Proč nyní kulturní fronta mlčí v kauze ministra Staňka?

Jeden by předpokládal, že nás kulturní fronta na to téma zahrne romány, básněmi, operami, divadelními inscenacemi, obrazy, sochami, symfoniemi, ba i filmy, ve kterých bude hlavní postavou mstivý psychopat z Hradu a ono nic! 

            Je to zvláštní, ale nejvíce si rozumím s vdanými ženami.

Oční kontakt se mi s nimi navazuje tak snadno, až se toho někdy sám děsím.

            „Jsem snad opravdu takový velký hříšník, že mne přitahují a vábí jen vdané ženy?“ ptám se sám sebe v takových okamžicích a lhal bych, kdybych tvrdil, že u toho nepociťuji těžko popsatelnou tíseň, že se přece jen, při styku s nimi, dopouštím vskutku něčeho nevýslovně ohavného.

            Věra byla taky vdaná. Vdávala se, tuším, v pětadvaceti. O své svatbě, ani manželovi, ani o tom, proč se vlastně vdávala, ovšem skoro nemluvila. Jen jednou za celou tu dobu několika týdnů, co jsme se intenzivně stýkali, se zmínila o tom, že měla svatební šaty se závojem.

            „Se závojem?

            Už dlouho jsem nepotkal nevěstu, která by měla závoj,“ podotkl jsem na to.

            „Byl jsem ještě hloupá,“ odpověděla Věra a víckrát se už k tomu nevracela.

            Vím, že jsem se jí pak ještě chtěl párkrát zeptat, jestli opravdu měla závoj, protože mi to nešlo do hlavy. Ale vždy jsem se nakonec ovládl a nezeptal se na to, na nějakém závoji, jestli je, nebo není, opravdu nezáleží, ostatně řešili jsme spolu mnohem důležitější věci.

            Věra byla úplně posedlá ústavní krizí, která právě zuřila.  Dovedla o tom mluvit celé hodiny, které jsme spolu během naší krátké známosti trávili.

            Nejvíce ji však trápilo, že kulturní fronta mlčí.

            „Proč mlčí, proboha?

            Petice našich umělců přece přispěli k tomu, že v ČSSD donutili Staňka k demisi.

            A teď, když prezident drží protiústavně Staňka ve funkci, tak mlčí!

            Proč nepodepisují další petice?

            Proč nepořádají další demonstrace před Hradem, nebo proč rovnou neuspořádají defenestraci jako jeden velký happening?“ ptala se Věra pořád dokola.

            „Kašli na to!

            Stejně na tom nic nezměníš.

            A pak, nám to přece může být jedno, my jsme přece nekulturní lidé, my bychom nezabloudili do Národní galerie ani náhodou, co je nám do toho?“ říkal jsem jí kolikrát, ale marně.

            Jednoho, dosti horkého dne, jsme zase leželi vedle sebe.

            Čekal jsem, že Věra zase spustí o ústavní krizi, o tom, proč kulturní fronta mlčí, já za celou tu dobu, co jsme se znali, za ty tři, nebo čtyři týdny, jsem například nepřečetl ani jednu knihu, nebo sbírku básní.

            Ale Věra místo toho řekla: „Rozvedu se.“

            Vyskočil jsem, jako když do mne střelí: „To nemyslíš vážně! A co děti?!“

            „Dětem je to už jedno. Jsou v pubertě,“ odpověděla Věra.

            „Děti už jsou v pubertě?“ podivil jsem se.

            „V pubertě. Neříkala jsem ti to?“ zeptala se Věra.

            „Ne. Vůbec jsme se o tom nebavili. Nenapadlo mě, že už jsou děti v pubertě,“ řekl jsem, a dodal, „nechceš si to s tím rozvodem rozmyslet?

            Měl jsem pocit, že ti v manželství nic nechybí, že jsi v něm spokojená.

            Manžel tě přece nemlátí jako žito.“

            „Nemlátí,“ přikývla Věra.

            „Tak vidíš.

            Nemáš nejmenší důvod se rozvádět,“ hučel jsem do Věry.

            „Musím se rozvést. Musím už kvůli sobě. Vím, že mi to prospěje, že pookřeju. Každá žena po rozvodu pookřeje a zkrásní. Když se rozvedu, omládnu aspoň o patnáct let. A taky si nechám zpevnit prsa. Už je mám povislá,“ vykládala mi Věra.

            „Ty ses zbláznila!

Rozvádět se!“ vykřikl jsem a chytil Věru za ruku, „vzpamatuj se, prosím tě, dokud je čas.

Nechci tě ztratit, když se rozvedeš.

Copak ti na mně ani trochu nezáleží?“

„Vy chlapi jste všichni stejní. Manžel, ty, nebo někdo jiný, je mi jedno, koho budu milovat, hlavně, když budu milovat,“ odbyla mě Věra s úsměvem, ale pak přece jen zvážněla, „a na to, co jsem ti říkala o kulturní frontě, na to zapomeň. Mýlila jsem se stejně, jako tenkrát se závojem, když jsem se vdávala, jsou to je zbabělci přisátí na státní penězovody, filharmonici i Knížák.“

„Jak jsi na to, proboha přišla?“ nechápal jsem.

Ale Věra už neodpověděla, zvedla se a začala se oblékat, ani mě nepožádala, abych jí zapnul podprsenku. Když už byla oblečená, ostatně bylo to hned, protože bylo tropické vedro, a moc toho na sobě neměla, ani jsem ji něžně nepolíbil na rozloučenou, co mi do ní bylo, když se chtěla rozvádět?

Věra se skutečně rozvedla.

Když jsem Věru pak asi za dva měsíce potkal, skoro bych ji nepoznal. Tak se po rozvodu změnila, skutečně omládla, zkrásněla, ale mě už nepřitahovala ani trochu. Vůbec mi nemusela říkat, že se ještě znova neprovdala, poznal jsem to hned. Jen jsme se pozdravili a zase šli každý dál svou cestou, jako by mezi námi nikdy nic nebylo. Bylo to zrovna v ten, kdy prezident konečně přijal Staňkovu demisi, trochu blbá náhoda.