Proč Duka a Halík slouží Satanovi?

Jeden by řekl takoví chytří, inteligentní a vzdělaní muži, a přitom věří, že budou žít věčně. No, potěš panbůh!

            Rodinu nemám, natož svatou.

Na co taky, daňové úlevy mne nezajímají, k životu mi stačí sociální dávky.  To byste nevěřili, kolik se dá našetřit ze tří tisíc čtyři sta měsíčně, když je člověk jen trochu skromný a nechce hned všechno, když ví, je třeba postupovat vpřed sice snad malými, ale o to soustavnějšími krůčky.

            Ježto nemám rodinu, tak jsme v celém našem domě, v krásné patrové vile z první republiky, předělané na sociální byty, jen dva lidé, já a paní Drahuška, která taky nemá rodinu. Ostatní sociální 1+kk  zejí prázdnotou, ekonomika roste, lidé mají jiné starosti, než si shánět sociální bydlení. Paní Drahuška ale ráda střídá zaměstnání, nikde nevydrží víc než měsíc, je to zasněná povaha a to se mi na ni líbí.

            Navštěvujeme se navzájem. Někdy mne pozve paní Drahuška na oběd, a já ji zase pozvu na oplátku na čaj. Sedíme u stolu, hledíme z okna, v celé bývalé prvorepublikové vile je takové ticho, že ještě trošku a uslyšeli bychom tkát pavoučí nožku, jak se kdysi vyjádřil jeden básník, symbolista.

            Chystal jsem se zrovna spočítat obsah pravoúhlého trojúhelníku, na který jsem zcela náhodou narazil ve svých vzpomínkách, když se objevila paní Drahuška ve svém květovaném županu, který ji končil těsně nad koleny, dalo by se říct zničehonic.

            Byla velmi rozrušena, a jak se ukázalo, právem.

            „Představte si, že mi ti mizerní potkani zase sežrali všechnu cibuli. Chtěla jsem vařit guláš! Na neděli, aby se uležel,“ oznamovala mi, dodávajíc, „tolik potkanů jako letos, už dlouho nebylo. Přemnožili se, nakonec nás ještě vytlačí z našeho teritoria. Budeme před nimi prchat, jenže nebude kam.

            Všude to bude samý imigrační protiproud!“

            Nabídl jsem paní Ince židli. Posadila se a přehodila nohu přes nohu.

            „Snad nebude tak zle,“ řekl jsem optimisticky, usednuv rovněž na židli, „například já. Já nemám co ztratit. Rodinu nemám, a těch pár korun, co jsem si našetřil a co mám schované na spolehlivém místě pod jedním kamenem ve vodotěsné schráně?

            K čemu mi jsou?

            Až se zhroutí naše civilizace, až přijde nějaký blackout, až teroristé, nebo Číňani, jak to tvrdí Nostradamus, přeonačený Žid, vyřadí z provozu přenosovou energetickou soustavu, až nebude žádný mobilní signál, pak bude mít jedna krabička docela obyčejných zápalek větší cenu než milión akcií ČEZu, nebo facebooku!

            Ať si tam ty peníze klidně shnijí.

            Lehko nabyl, lehko pozbyl, hehe!“

            Zasmál jsem se a paní Drahuška se zasmála taky: „Hehe, lehce nabyl, lehce pozbyl!“

            „Udělám čaj,“ řekl jsem a vstal jsem, abych dal do konvice vodu na čaj, elektřina zatím šla.

            „Asi jim budu muset nasypat jed. Člověk, aby se pomalu bál usnout, pořád vystrkují hlavičky z těch svých děr, hledí na vás, skoro aby si člověk myslel, že jsou chytřejší než on.

            Ale copak může být potkan chytřejší než člověk, který byl stvořen k obrazu božímu?

            To je z hlediska teologického zcela vyloučeno a Chomsky je téhož názoru.

            Ale k čemu je to dobré, když vám nakonec sežerou všechnu cibuli?“ pokrčila svými rameny paní Drahuška, přivoněla k čaji, který jsem před ní postavil a řekla, „to je assam?“

            „Jo, assam.

