Setkal jsem se ondyno se svými ruskými známými. Tamara Lvovna nalévala ze samovaru, vyrobeného v Samovarostrojitělnom zavodě iměni Lenina, Stalina, Mičurina i Putina, čaj pocházející z Putinova čajozpracovatelného družstva, když se dostala na přetřes otázka, týkající se popů.
„Inu,“ pravil Nikolaj Fjodorovič, „být dnes v Rusku pop, to je správný džob. Však my, jak zde sedíme, založíme brzy novou církev. Podobně jako soudruh Anri Vosmoj založil církev anglikáskou, my založíme církev ruslanskou, jejíž hlavou nebude nikdo jiný nežli samotný báťuška Putin.“
„Nu vot, golubčiki,“ pravil jsem moudře, „toť jistě idea veliká, hvězd se dotýkající. Popové, sloužící dosud pravoslavné církvi, mohou přijít do církve ruslanské, Putinovy. A mohou mu sloužit ze všech svých dosavadních sil. Nuže, golubčiki, povězte mi, co nastane, až život báťušky Putina ustane?“
„Ech, ty bezleninníku,“ vykřikl Timofej Stěpanovič, „toho lenindá nebude, aby naše církev ruslanská bez svého nejvyššího vůdce zůstala. Sejdeme se v mauzoleu, velkému Leninu se pokloníme, Inernacionálu sobě zapějeme a veliký Lenin nám dá znamení, kde nového církevního vůdce hledat. Ve jménu Lenina, Stalina a Mičurina, zděsil jsi mě, že by naše církev bez našeho velkého vůdce zůstala. A abys věděl, máme plány i pro vaši zem. Již brzy bude založena církev čechistická, pod vedením námi proškolených vůdců, velkých Klause Nenechavorukého a Zemana Nevystřízlivěného.“
„Nu vot,“ odpověděl jsem, jak se sluší a patří, „však vězte, golubčiki, Klaus Nenechavoruký již svou církev má, jen ji institutem zove. A stejně tak Zeman Nevystřízlivěný svou církev má, jež jeho jméno v názvu nese a jeho vyznavači Zemanovci se zovou.“
„Inu tak,“ pravil po chvíli přemýšlení a třech stakanech vodky Semjon Leonidovič, „bude nutno tyto církve dvě spojiti v jednu nejmocnější. Pojďme, továrišči a naši modlitbu vyslovme.“
A všichni se chytili za ruce a spustili: „Lenine náš, jenž jsi v mauzoleu...“
