Proč jsem nepodepsal Chartu 77

"Číst umím, psát taky. Co mi tedy bránilo v podpisu Charty 77?" kolik si nás klade v tyto dny tuto svědivou otázku!

Děda Hájek překypuje moudrostí, vždyť už, jářku, tolik toho prožil.

Narodil se přesně v den, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, první dítě se mu narodilo 21. srpna 1968, rozvedl se 17. listopadu 1989, do důchodu odešel definitivně 28. února 2003 a nakonec o všechno přišel v exekuci 8. března 2013.

Jestli se může někdo ohlížet do minulosti, tak je to děda Hájek, kterého jsem dnes potkal na nádraží, kde se byl trochu ohřát. Vlak, na který jsem čekal, rychlík, měl zpoždění (to se ví, uhodily mrazy) a tak jsem dědu Hájka pozval do nádražního bufetu na polévku.

„Dneska jsou tři králové?“ zeptal se děda Hájek, když snědl první talíř a přinesl si druhý.

„Jo, tři králové. Na Slovensku je z nějakých záhadných důvodů státní svátek,“ přikývl jsem.

„To mi něco připomíná,’ pustil se děda Hájek znova do polévky, vyprávěje, „bylo to tenkrát přesně na tři krále. V roce 1977, dnes je tomu akorát čtyřicet let.

Měl jsem tehdy ranní ve fabrice, co dnes už dávno neexistuje. Vytunelovali ji v devadesátém prvním roce, ale tehda v roce ’77 to sotva kdo moh’ tušit.

O polední přestávce, když jsem se vracel ze závodní jídelny, obstoupili mne tři lidé.

,Můžeme s vámi mluvit, pane Hájek?’ zeptal se jeden z nich, vypadal jako profesor filosofie.

,Promiňte, ale za chvilku končí pauza, musím být u soustruhu,’ odpověděl jsem.

,Nebojte, dlouho vás nezdržíme,’ řekl druhý z nich, trochu ráčkoval.

Začal jsem cosi tušit, proto jsem se vysmekl a šel na dílnu.

Ale ten třetí z nich, vypadal jako bývalý komunista, mě rychle dohnal, chytil za ruku, zastavil a řekl: ,Nebojte se, pane Hájek, vyřídíme to rychle.’

,Co mi chcete?’ obořil jsem na něj.

Skoro nic, pane Hájek. Jen abyste nám tady něco podepsal. Potřebujeme váš podpis jako zástupce pracujícího lidu,’ řekl ten, co ráčkoval a strčil mi pod nos jakýsi papír, ,jen si to přečtěte, pane Hájek. Není to nic protizákonného. Naopak, požadujeme, aby zákony byly dodržovány.’

,Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny -Mezinárodní pakt o občanských a politických právech- a -Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech-, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu,’ rychle jsem přečetl a najednou se rozesmál na plné kolo.

,Čemu se smějete? Zdá se vám to málo kacířské?’ podivil se ten, co vypadal jako filosof.

,Směju se tomu, že vám to nemůžu podepsat,’ odpověděl jsem.

,Nemůžete? Proč?’ řek smutně ten, co ráčkoval.

,Protože jsem včera už podepsal něco jiného,’ odpověděl jsem.

,Co jiného? My jsme oficiální mluvčí Charty 77. Pokud jste podepsal něco jiného, nějakou jinou Chart 77, pak to musel být podvrh!

Kdo za vámi byl, pane Hájek?’ řekl ten, co vypadal jako bývalý komunista,

,Kdo? Takoví dva v civilu.

Řekli mi: ,Jestli nám to, pane Hájek, nepodepíšete, tak poletíte z práce, o to se postaráme.‘

Tak jsem to podepsal.

Spolupráci.

Byli to policisté.

Mám donášet na spolupracovníky. A taky na sousedy.

Když jsem podepsal jednou, nemůžu podepsat podruhé. To bych žil ve lži a měl tak narušený pohyb zakotvení.’

V tu chvíli zahoukala siréna ohlašující konec pauzy.

Na nic jsem nečekal, a běžel k soustruhu.

Vidíte, kdyby ti tři přišli o dva dny dříve, mohl jsem být po listopadu třeba velvyslanec v Turecku.

Ale co se dá dělat?

Člověk by měl proto sám sebe a svůj život nahlédnout jako bytí v celku, v celkové souvislosti jeho smyslu a jeho bytostné vztaženosti ke smrti. Jedině tak budeme moci bojovat proti pravdám, které se nám vnucují zvenčí, a jedině tak dosáhneme života ve spravedlivé polis a budeme umět žít ,život v pravdě‘“.

To se mi vlastně díky tomu, že jsem tenkrát nepodepsal Chartu 77, podařilo.“

„No, jo, to jsou paradoxy, pane Hájku,“ přikývl jsem a běžel na zpožděný vlak, který právě přijížděl na čtvrtou kolej.