Proč nám paní Šichtařová lže o ministerstvu Pravdy?

Čo raz viac se v článcích VIP blogerky M.Š. objevují výmysly, polopravdy a jiné třesky plesky. Proto zakládám novou rubriku "Klíny naší paní ekonomky"

Dlouho jsem přemýšlel, jak začít tuto svoji zpověď člověka, který možná slouží Zlu.

Ano, sloužím možná Zlu. Ba co hůř, sloužím mu možná v dobré víře, že sloužím nikoliv Dobru, ale Zlu, tomu největšímu, jaké může existovat.

„To by mohl říct každý, že slouží v dobré víře Zlu, aby se zviditelnil, aby se na sebe upozornil, aby se stal středem zájmu, jako všichni kající se hříšníci.

Ale co když nás jen vodí za nos?

Co když nám na ten nos věší bulíky?

Co když nám jen valí klíny do hlavy?

Co když si zdělá jen kozy?

Ať dokáže, že slouží skutečně Zlu!“ jistě teď pochybujete o mém přiznání a jistě o něm pochybujete plným právem, něco takového dnes přece může říct skoro každý, že slouží Zlu.

Nakonec jsem dospěl k tomu, že nejlepší bude, když vás nejdříve seznámím se svým pracovištěm. Když uvidíte, kde pracuji, vaše pochyby zmizí jako švihnutím devítiocasé kočky, jako mávnutím pěsti vyzbrojené boxerem.

Moje pracoviště určitě znáte, určitě jste o něm již slyšeli. Je to jedna z nejdůležitějších institucí v tomto státě. Budova, ve které se nalézá, má tři tisíce místností nad zemí, a nejméně tolik místností i v podzemí.

U jejího vchodu je umístěna deska z toho nejušlechtilejšího mramoru, na níž je vytesáno zlatým, již z dálky dobře sta metrů pohodlně čitelným, písmem: „Pamatuj: ,Říkat Pravdu má smysl vždycky, za každých okolností! Život v pravdě jako vzpoura člověka proti jeho vnucenému postavení je pokusem znovu se chopit své vlastní odpovědnosti!?“

Už víte, kde pracuji?

Ano, pracuji na ministerstvu Pravdy!

„Fuj, hanba! Svině jedna neomarxistická!“ nepochybuji o tom, že jste si teď odplivli, že se mne teď štítíte jako malomocného, vždyť já jsem ten, kvůli kterému se musíte dnes a denně vzdávat vlastního rozumu.

Ale nechci nijak zatajovat tu Pravdu, že pracuji na ministerstvu Pravdy.

Ano, pracuji tam. Pracuji tam, protože jsem byl kdysi upřímně přesvědčen, že na tom není špatného.

Nechci vás prosit, abyste mi odpustili všechno Zlo, které jsem možná napáchal, ale přeci jen považuji za nutné seznámit vás, své soudce, s tím, co mne na ministerstvo Pravdy přivedlo.

Myslel jsem si tehdy, před několika lety, když jsem se ucházel o tu práci, toto (pamatuji si svoje tehdejší myšlenky do posledního písmenka): „Demokracie a svoboda je před totalitou fatálně znevýhodněna v tom, že je právě svobodou a demokracií. Nikdo se nepozastavuje nad tím, když má totalitní stát s imperiálními ambicemi k dispozici mohutnou, státem financovanou propagandistickou mašinérii.

Něco takového se u totalitního státu považuje za zcela normálního.

Útočí-li takováto propagandistická mašinérie na svobodné a demokratické země, které se nacházejí ve sféře velmocenského zájmů této totality, pak jsou demokratické a svobodné země vůči takovéto propagandě bezmocné právě proto, že jsou svobodné a demokratické.

Ano, jak se má svobodná, demokratická země bránit proti totalitní propagandě, která si klade za cíl její naprostý rozvrat a následné podmanění?

Existují u nás tuny všemožných think tanků, kteří bez přestání něco analyzují, financované kdoví kým (např. Institut Václava Klause). Proč by takové analytické středisko nemohl mít i svobodný a demokratický stát, existuje-li nepochybně bez přestání na něj útočící propaganda?

