Proč není u nás dnešní svátek Všech svatých státním svátkem jako na Slovensku?

Svatí žili i zemřeli jako věrní a stateční Boží přátelé. Dnes je společná slavnost Všech svatých. Bůh má mnoho přátel, někteří jsou velice slavní, o jiných ví jen on sám, někteří žili velice dávno, jiní docela nedávno

            Mými průvodci po božím království byli sv. Václav a sv. Ludmila.

            „A tak si tady v nebi věčně žijeme,“ řekli mí krajané, když se skončila naše prohlídka jejich nebeské domoviny.

            „Abych pravdu řekl, silně mi to tady u vás v nebi připomíná Dantovo peklo,“ shrnul jsem své dojmy.

            Krajané se rozhlédli opatrně kolem sebe a pak mě vzali trochu stranou.

            „Ono to tady peklo taky tak trochu je,“ zašeptal mi do ucha sv. Václav.

            „Skutečně?“ řekl jsem ne bez jistého ohromení, dodav, „jste přeci v nebi. Nebo ne?“

            „Jsme v nebi. Ale zároveň i v pekle,“ řekla tiše sv. Ludmila a ještě tišeji doplnila, „to je to!“

            „Co? Co je to?“ chtěl jsem vědět.

            Svatí krajané se rozhlédli kolem a vzali mě ještě víc stranou.

            „To, o čem se tady příliš nemluví,“ řekl co možná nejtišeji sv. Václav.

            „O čem se tady příliš nemluví? Řekněte mi to, prosím,“ naléhal jsem na krajanku s krajanem.

            „Že nebe je vlastně peklo,“ pronesla sotva slyšitelně sv. Ludmila.

            „Tisíc láter, u všech ďasů, tak je to přece jen pravda!?“ měl jsem sto chutí vykřiknout na plnou hubu a snad bych to taky i vykřiknul, kdyby mi sv. Ludmila včas svoji lebkou nezakryla ústa.

            „Tiše! Prosím vás! Ať nepřijdeme do maléru,“ prosil mne její vnuk.

            „Je to tak. Peklo je nebe,“ ševelila bezmasá ústa sv. Ludmily, zatímco sv. Václav svou lebkou vytvořil kolem nás zvukotěsnou clonu, aby snad slova světice nezaslechl někdo nepovolaný, „jsme svatí, a proto musíme tady v nebi nepřetržitě osvědčovat svoji víru.

Věřte, že není většího pokušitele než boha a většího mučitele než boha!

Nebeská muka jsou nesmírná a nepředstavitelná.

V pekle jen prostě nejste, navěky zatraceni a proto neexistující. Ale tady v nebi bez přestání trpíte tak, že se mnohdy nemůžete ani srolovat a tak si trochu ulevit. Mnozí už to peklo tady nevydrželi, odpadli od boha, bylo to na ně už příliš. Třeba sv. Jan Nepomucký, ten to zabalil přesně před rokem, prohlásiv, že už nevěří ve zmrtvýchvstání Krista a že boží trojjedinost je hovadina, jakou svět neviděl.“

„Proto jsem ho tady nikde nezahlédl!“ docvaklo mi, proč jsem tady v nebi nikde neviděl sv. Jana Nepomuckého s tím jeho ztopořeným jazykem.

„Jo, proto!“ přikývla sv. Ludmila a chvatně, snad ze strachu, aby ji někdo nepřerušil, pokračovala, „a tato naše muka se bez přestání stupňují a budou trvat celou věčnost!

To znamená, že jsme pořád ještě na začátku, že to, co nás tak mučí nyní, je docela nic proti tomu, co nás bude mučit příští sekundu, protože každá sekunda je tady sama o sobě věčností, takže náš věčný život není ničím jiným než jen nekonečným řetězcem samostatných věčností, jež jsou naplněny mukami tak strašnými, že je i utrpení Krista je jakoby vás někdo šimral pírkem na prsní bradavce.

Ale jak jinak bylo by lze osvědčit naši svatost?

Bůh nás miluje, a proto nemá jinou možnost si ověřit naši lásku, to, že my ho milujeme jako on nás, než právě takto, že nás, svaté, zde v nebi bez přestání mučí.

Bůh musí uvažovat takto: ,Miluji lidi bezmezně a nejvíce milují svaté lidi. Proto i mne svatí lidé musí ze všech lidí milovat nejvíce.

Ale milují mne svatí lidé skutečně nejvíce?

To zjistím nejlépe tak, že je budu mučit a trýznit natolik zvěrsky, že každý jiný člověk by mne za to mnohokrát proklel, poslal do horoucích pekel, ale svatí lidé mne za tato muka budou velebit, neboť mne, boha, milují, stejně tak, jako je já miluji pro jejich svatost!‘

Tak uvažuje bůh a proto zde v nebi trpíme. A čím je člověk světější, tím děsivější jsou jeho muka. My jsme na tom ještě relativně dobře, my jsme tady každou sekundu jen vražděni jako tenkrát na zemi, ale třeba takový sv. Wojtyla, ten tady trpí opravdu příšerně. A to je nám taky zde jedinou útěchou, že někdo v nebi trpí ještě víc než my.“

Slova sv. Ludmily zasela do mé duše zmatek.

Kdo by to byl řekl, že peklo je proti nebi hotový ráj?

Ale ještě jedna věc mne zajímala.

„Dobře, ale proč potom odtud neutečete? Proč taky neprohlásíte, že boží trojjedinost je hovadina jako sv. Jan Nepomucký? Je přece lepší jen neexistovat, než věčně trpět v nebi,“ otázal jsem se krajanů.

Ti jen smutně pokrčili svými lebkami: „Rádi bychom vzali roha. Ale kdo by se pak u boha přimlouval za český národ? To nemůžeme vlastnímu národu udělat, někdo tu oběť musí přinést, a když už nás jednou zavraždili, tak musíme koukat, abychom byli, přesněji, abychom byli věčně živi a tak českému národu v mnohém u boha pomohli a nejedno odpuštění pro Čechy a českou zemi u něj všemohoucího vyprosili.“

Obětavost mých svatých krajanů mne dojala. Líbal jsem vroucně jejich svaté lebky a zmírnily-li mé polibky jejich nebeská muka, i kdyby jen z pouhopouhé poloviny, pak moje návštěva u nich v nebi nebyla marná a zbytečná, to mi nevymluví ani svatý kardinál Duka.