Proč jsem si na Facebooku smazal statusy, ve kterých jsem adoroval svoji ženu?

Z docela jednoduchého a prostého důvodu. Protože nic už není jako dřív. Kdo to zažil, ten ví, o čem mluvím  

            Bezpočtukrát vydal jsem se letošního, tak čarokrásného podzimu na brutální lov a nikdy, ani jednou jedinkrát se nevracel domů s prázdnou.

Snad ani maturant by nespočítal, kolikrát byl můj úlovek tak bohatý, že jsem se pod jeho tíhou prohýbal zrovna tak, ne-li ještě víc, jako se prohýbal Kristus pod tíhou svého olověného kříže.

Hekal jsem, plazil se pod zemi, ryl dršťkou v hlíně, každých pět metrů se zastavoval, abych si odpočinul a nabral aspoň trochu sil, pokorně děkuje osudu za jeho štědrost, za to, že mi dopřál takovýto úlovek.

„Ten se zase napakoval. Takoví nemají nikdy dost!“ komentovali to lidé, již jsem potkával, a jen málokterý z nich řekl, „počkejte, já vám s tím pomůžu, vždyť vás to nadobro rozmačká.“

Tak to šlo celý podzim až do dneška, kdy jsem neulovil vůbec nic. A přitom bylo všechno stejné, jako dřív, dnešní ráno nelišilo se nijak od těch předchozích.

Vstal jsem, nasnídal se, oblékl a řekl své ženě jako vždy: „Tak já teda jdu na lov!“

Žena, načínajíc již druhý trimestr, nejpříjemnější období těhotenství, mě políbila na čelo a řekla: „Jdi, já se ještě trochu prospím. Chce se mi strašně spát. Ale až se probudím, budu zase svěží a čilá. Dej na sebe pozor, slib mi to, že dáš na sebe pozor.“

„Dám na sebe pozor,“ slíbil jsem ženě a vyrazil na lov.

Jenže ať jsem dělal, co jsem dělal, mé lovecké konto zůstávalo pořád prázdné. Přitom mi to nebylo s postupujícím časem nijak divné, že se mi zatím nepodařilo dosáhnout žádného loveckého úspěchu. Nepropadal jsem beznaději ani zoufalství, že snad nic neulovím, že se tentokrát, letos vůbec poprvé, vrátím domů s prázdnou.

Ba dokonce jsem si ještě vesele potichoučku v duchu pohvizdoval, přesvědčen do poslední možné chvíle, že se dnes budu vracet domů se stejně bohatým úlovkem jako jiny, že moje kořist, dosud kdesi skrytá, přeci se mi jen dostane na mušku a já v tu chvíli ani v nejmenším nezaváhám.

Ano, ještě sekundu předtím, než jsem pochopil, že dnes nic neulovím, jsem byl docela klidný a bezstarostný, byť měl jsem již za sebou takřka celý den bezúspěšného lovu.

A pak, v jednom jediném okamžiku jakéhosi krutého osvícení jsem pochopil, že dnes nic neulovím, protože i na lov musí být dva, ten kdo loví, a ten kdo je loven.

Já jsem byl ten, kdo loví, ale to co, mělo být loveno, to nebylo, to kamsi zmizelo, ztratilo se.

Pochopiv to, co bylo v tu chvíli holou skutečností, nezpanikařil jsem, neobrátil v záchvatu zuřivosti hlaveň své zbraně proti sobě, abych aspoň takto neodcházel s prázdnou, abych dnes aspoň něco připravil o život, ne-li svou kořist, tedy aspoň sebe.

Naopak, zůstal jsem docela klidný, až to i mne samotného překvapilo. Vzal jsem to jako hotovou věc (stejně hotovou jako jsou výsledky voleb), jako svůj úděl, se kterým je nutno vyrovnat se pokud možno co nejrozumněji.

Zamířil jsem tedy domů. Šlo se mi tentokrát nezvykle lehce, dokonce jsem této lehkosti přišel na chuť, nejspíše měla v sobě něco omamného jako každé narkotikum.

Když jsem přišel domů, hleděla na mě žena, už čilá a svěží, trochu překvapeně.

