Proč mě ctěný pan kolega bloger Jiří Jurčák nemá rád?

To, že mě nemají rádi někteří náruživí čtenáři mých článků, ještě tak nějak docela chápu. Ale to, že mě nemá rád takový kalibr jako pan Jiří Jurčák, to mě opravdu mrzí a rád bych to změnil. Jak to udělat, aby mě měl rád?

Pan Jurčák je nádherný, vskutku renesanční človíček.

Nejenže píše nádherné, nebojím se říct geniální blogy, které se ani trochu ve své ohromující originalitě nepodobající ničemu, co dosud bylo napsáno, ba dokonce ani Protokolům siónských mudrců, ale taky přesazuje (vlastnoručně!) rybízy.

A kdyby jen přesazoval (vlastnoručně!) rybízy!

I jadernou elektrárnu Dukovany celou vlastníma rukama postavil, však jimi tenkrát prošlo něco tun betonu, i na spravedlivou odplatu všem nynějším slouhům a kolaborantům hluboko zalezlým v německém rektu se připravuje, až tento čas spravedlivé odplaty přijde a vězte, že přijde velmi brzy!

O to víc mě mrzí, že se pan Jurčák na mě z jakýchsi neznámých důvodů hněvá.

„Snad jsem mu nějak neublížil? Snad jsem nezasvinil jeho čistou duši nějakým neřádstvem?

Snad jsem tomuto bytostně svobodomyslnému človíčku něčím neukřivdil?“ strachuji se.

Jsem ovšem duševní invalida a je tedy docela možná, že jsem panu Jurčákovi skutečně nějak ublížil.

Moje články jsou toporné, skrznaskrz hnusné a jiné ovšem taky nemůžou být, když jejich autor, to jest já, je duševní invalida.

Naplno se to projevilo v mém nejnovějším článku, který pojednává o jednom učiteli.

Tohoto učitele považují všichni za nejlepšího učitele na světě, on sám se však považuje naopak za učitele nejhoršího.

Tento můj, zdánlivě docela nevinný článek, nepojednávající o žádném konkrétním učiteli, se zřejmě pana Jurčáka velice dotkl, nakolik to ovšem jsem jako naprostý duševní invalida schopen pochopit.

Pan Jurčák, tento génius a mistr tiché a pokorné služby skutečné pravdě na adresu tohoto mého článku v diskuzi pod ním objektivně napsal: „Takový další Karlův flusanec na oponenta s nesprávným názorem, vedený v osobní rovině, jehož jediným účelem je snaha zesměšnit, urazit a vyprovokovat oponenta. Za hlasitého potlesku zdejší vybrané, jistě i vzdělané a úspěšné lepší společnosti. Takový typický, fialový hnus, podaný rádobyhumornou formou.“

Jsem duševní invalida, jak mě ostatně odhalil sám pan Jurčák, to ano, ale přesto jsem zůstal z těchto slov trochu paf.

A protože jsem duševní invalida, navíc žijí v jakési venkovské díře, a aby toho nebylo málo, jsem taky bývalý údržbář, tedy sotva mohu pochopit význam těchto slov, které ve svém bystrém mozku zplodil pan Jurčák.

Nezbývá mi proto, než se touto porodní cestou obrátit na pana Jurčáka samotného s nesmělou prosbou o to, aby mi on sám, ovšem tak, aby to odpovídalo mým rozumovým schopnostem duševního invalidy, vysvětlil, co se mu, člověku tak nádhernému, na mém několikařádkovém článku vlastně nelíbí.

Vím, že pan Jurčák umí číst, to jsem si zjistil dotazem na patřičných místech, kde se takovéto informace o nepodvoleném obyvatelstvu shromažďují.

A proto se nebojím, že by snad nebyl s to přečíst si písmenka, která jsem teď napsal a s velkorysostí jemu vlastní, velkorysostí, jež velí orlům odpouštět mouchám, které jednou budou lozit po jejich mršinách, mi odpověděl na moje nesmělé otázky.

Ptám se vás proto, pane Jurčáku: „Jaký flusanec máte na mysli, pane Jurčáku? A na koho? To snad není dovoleno psát o nekonkrétním učiteli?

Jak mohu tímto svým článkem někoho urážet a zesměšňovat, když se v tomto článku nemá kdo poznat?

A co máte na mysli tím typickým fialovým hnusem?

V mém článku je něco fialového?

A něco hnusného?

Vy v mém článku vidíte nějaký fialový hnus?

Je ten fialový hnus, jak vy říkáte, něco, co má zesměšnit, urazit a vyprovokovat oponenta, a co jste proto sám tak nazval?

A co je na mém článku rádoby humorného?

Jak má tedy, podle vás, vypadat ten správný humor?

A koho se má tento, podle vás jedině správný humor týkat?“

Na to se ptám pana Jurčáka, který mi jistě velice rád odpoví.

A nejvíce ze všeho chci znát odpověď na své poslední dvě otázky, protože můj článek není ani trochu humorný, naopak, je velmi smutný.

My, nejen podle pana Jurčáka, duševní invalidé totiž ani jiné články psát nedokážeme než jen takové, které jsou velmi smutné...

A víte, co je taky rovnou nejvíc zajímavé?

Že nebohý pan Hermánek, čest jeho památce, byl z hlavní stránky blogu odsunut tehdy, když ve vládě seděl ne Fiala, ale Babiš, a kdy iDNES (ne) patřila témuž Babišovi.

A pak, že cenzura a fialový hnus, jak to nazývá pan Jurčák, neexistují!!!