Proč nevěřím v boha? Odpověď blogerce Z. Slabé, kterou to zajímá

Na co věřit, že věřím v boha? Nebo snad bůh taky věří ve mě, v moji existenci? Co by z toho asi tak měl, kdyby věřil, že nejenže existuje takový hlupák jako, ale že i takového hlupáka byl on, bůh, schopen stvořit...

            Odhadoval jsem knězi, který mne právě hostil, rovných čtyřicet let, plus mínus třicet dní. Ale jeho věk nebyl důležitý, alespoň ne pro mne, a nejspíš ani pro boha. Mne na tom to muži velmi zajímalo něco docela jiného, jeho myšlenky, aby tak řekl.

Tip na něho jsem dostal od jednoho svého známého, který mě kvůli tomu osobně vyhledal a řekl mi: „Přišel jsem za tebou raději osobně, protože vím, že ty po takovýchto odchylkách od normálu přímo paseš. Zajdi si do L. za tamním farářem, to je něco přímo pro tebe!“

Ano, to že tento muž byl farářem, bylo hodně důležité, dost možná to nejdůležitější, přestože na věčných životech farářů pochopitelně nijak nezáleží.

Ale tento muž, ač farář, nevěřil, že bude žít věčně!

Známý měl pravdu, to bylo přesně něco pro mě, dokonalá, dá se říct absolutní odchylka od normálu.

„Doufám, že všechno, co vám teď řeknu, zůstane mezi námi. A pokud přesto budete o tom někde mluvit, jste přece jen bloger, nebudete mně uvádět pod pravým jménem, ale pod smyšleným, třeba Czendlik. Jistě chápete důvody této mé žádosti. Mohl bych mít kvůli tomu, co vám řeknu, problémy v zaměstnání. A to až takové, že by mne mohli vyhodit z práce a pak by mi nezbývalo nic jiného než jít do politiky, protože moje veškeré vzdělání je pouze teologické,“ poprosil mne muž, a když jsem slíbil, že mu vyhovím, ochotně pokračoval, „všichni mí kolegové faráři věří, že budou žít věčně. Ba dokonce věří tomu, že v tomto věčném životě budou mít jistá, nezpochybnitelná privilegia, že budou ,blíže bohu‘, jak tomu říkají, než ostatní, protože je to povinnost boha, zaručit jim věčný život, když se kvůli němu po celý svůj život zříkali žen.

A žen se zříkali proto, že se k tomu cítili povoláni právě bohem, že právě na nich ulpěla boží milost, takže se stali na několik desítek pozemských let božími služebníky, aby pak byli, už celou věčnost, o něco blaženější než ti, kteří byli pouhými věřícími, o těch, co budou zatraceni, protože neuvěřili, ani nemluvě.

Ano, všichni mí kolegové pevně věří, že budou žít věčně, že budou věčně blažení, protože to ani jinak nejde, věří-li v boha. A proto, pro nic jiného věří tito muži bez žen v boha, a proto, pro nic jiného, jsou z nich faráři, ne pro boha samotného, ale pro jejich věčný život a pro jejich blaženost.

Já ovšem, na rozdíl od nich, nevěřím, že budu žít věčně. Nelekejte se, prosím, že jsem šílený, protože snad jen šílený člověk může být farářem, a přitom nevěřit, že bude žít věčně, ale hned vám to vysvětlím. Nejsem šílený, nejsem šílený ani trochu, ba právě naopak, stav, ve kterém se nachází moje vědomí, je pravým opakem šílenství, i když můžete samozřejmě namítnout, že pravým opakem šílenství je šílenství skutečné.

Konec konců, je to vlastně jedno, jestli jsem šílený nebo ne, ale pojďme k věci.

Víte, co říká svatý Pavel. Že boží existence je tak zjevná, že ji nelze popřít.

Ovšem když je boží existence tak zjevná, proč je potom víra v boha pouhou a stejně tak zjevnou autosugescí?

