Proč i my trestáme ruské sportovce nesmyslnými zákazy, pane Lipavský?

Nestačí, že Rusové zase prolévají svoji krev v boji proti nacistům a satanistům, nestačí, že Rusové zase pokládají své životy za naši svobodu? Místo toho, abychom jim za to děkovali, bráníme ruským tenistkám, aby hrály v Praze....

V tiché čajovně panovalo ticho. A panovalo by nejspíše i nadále, kdyby se ve dveřích nerozhrnul závěs a do čajovny nevstoupil nikoliv bosý Jaroslav Dušek, ale pan učitel.

„Tak, co jaké to bylo, pane učiteli,“ zeptal jsem se pana učitele, který se právě vrátil z tenisového turnaje, ony ty prázdniny nejsou zase tak špatná věc, jak se nám snaží namluvit někteří progresivní školní reformátoři, to si přiznejme.

„Bylo to skvělé!“ nebál se pan učitel podělit o své zážitky, kterých byla, jako na každém tenisovém turnaji spousta, „opravdu skvělé! Nelžu!“

„O tom vůbec nepochybuji!“ ujistil jsem pana učitele, že vůbec nepochybuji o jeho pravdomluvnosti.

A pan učitel dál ze sebe sypal zážitky jako s rukávu, kam se na něj hrabe Fiala se svými signály!“

„Opravdu skvělé! Nelžu!“ začal pan učitel tam, kde skončil a náruživě pokračoval, „nemohl jsem se dočkat až spatřím ruskou sportovkyni na vlastní oči. I kdyby snad vypadla v prvním kole kvalifikace, a určitě zde byly od vlády takové tlaky na pořadatele, aby proto udělali všechno, pro mne byla i tak ruská teniska už předem morální vítězkou celého turnaje i kdyby byla při dopingové zkoušce pozitivní na cokoliv!

Přišel jsem na kurt a sedl si na své místo, tribuna byla obsazená do posledního místečka. Srdce mi bušilo, hruď se divoce zdvíhala a pak se konečně na kurtu objevila ruská teniska, skromná a pokorná, nápadně podobná Nastěnce z Mrazíka.

Řeknu vám, že něco takového jsem zažil jen na koncertu Jarka Nohavici!

Celá tribuna vstala jako jeden muž a aplaudovala ruské sportovkyni!

,To je málo! To nestačí!' blesklo mi hlavou a tak jsem začal zpívat ruskou hymnu a všichni se ke mně okamžitě přidali.

A když jsme dozpívali ruskou hymnu, tak jsem začal zpívat Kaťušu a všichni se zase ke mně přidali a pak jsem ještě zpíval Kalinku a zase se všichni ke mně přidali.

To bych vám přál zažít!

To bylo skutečné vzkříšení, bylo mi jako bych se díval na samotného Krista!“

„Taky jste se na samotného Krista díval, protože kdo se dívá na Rusa, ten se dívá na samotného Krista, a kdo ubližuje kterémukoliv Rusovi, ten ubližuje samotnému Kristu!“ připomněl jsem panu učiteli všeobecně známou věc.

„Ano, stačil jediný pohled na ruskou tenistku a mé nitro se zachvělo nevýslovným blahem,“ rozplýval se pan učitel.

„To je pochopitelné, protože kam šlápne jakýkoliv Rus, tedy i ruský sportovec, tam je ruský mir, takové půda už na věky patří Rusku. A ruský mir je pověstný tím, že tam člověk nepociťuje nic než nekonečnou blaženost, jak ostatně vyplývá i románů F.M. Dostojevského, pokud je tedy čteme v originále,“ souhlasil jsem s panem učitelem a, ježto jsem celkem učený, dodal, „ten tenisový mač, Akterý jste sledoval, byl nedílnou součástí svaté války, kterou vedou Rusové proti všemu neruskému, tedy nacistickému a satanistickému.

Kdokoliv se postaví proti Rusku, tedy i proti ruských sportovcům, musí počítat s tím, že Rusové budou proti němu vést svatou válkou, protože jsou svatým národem. Ta tenistka, která hrála proti ruské tenistce, ta byla nejspíše babylónskou nevěstkou.

To mi připomíná, že manželkou Martiny Navrátilové je Ruska, poslední Miss Sovětského svazu a když k nám přijela Martina Navrátilová v polovině osmdesátek, tuším, že na Fedcup na Štvanici - Mandlíková (ČR) vers. Navrátilová (USA), tedy dvě lesby, i když bílé, proti sobě,- klídek, pohoda, jazz!,- Himl ani necekl, tak co tady ty progresivní pobóchanci porád řešijou?

Ano, udělal jste dobře, když jste vstal a tleskal, ta ruská tenistka nás sem přijela osvobodit z otroctví, do kterého nás uvrhly světovládné elity, to vám řekne každý Větvička, že svatá válka, kterou vede Rusko proti svým odvěkým nepřátelům, tedy především židovskému Antikristovi, je i válka za naši svobodu.

Mentálně patříme na východ, vždy jsme tam patřili. Já mám například doma schovanou knutu a až nás Rusko osvobodí, nedám ji z ruky, protože knuta je, vedle vodky, nespolehlivější prostředek, jak dosáhnout ve věčném ruském světě věčné blaženosti. A jen podotýkám, že nejtěžším hříchem je nepodat ruku ruskému sportovci, každý takový hříšník bude při posledním soudu za tento svůj hřích náležitě potrestán,

A jinak jak, pane učiteli?“

Na moji otázku mávl pan učitel jen rezignovaně rukou.

Není divu, životní úroveň se kvapem snižuje, v Praze, a nejen v Praze, panuje naprostý chaos, vláda něco schválila a Lipavský ani pořádně neví co, jedním slovem, škoda slov...