„Kde máš kořist? Nechal jsi ji před domem? Ještě aby ji někdo ukradl!“ měla strach.

„Nemám žádnou kořist. Dnes jsem nic neulovil,“ odpověděl jsem.

„Nic jsi neulovil?“ zvolala žena.

„Nic,“ přitakal jsem.

„Žádného sysla?“ ptala se žena.

„Žádného,“ přitakal jsem.

„Ani hraboše?“ pořád nevěřila, že nic nenesu.

„Ani hraboše, všechno kamsi zmizelo, vypařilo se, jejich díry jsou prázdné,“ řekl jsem.

„Co budu dělat? Tolik jsem se těšila, až budu kořist zase stahovat z kůže, ještě nikdy jsem nebyla tak čilá a svěží jako dnes!“ skryla si žena tvář do dlaní.

Chtěl jsem ji utěšit, ale nevěděl jsem vůbec jak, protože se mi ještě nikdy nestalo, že bych byl přišel domů s prázdnou a žena se rozplakala, neměl jsem s jejím pláčem vůbec žádnou zkušenost.

Hleděl jsem bezradně na svou ženu, když najednou u našich hlav zabzučela moucha.

„Moucha! Tam je, vidíš ji!“ ukázal jsem na poletující mouchu.

„Chceš ji ulovit?“ zeptala se mne žena.

„Ano, ulovím ji,“ odpověděl jsem.

„Bože, ty chceš ulovit mouchu?“hleděla nevěřícně na mě žena.

Ale to už jsem vymrštil ruku a sevřel mouchu ve své dlani.

„Mám ji! Přece jsem dnes jen něco ulovil!“ vykřikl jsem vítězoslavně

„Co s ní chceš dělat? Snad ji nechceš přede mnou rozmáčknout?“ ptala se zhnuseně žena.

„Nu ovšem, že ji chci rozmáčknout. Co s ní? Ulovil jsem ji, kdybych jí teď pustil, lidi by se mi vysmáli, měli by mne za blázna. Ťukali by si na čelo, říkali by: ,Chytil mouchu do hrsti a pustil ji, blázen!‘“ hájil jsem se.

„To je ubohost! Rozdrtit mouchu jako by to byl nějaký plaz. Když ji rozdrtíš, nic už nebude jako dřív,“ vykřikla žena.

Ale už bylo pozdě.

Z dlaně mi vypadla rozdrcená moucha, to, co z ní zbylo. Když jsem jí uviděl, zatočila se mi hlava. Musel jsem si sednout. Ale žena mi stačila na poslední chvíli odtáhnout židličku. Sedl jsem si do prázdna a svalil se na zem. Tělo mi najednou ztěžklo tak, že jsem se nedokázal zvednout.

Žena vzala žehličku a praštila mě s ní po hlavě, bylo vidět, že vůbec neví, co dělá.

Zajiskřilo se mi před očima.

Ale to už žena přivedla sousedy, kteří do mě začali zuřivě kopat.

„Zabil mouchu, nic už nebude jako dřív!“ slyšel jsem její hlas.

To evidentně sousedy rozzuřilo na nejvyšší možnou míru.

„Zmetku! To se nedělá ani v tom nejhorším snu! Teď už nebude nic jako dřív!“ řvali sousedé na mě jako pominutí kvůli tomu, a kopali do mne, ale já pořád nemohl ztratit vědomí.

Nakonec toho nechali a nabídli mé ženě, že se může nastěhovat k nim, aby nemusela bydlet s takovým hnusákem (ano, tak to doslova řekli).

Žena se vůbec nenechala přemlouvat a odešla s nimi, plivnouc na mě: „Já ti říkala, že nic nebude jako dřív!“

„Když nebude, tak nebude!“ pomyslel jsem si škodolibě a začal se plazit k mobilu, který jsem nechal v kapse svého loveckého oděvu.

Za půlhodiny jsem ho už měl v ruce a bez lítosti smazal na Facebooku všechny statusy, ve kterých adoruji svoji ženu a svoji rodinu.

„Hehe! Nic už nebude dřív, máš pravdu! Máš, co jsi chtěla!“ rozesmál jsem zlomyslně a bylo mi srdečně jedno, že mám zlomená minimálně tři žebra.