Abychom uvěřili v boha, musíme si napřed vsugerovat, že existuje, takže naše víra v boha není ničím jiným než jen popřením existence boha, je důkazem boží neexistence, byť snad z určité části jen nepřímým. Na tomto paradoxu, na tomto popření boha, stojí stejně tak paradoxně všechna náboženství. Nic už víc neilustruje neexistenci boha než náboženství a víra v boha, respektive víra v to, že věříme v boha. A čím je člověk větším náboženským fanatikem, tím více popírá existenci boha.

Tím se konečně dostáváme k jádru věci. Jsem farářem jedině a pouze proto, že bůh neexistuje.

Zdá se vám to nepochopitelné?

Počkejte, hned pochopíte!

Od určitého bodu svého života jsem poznal, že bůh neexistuje. Říkejme tomu třeba obrácení, jen v opačném gardu, protože jsem do té doby v boha věřil. Ano, dá se říct, že jsem byl velmi pobožný, mnohem víc než dospívající mladíci bývají, vždyť jsem i ministroval a nevedl jsem si přitom zrovna špatně.

Důvody toho, že jsem věřil v boha, byly stejné jako u ostatních lidí. Nechápal jsem, jak by mohl všechno existovat, kdyby neexistoval i zároveň bůh. Nechápal jsem, jaký by měl mít náš lidský život smysl, kdyby jej naše víra nepřetavila v život věčný, nedokázal jsem si představit, že bych nežil věčně v božím království. Ano byl jsem přesvědčen, i když tehdy bych to tak neformuloval, že kdyby neexistoval bůh, neexistoval by ani tento svět, protože jeho existence by byla v takovém případě absolutně nesmyslná.

A pak došlo k mému obrácení. Studoval jsem druhým rokem lékařskou fakultu a navštěvoval bohoslužby v kostele Nejsvětějšího Salvátora, abych učinil za dost své tehdejší zbožnosti. A tam se tam se to stalo. Při mši, kterou celebroval sám prof. Halík, při kázání které měl, a kterému všichni, hlavně děvčata jako lusk, naslouchali s nábožnou úctou, jako kdyby k nim mluvil sám Kristus na hoře Olivetské.

Už nevím, co přesně vykládal prof. Halík, respektive vykládal to, co vykládá vždy, a já najednou věděl, že bůh neexistuje.

Chápete to, rozumíte tomu?

Prof. Halík právě držel kázání, a já věděl, že bůh neexistuje!

Nesmyslnost všeho, i Halíkova kázání, na mě prýštila z každého průduchu mé existence, protože právě skrze mne se tato nesmyslnost ztělesňovala stejně tak, jako se Slovo mělo ztělesnit v Kristu.

„Ne, to není pravda!“ zařval jsem, naštěstí jen v duchu, i když kdybych to zařval nahlas a všichni si mysleli, že se to vztahuje k Halíkově kázání, tak by to byla taky pravda, že to, co vykládá Halík, není pravda.

Předem říkám, že to nebyly žádné klasické pochyby, ale jasné vědomí boží neexistence, která je zrovna tak zjevná, jako pro svatého Pavla boží existence, ale to, co považujeme za zjevnou boží existenci, musí být jen ještě zjevnější boží neexistence.

Můžete namítnout, že se v mém případě mohlo taky jednat o autosugesci, že jsem si vsugeroval neexistenci boha stejně tak, jako si věřící sugerují jeho existenci.

Ano, můžete si vsugerovat, že existuje něco, co neexistuje, ale pokud existuje bůh, to, nad co nic není, pak si nemůžete vsugerovat to, že to neexistuje, protože pak byste si museli vsugerovat i to, že neexistuje ani vy, respektive, vaším prostřednictvím by si to sugeroval bůh.

Svoji existenci nijak nepopírám, i když můžu být samozřejmě jen něčí, třeba vaší představou. Ale ujišťuji vás, že jsem ze svého poznání, z vědomí toho, že bůh neexistuje, nijak nejásal. Někomu jinému by snad takové poznání nesmyslnosti všeho učinilo náramnou radost, mně však bolestně drtilo. Jistě, smyslem existence může být i její nesmyslnost, pro mě však bylo pomyšlení, že tento svět není stvořen bohem, krajně nesnesitelné.