Jestliže může totalitní stát libovolně lhát a tzv. třídit informace, pak v zemích přese všechno pořád ještě demokratických a svobodných je už jen pouhá obrana proti tomu, paradoxně, považována za to největší totalitární zvěrstvo, za ohrožení demokracie a svobody!

Ano, práce v ,Centru pro monitorování terorismu a hybridních hrozeb? je potřebná a důležitá. Nemohu stát stranou. Musím bojovat za svobodu, za demokratický charakter naší země, jakkoliv jsou tyto pojmy více než kdy jindy relativní. Musím vzít na sebe odpovědnost!“

Veden těmito myšlenkami, kterým se vy, moudří, jasnozřiví, daleko do budoucnosti ze svého pohodlíčka vidící lidé můžete samozřejmě vysmát, které můžete považovat jen za myšlenky naivního hlupáka, nechal naverbovat na ministerstvo Pravdy, jsa bytostně přesvědčen, že opravdu bojuji za Pravdu, že bráním svoji zem, svoji vlast před hrozbou, které ji hrozí ze strany psychopatických imperátorů.

Pracoval jsem na ministerstvu Pravdy několik let, dávaje této práce vše. Když se mi podařilo rozkrýt nějakou dezinformaci, byl jsem šťastný jako blecha. Byť jsem v jasnějších chvílích nemohl nevidět, jak je tento boj marný. Že to, proti čemu bojujeme, nás nakonec pohltí, že náš boj je vlastně bojem proti lidu, protože právě lid, tupá masa lidí už na svobodu a demokracie kašle, a ti, kteří by za tuto demokracii měli bojovat nejvíc, totiž politici, jsou jen banda zkorumpovaných a skutečného boje neschopných lumpů.

Ale přesto jsem bojoval dál, protože to bylo v souladu s mým svědomím, protože jsem přísahal sám sobě, že budu bojovat až do svého posledního dechu za to, co hlásá nápis na velké mramorové desce u vchodu mého pracoviště...

Ale včera, včera mne přepadly strašlivé pochyby o mé práci. Tak strašlivé, že jsem téměř přestal věřit v to, za co bojuji.

Stalo se takto.

Přišed pozdě večer z práce, ruská propagandistická kampaň je teď obzvláště silná, mrsknul jsem sebou unaveně na postel.

Už jsem usínal, kdy mne napadlo: „Jak to přijde, že naše centrum, ve kterém pracuje dvacet lidí, má k dispozici budovu, kde je dobře šest tisíc kanceláří?

A jak to, že je deska u vchodu z toho nejušlechtilejšího mramoru, a jak to že je nápis na ni viditelný ze sta metrů?

Tady něco nehraje!“

Znepokojen touto myšlenkou, neusnul jsem až do rána.

„Co když Pravda je úplně jinde?

Co když nebojujeme za Pravdu, ale naopak proti Pravdě, jež skutečně přichází ze širých stepí?“ zmítaly mnou pochyby.

Ráno jsem běžel hned za šéfovou.

Seděla ve své přepychové kanceláři, jež se nalézá v nejnižším podzemním patře a kouřila kubánské doutníky.

„Šéfová, končím! Nemůžu tady dál pracovat.

Pravda přece není černobílá! Není ani jedna! Pravd jsou milióny. Každý má přece svoji pravdu, každý má ve svobodné zemi právo na svoji pravdu!

Za co tady vlastně bojujeme?

Za jednu oficiální pravdu?

Snaha tvářit se, že pravda je černobílá, například, že Západ chce stůj, co stůj zničit Rusko, může být nesmírně nebezpečná!

Ne, já už tady nechci pracovat!“ vysypal jsem ze sebe.

Šéfová se mile usmála, objala mne kolem ramen a řekla: „Jste nevyspaný, je to na vás poznat. Trápily vás v noci pochyby o naší práci?“

„Ano, celou noc jsem kvůli tomu nespal,“ přikývl jsem utrápeně.

„Chudáčku malý,“ politovala mě šéfová a posadivší si mne na klín, začala mne hladit po vlasech, „to, co jste řekl, je samozřejmě pravda.

