Proč máme tolik covidových mrtvých? Možná za to asi nejspíš pravděpodobně můžete právě vy!

Taky kdo jiný? Myli jste si ruce? Nemyli! Dodržovali jste rozestupy? Nedodržovali! Nosili jste roušky? Nenosili! Vy za to můžete!

            Včera kdosi namaloval v Průhonicích vlastní krví dvě stě tisíc křížů.

            „Mají, jako ty kříže, symbolizovat všechny oběti nynější morové epidemie,“ říkají lidé.

            No, morová epidemie to byla pěkná, to zase jo. Jen v Praze nýčko zemřela na mor víc než čtvrtina obyvatel, tedy třináct tisíc osob, což mělo příznivý vliv na cenu bytů, které nápadně klesly. Dlouho, ani za husitů ne, už nebyly v Praze byty tak levné, jako letos, kdy píšeme rok 1715, kdy máme za sebou další morovou epidemii.

            Dvě stě tisíc mrtvých lidí v Čechách za dva roky, to není zase tak málo, jak by se mohlo zdát, i když uvážíme, že během třicetileté války se prostě vypařil jeden milión obyvatel, a mnohá města dodnes nedosáhla předválečného stavu, a tak lidi přemýšlejí a hádají se, kdo za to vlastně může, že se muselo malovat v Průhonicích těch dvě stě tisíc křížů.

            Kdyby zemřelo, dejme tomu, jenom třicet tisíc lidí, což by byla sotva jedna sedmdesátina všeho obyvatelstva, nikdo by se tím nezabýval, ale že je těch mrtvých dvě stě tisíc, což už je najednou div ne celá desetina, najdou se takoví, co jim to nedá spát a pořád hledají nějakého viníka.

            Zrovna včera se na rynku kvůli tomu pohádaly dvě hokyně, jedna druhou obviňovala, že za ty mrtvé může ona.

            „Nakazila ses černou smrtí a neudala jsi hygieně všechny kontakty, a tím si nás ohrozila na životech“ křičela první hokyně, ta, co byla z Dobrušky, na svoji protivnici.

            „Co to vykládáš, krávo, pitomá?!

            Ty jsi zase nenosila respirátor, ty můžeš za ty mrtvé!“ byla rudá vzteky druhá hokyně, původem z Opočna.

            „Protože mám dušnost, udusila bych se!

            Ale ty, náno pitomá, si sáhni do svědomí, zda jsi skutečně sama udělala všechno proto, abys pomohla naší zemi mor porazit.

Zda jsi hygieně poctivě a férově odpověděla na otázku, s kým jsi měla během posledních pár dnů před projevy morové nákazy blízký kontakt.

Sáhni si do svědomí a sama uvidíš!

Ty s tou vinou musíš žít!“ soptila hokyně z Dobrušky.

„Já si nikam sahat nebudu, já netrajdala po zavřených hospodách, jako někdo!“ zaječela hokyně z Opočna.

„To není pravda! Lžeš! Vyškrábu ti oči!“ vrhla se první hokyně na tu druhou.
           

„Já ti zase ukousnu ten tvůj jazyk!“ nedala se druhá hokyně.

No, zřídily se ty ženské náramně, rozervaly si oblečení, musely jít domů úplně nahaté, celé chlupaté.

Ale proč vlastně?

Říká se, že dobrá půlka z těch dvě tisíc vůbec nezamřela na mor, ale v důsledku psychické deprivace, kvůli všem těm možným opatřením, která měla zabránit tomu, aby lidé umírali na mor.

Nevím, co je na tom pravdy, ale tečku jsme snad za touto epidemií už udělali, já se například cítím zcela zdráv, vždyť mě včera očkovali už čtvrtou dávkou, teď už bych měl být, podle ministerstva zdravotnictvím, proti moru zcela imunní...