Proč máme právo na pochybnosti? Polemika s panem Hornerem

Pan Horner bojuje za právo na pochybnosti. Proč ale potom on nepochybuje sám o sobě a dožaduje se trvání na svém názoru?

Je Velký pátek a sněží.

Kdyby Kristus ukřižovaný dnes a u nás, tak má na hlavě spolu s trnovou korunou i parádní sněhovou čepičku.

„Kristus snad není ukřižován, ale copak není dnes na jeho místě rozum?“ napadlo mne dnes při četbě článku pana Hornera.

Pan Horner má totiž tu obdivuhodnou vlastnost popírat ve svých článcích sám sebe.

Ne jinak tomu je i v jeho dnešním článku, jako vždy stylově rozháraném, chtělo by se říct legračním.

V úvodu svého článku pan Horner zaníceně píše: „Od dob Descartesova ,Pochybuji, tedy jsem', máme možnost stvrzovat vlastní identitu trváním na svém názoru. Byť tento názor ostatním pije krev.“

No, dobře, ale jak mohu o něčem pochybovat, k čemuž nás pan Horner vyzývá, když zároveň tvrdí, že stvrzovat vlastní identitu můžeme de facto toliko trváním na vlastním názoru?

Descartes, na kterého pan Horner tajnosnubně naráží, na účet toho tvrdí: „Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je – vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl“

Tedy podle Descarta tedy musím pochybovat nejen o tom, co je v České televizi, ale i o tom co je v řetězových e-mailech, a hlavně především o tom, co se zdá být vůbec nejjistějším, totiž o vlastním názoru!

Takže pan Horner se napřed dožaduje právo na pochybnosti, aby sám vzápětí prohlásil, že trvání na svém názoru, tedy pravý opak pochybování, je stvrzením naší vlastní identity!!

Ale není to naopak?

Není potvrzením naší identity právě pochybování, zcela v duchu Descarta, a nikoliv trvání na vlastním názoru, pane Hornere?

Jestli by měl někdo začít pochybovat, tak je to jistě pan Horner, aby dostál svému právu na pochybnosti.

Přejme mu, aby se poučil z historie včas, nebyl jako ovce, dokud u nás totalita nezakořenila pevně a nevyvratitelně.

Zatím má pan Horner šanci, ale bez upřímnosti a odvahy k pochybování mu to opravdu nepůjde...