Pravda není černobílá.

Ale když může mít monopol na pravdu ruská propaganda, proč bychom ten samý monopol na pravdu nemohli mít i my třeba je tím, že dokážeme, že ruská Pravda je vlastně ruská Lež?

Co je na našem centru tak špatného?

My přece neříkáme, co je Pravda, my jen ukazujeme na to, co je Lež.

Na tom přece není nic špatného!

Vezměte si například církev. Ta má přeci taky Kongregaci pro nauku víry, která svévolně rozhoduje o tom, co je zjevená Pravda, a co je blud.

A bouří se snad nějaký katolík, např. prozápadní demokrati prof. Halík a prof. Putna, proti existenci této instituce?

Nebo si vezměte, můj milý, největšího demokrata ve střední Evropě, vůdce znovuzrozeného Velkého Maďarska, Orbána, zachránce Evropy.

Copak není on otcem myšlenky, že existují i jiné formy demokracie než jen liberální?

Má-li Orbán pravdu, a on ji musí mít, protože kontroluje v maďarská veřejnoprávní média, pak na existenci našeho centra přece nemůže být lautr nic špatného!

Tak co, už je vám líp, můj milý?“

„Trochu,“ řekl jsem, protože mi bylo opravdu trochu líp, ale ještě ne úplně, „ale co volby? Vždyť přece můžeme legálně vstupovat do volební kampaně a z pozice oficiální pravdy a vyvracení dezinformací ji můžeme klidně ovlivňovat. Nemanipulujeme tak volby?“

Šéfová se rozesmála tichým perlivým smíchem.

Když se dosmála, řekla: „Promiňte, musela jsem se zasmát, nezlobte se. Něco tak humorného jsem už dlouho neslyšela, a to šéfuji centru boje proti ruské propagandě.

Vždyť volby a volební kampaň jsou a vždy byly ve svém principu manipulací s voličem, hihi!

Copak je volební kampaň něco jiného než jen smršť dezinformací a lží, které se říká politická soutěž?

Volební kampaň přece není jednolitý monolit, kterým bychom mohli jakkoliv manipulovat. To dělají přece politické subjekty samy, navzájem se obviňující ze lží, všemožných svinstev, tvrdíce o sobě, že jen ony mají pravdu.

Nebo bychom mohli ovlivnit volební kampaň tak, že bychom odhalili, že někdo lže, když říká, že po volbách bude líp, hihi?

Vidíte sám, kam jsme to dospěli!

Kdekdo může ovlivňovat volební kampaň u nás. Například Rusové můžou financovat kampaň Zemanovi. Ale my to ani nemůžeme říct nahlas, abychom náhodou nemanipulovali volbami?

Nemůžeme to říct nahlas, protože se tato pravda někomu nehodí do jeho PPF vetešnictví, hihi?

To je přece náramná legrace, hihi!“

Šéfová se zase rozesmála a já se rozesmál taky.

Ulevilo se mi, ze své práce jsem neodešel.

Ale není tato úleva jen autosugescí?

Nenalhávám si jen něco, já, pracovník ministerstva Pravdy?

Nežiju v bludu, protože nějaká Pravda nejenže už dávno nikoho nezajímá, ale taky proto, že už možná žádná Pravda neexistuje?

K čemu je Pravda vlastně dobrá?

Možná, že kdybychom znali skutečnou Pravdu, tak bychom se z ní zbláznili!

Myslím si, že když pracuji na ministerstvu Pravdy, tak sloužím Zlu, a přitom tím, že bráním lidem poznat skutečnou Pravdu, bráním jen vlastním tělem tomu nejhoršímu.

A možná není ani Pravda, že pracuji na ministerstvu Pravdy, není Pravda, že skutečné ministerstvo pravdy nesídlí v budově se šesti tisíci místnostmi, ale v nějakém malém zatuchlém kamrlíku, kde pomalu ani není pořádné připojení na rychlý internet...

Ano, to je jediná skutečná Pravda o ministerstvu Pravdy!

Žádná jiná Pravda není, věřte mně, starému propagandistovi!