A proto jsem se stal farářem, protože chci, aby bůh byl, i když dobře vím, že není a nikdy nebude. Zanechal jsem medicíny a vstoupil do semináře, abych se důkladně připravil na kněžskou dráhu, abych si osvojil všechna věroučná dogmata, abych se našprtal katechismus, abych měl v malíčku pastoraci, zkrátka a dobře, abych sloužil bohu, který není.

Mnozí říkali, že to už čekali dávno, že se divili, proč jdu na medicínu a ne do semináře. Zvenku to tedy vypadalo jako naprosto logický krok, ačkoliv by to bylo pro každého, kdyby znal mé myšlenky, naprosto nepochopitelné. Snad je to nepochopitelné i pro vás, ale ujišťuji vás, že na tom není nepochopitelného.

Všechny ty mechanické úkony, které musím jako kněz, a tedy i jako tzv. věřící, vykonávat, dokonale otupují mysl, jsou tím, čím je pro mozek a organismus opilců alkohol. Mluvím-li bez přestání o bohu, a já o bohu jako kněz mluvím pořád, není pro mne jeho neexistence tak markantní. Já vím, je to jen šidítko, ale díky bohu aspoň za něj.

Vím, že to co dělám, nemá s bohem nic společného. Ba dokonce vím už i to, že kdyby bůh existoval, tak by mu bylo srdečně jedno, že každý pozdvihuji hostii a že jej každý okamžik svého života vzývám, že se každý den modlím, že opakuji tu svoji věčnou mantru otčenášů a zdrávasů.

Ale co jiného mi zbývá?

Chcete-li existovat ve světě, který je z principu nesmyslný, jehož existence, stejně jako vaše, je jen výsekem totálního a naprostého chaosu, který postrádá absolutní řád, respektive, jehož jediným řádem je naprostá, vpravdě božská entropie, tak musíte taky dělat něco nesmyslného, abyste nezešíleli, a tak jsem knězem, který ví, že bůh neexistuje a že on nebude žít věčně, nebo aspoň ne tak, jak si život věčný faráři představují...“

Muž domluvil a já se hned zeptal: „A to vám nevadí, že klamete svoje farníky? Že veškeré úkony, které konáte v rámci církevních obřadů, jsou vlastně neplatné, jednak proto, že bůh vlastně neexistuje, a jednak i proto, za předpokladu, že by bůh existoval, může farář, který je přesvědčen o neexistenci boha, sotva právoplatně křtít, nebo oddávat, tak že, ti, které jste pokřtil, vlastně pokřtěni nejsou a dál na nich spočívá dědičný hřích, a ti, které jste oddal, dál žijí v hříchu, nemluvě už ani o rozhřešení, která jistě taky dáváte jako na běžícím pásu.“

Muž se usmál: „Čekal jsem tuto otázku. Ano, nijak mi to nevadí. Věřili by snad moji farníci, kdybych jim řekl, že bůh neexistuje, věřili by mi, i když jsem farář? A pak, pokud bůh neexistuje, mělo by to všechno stejný účinek, všechny ty křty, sňatky i rozhřešení, i kdybych věřil, že bůh existuje. Nemyslíte?“

Usmál jsem se: „Abych se přiznal, čekal jsem tuto odpověď. Velmi mne těší, že jsem vás poznal. Jsem rád, že i mezi faráři se najdou slušní lidé, kteří se nebojí pohlédnout pravdě do očí, i když to je to nejposlednější, čemu bych věřil. A to, co jsem slíbil, platí. Pokud budu o vás mluvit, tak jen pod smyšleným jménem, třeba Czendlik.“

Podal jsem muži ruku, abych se s ním rozloučil. Jeho ruka byla nápadně vlhká. Kdoví, možná to byl opravdu jen Ďábel, a vůbec ne skutečný farář, ti přece tak vlhké ruce nemají, jinak by se jim hostie při pozdvihování samy rozpadaly.