku neomarxistické ideologii sv. Pavla, který každého svého odpůrce onálepkoval jako bludaře, ani nemluvě?“ zeptal se mne zase svatý.

„Já, já opravdu nevím.

Proč ještě nezačala mše svatá?

Kdo jste?“ bylo jediné, na co jsem zmohl.

Ale to už se na mne obrátila nějaké světice s planoucím zrakem a spustila: „Je to tak, jak říká kolega.

Svatý Pavel není než neomarxista a Ježíš jakbysmet.

Cílem Ježíše není nic jiného než likvidace tradičních institucí jako je rodina, národ a stát, protože to všechno je ve srovnání s ním docela nicotné.

Budeš spasen, jen když uvěříš v Ježíše a v nic jiného, protože nic jiného než Ježíš nemá smysl.

Říkáš křesťanské hodnoty?

,Kdo miluje svého otce, nebo matku víc nežli mne, ten mne není hoden!’ říká neomarxista Ježíš.

Dosaď si za otce národ, vlast, vlastní děti, cokoliv.

Budeš-li na tom lpět, znamená to, že nejsi ještě plně podřízen a odevzdán Ježíši, že pořád lpíš na tom, co ve srovnání s ním, a tím, co nabízí, je docela bezcenné.

A nenabízejí nám totéž dnes sluníčkáři, nové, starými hříchy neposkvrněné království věčného života?

Netřeba se nad tím zamýšlet, jaké je myšlení extrémní levice, vítačů a neomarxistů.

Je to myšlení Ježíšovo, je to myšlení křesťanů (ale pozor, křesťanství se netýká mládeže, je to otázka i dospělé populace)

I Ježíš přichází zničit starý svět, svět zasvěcený dědičnému hříchu, aby na jeho troskách vystavěl své království, svou říši věčného života.

Kdo lpí na tom starém, na tom co má být a musí být zničeno ve jménu budoucnosti, to jest věčného života, nemůže být spasen, protože není tohoto věčného života hoden!

Skutečný křesťan (stejně jako neomarxista a sluníčkář) nedoufá v záchranu, nebo nápravu tohoto světa. Skutečný křesťan doufá v jeho konec, v jeho zničení, neboť protože Kristus za to všechno stojí, stokrát víc slibuje, kdo za něho život složí, věčný mít bude, blaze každému, kdo pro pravdu (jedině správnou) sejde?

Co z toho pro nás a naši otázku vyplývá?

Že ti, co se tak rádi označují za křesťany, křesťany vůbec nejsou, jsou to jen zbabělí strašpytlové, a to, co označujeme za křesťanské hodnoty, jsou ve skutečnosti hodnoty sluníčkařské, protože křesťanství není nic jiného než neomarxistická ideologie.

A bůh?

Bůh to má všechno na háku, věř mi brouku, jsme svatá.“

Slova, v stánku božím tak divná a nepatřičná měla na mě opačný účinek, než snad ta světice zamýšlela.

Nevymyla mi mozek, ba právě naopak.

„Jste snad svatí, ale takové rouhání ve stánku božím nepřipustím!

Pakujte se ven!“ vykřikl jsem rozhněván a všichni ti svatí opravdu v jediném okamžiku zmizeli a mně pronikla do vědomí, jiná, dobře mi známá slova, „všemohoucí a milosrdný bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních překážek svobodně sloužit.

Prosíme o to skrze tvého Syna!“

Ti svatí, to byl samozřejmě jen sen.

Jak se mi podařilo usnout na mši svaté, to ale opravdu nevím.

K svatému přijímaní jsem ale samozřejmě nešel, nechci být souzen, až nastane konec věku, soudcem nejvyšším za tu nejohavnější svatokrádež pod Sluncem...