Proč namísto soch a laviček vlastizrádce Havla odstraňujeme sochu osvoboditele Koněva?

To mi fakt hlava nebere, co jsme to my, Češi, za hlupáci, Havla necháváme a Koněva dáváme pryč! S národem, který adoruje masové vrahy a válečné zločince a zavrhuje skutečné hrdiny, to nemůže nikdy dopadnou dobře!

            Lokaj, kterého jsme si nedávno pořídili, se ukázal být, na lokajské poměry, vcelku inteligentním člověkem. Není divu, že se jím chlubíme návštěvám, které zavítají na naše letní sídlo, ze kterého se už ovšem přemístíme brzy na Krym, kde trávíme zimu. Návštěva, která k nám teď zavítala, tak byla jednou z letošních posledních návštěv, ne-li úplně poslední, a i té jsme se pochlubili naším lokajem.

            „Řekni nám, jak jste u vás na vsi zatočili s Havlem,“ vyzvali jsme lokaje a obrátili se k našemu vzácnému hostu, „to si schválně poslechněte, pane docente, to je vám náramná psina!“

„Socha je mrtvá, neživá věc, podle toho s ní můžete taky nakládat, bez jakýchkoliv pardonů a ohledů, lhostejno koho je to socha,“ začal své vyprávění náš lokaj a pokračoval, „je to tak, jak říkám, do sochy můžete kopat kolik, chcete a je to úplně jedno.

            Je to jen pouhopouhá náhoda, že je kus hmoty opracován tak, že někoho připomíná. Prokazujeme-li jakékoliv soše úctu, je to jednak směšné, a jednak z ní činíme modlu a víme, přece, co jsou modly za svinstvo, a ty falešné zvlášť.

            A to nemluvím o sochách v nadživotní velikosti, ty už si nezasluhují úctu vůbec. Dá se říct, že čím větší socha, tím méně je třeba si ji vážit, z čehož vyplývá, že nejlepší sochy jsou několikamilimetrové figurky, proti takovým sochám nemůžete mít mnoho námitek.

            Zdá se vám to, co jsem právě řekl příliš cynické?

            Může být, ale hned vás přesvědčím, že kopání do soch není vůbec cynické, ba právě naopak, že kopání do soch a všelijaké jiné jejich zneuctívání je projevem skutečné morálky.

            Měli jsme u nás na vesnici tu smůlu, že nám tam kdosi, na mostu přes potok, postavil barokní sochu Václava Havla. Ta socha byla v mírně nadživotní velikosti a kdoví proč držela v ruce kytici šeříků, jako by v listopadu kvetly šeříky!

            Pro ty šeříky byla ta Havlova socha každému směšná, ale právě na nich, na jejich detailu dal si neznámý barokní umělec nejvíce záležet. Nu, zprvu jsme té soše jen smáli, ale jak časem začaly vycházet na povrch všechny Havlovy zločiny, lezla nám ta socha čím dál víc krkem, navíc se nás ke všemu zmocnily pochyby o její skutečné umělecké hodnotě.

            A jednoho dne míra našeho spravedlivého hněvu, to když vyšlo najevo, sama Dagmar Havlová to přiznala, že Havel byl ke všemu i vlastizrádce, zelná nádoba našeho spravedlivého hněvu přetekla.

            ,Pryč s ním!

            Strhněme tu zrůdu!

            Na smetiště dějin s ním!’ volali jsme, srocujíce se na návsi a co nám taky zbývalo, protože národ, který si neváží svých vlastních dějin, myslím samozřejmě dějin skutečných, ne kýmsi přepsaných, je odsouzen k zániku.

            A kdo by chtěl jako národ zaniknout?

            Dokáže si někdo představit, jaké by to bylo, kdybychom ženám přestali přechylovat příjmení, protože bychom už jako národ neexistovali a s tím by zanikl i náš jazyk, kterým na nás mluvily naše přechýlené matky?

            I proto, když už pro nic jiného, bylo nutné Havla strhnout, abychom mohli konečně vydechnout, procitnout z třicetiletého mrákotného snu, do kterého nás ten komediant, kterého nikde, na rozdíl do Shakespeara, nehrají, dokonce ani na tom Hradě ne.

            Našla se samozřejmě jakási dobrá duše, která začala vykřikovat, že se do soch nekope.

            Vyvedli jsme ji však hned z jejího omylu.

            ,Do čeho jiného kopat než do soch, které jsou symboly?

            Symboly nejsou na nic jiného dobré, než aby se do nich kopalo!

            Všichni máme v živé paměti násilnou havlizaci, nekopat do Havla znamená ohnout hřbety, nekopat do soch znamená být havlovatější než Havel!’ nedali jsme se zastrašit tou pravdoláskařskou demagogií, hlavně náš poslední argument byl neprůstřelný.

            Po všech spontánních projevech, zavítal mezi nás i prezidentův mluvčí, který moc pěkně promluvil o morálních hodnotách, nic lepšího, přiznám se, jsem o morálních hodnotách zatím neslyšel, vydali jsme se z návsi k mostu, abychom s Havlem, masovým vrahem a válečným zločincem, který měl viset místo Saddáma a zastřelený místo Kaddáfího, jednou provždy, přinejmenším u nás na vsi, skoncovali.

            Potok, který protéká naši vsí, byl kdysi mnohem vodnatější, ba dokonce v něm bývali pstruzi, které naši v rodiče, ještě jako děti, chytali do rukou v časech, které právě lháři jako Havel označují za totalitu. Teď už je to jenom takový čůrek, ale i tak jsme tam svrhli s nesmírnou úlevou sochu tyranovu, jež dosud hyzdila naší obec.

            Uplyne nějaký čas, desítky, nebo možná stovky let a milosrdná tekoucí voda zbavený ten kus mrtvé hmoty veškerých lidských rysů, udělá z ní nepatrný oblázek, takže ti, kteří přijdou jednou po nás, nebudou už vůbec vědět, že to byl kdysi Havel, bude to pro ně právě jen oblázek, a může mít snad někdo něco proti vodě a oblázku v něm?“

            Lokaj skončil své vyprávění a tu se ozval náš host.

            „Specializuji se sice na středověké umění, přesněji na první polovinu čtrnáctého století, ale řeknu vám, že ta Havlova socha u vás na vsi musela být naprostý unikát, protože jsem se dosud nesetkal se žádnou barokní Havlovou sochou, která by držela v ruce šeříky, nebo aspoň odborná literatura žádnou takovou sochu nepopisuje, většinou Havlovy sochy ukazují véčko ze dvou vztyčených prstů, přesněji ukazováku a prostředníku pravé ruky.

            Pokud držela v ruce skutečně šeříky, pak její hodnota musela být nevyčíslitelná, protože jejím autorem nemohl být nikdo jiný než David Černý, nikdo jiný by v sobě totiž nenašel tolik odvahy ztvárnit Havla právě takto.

            A vy říkáte, že ta socha je v potoku.“

            Lokaj přikývl: „Ano, v potoku a tam taky zůstane, protože co je nejkrásnější?

            Ta lidská svoboda!“

            Na to ovšem náš host nemohl nic říct, a tak se brzy náš hovor stočil úplně jiným, popravdě řečeno mnohem příjemnějším směrem, neboť jsme se začali dohadovat, jaké šance, jestli vůbec nějaké, má Slavie v Champions League.