            Víte, že jsem ho trochu našel na dně dózy, o níž si už do vánoc myslím, že je prázdná?

            Až dnes jsem jí náhodou otevřel a vida, na dně bylo ještě trochu čaje!

            Někdy žijeme v mylných představách, nahlížíme na vlastní existenci ze špatného zorného úhlu. Stačí ale jen trochu pootočit hlavu, a najednou si uvědomíme, že existuje ještě jiný, mnohem skutečnější život, než jsme si dosud mysleli.

            Můj dojem, že ta dóza je prázdná, byl v rozporu s realitou. A dnes jsem, čistě náhodou, tento rozpor odhalil, tedy můj život stal se skutečnějším. Kdybych na to nepřišel, žil bych stále v jakési iluzi, a každá iluze je, chtě, nechtě, nepravdou.

            Nebo si myslíte něco jiného?“ řekl jsem.

            „Ne, ne!“ zavrtěla rychle paní Drahuška hlavou, držíc ve svých dlaních hrnek s čajem, „nemyslím si nic jiného, ani náhodou.

            Co je iluzorní, to je nepravdivé, z čehož ovšem vyplývá, že pravda je pravdou jen tehdy, je-li absolutní.

            Až tehdy, je-li pravda absolutní, můžeme o ní mluvit jako o Pravdě.

            O té Pravdě, která vítězí, neboť ona se nachází na konci každého snažení. Poznání této absolutní Pravdy nemůže být než totální smrtí, neboť tímto poznáním Pravdy se život beze zbytku naplňuje, a proto ztrácí jakýkoliv smysl, poznáním Pravdy se neguje existence, protože jen to, co není, je a může být absolutně pravdivé.

            Říkala jsem to včera ženským v práci, ale ony mi nevěřily.

            ,Lžeš! To není pravda! Pila jsi, nebo jsi zhulená! Bereš kvalitní matroš!´ sveřepě odmítaly ženské to, co jsem jim řekla.“

            Přikývl jsem: „Nu, nedivím se vašim kolegyním. To, co jste řekla, poněkud zpochybňuje tzv. křesťanské hodnoty, které stojí v základu naší západní civilizace, a které ovšemže i deformují způsob myšlení mnoha lidí.

            Ale máte pravdu.

            Spásou není věčný život, ale zánik, neboť i bůh je věčným zanikáním.

            Ale říkejte to lidem!

            Spějeme k zániku, a proto spějeme k bohu. Kdo křísí z mrtvých, je Satan, neboť život věčný je vzpourou proti bohu. Víra ve vzkříšení je vzýváním Satana.

            Neudělal jsem ten čaj příliš silný?“

            „To nevadí. Čaj může být přece i trochu silnější, žijeme-li v Pravdě,“ usmála se paní Drahuška a dodala, „koupil jste si ten dron na alza.cz, jak tom mluvíte celé léto?“

            „Vidíte, na to hlavní a nejdůležitější zapomenu!“ plácl jsem do čela, vyskočil od stolu, sehnul se pod postel a vytáhl zpod ní dron, „přivezla mi ho dnes ráno zásilková služba.

            Je pěkný, že?“

            Paní Drahuška přikývla: „Je pěkný. Tak už máte svůj dron jako každý muž. Můžete na něj připevnit kameru a šmírovat v širokém okolí. Je to tak, dospěl jste v muže.“

            „Kameru ještě nemám. Přece jen musím, vzhledem ke své hmotné nouzi, postupovat vřed jen malými, o to však soustavnějšími krůčky. Mám sice něco našetřeno, ale ty peníze jsou pod kamenem. Ale do vánoc ještě dost času.

            Výrobce uvádí, že dron vydrží na jedno nabití ve vzduchu třicet hodin.

            Můžeme to vyzkoušet, až dopijeme čaj,“ navrhl jsem.

            „Já už jsem dopila,“ odvětila paní Drahuška.

            „Vy už jste dopila? Opravdu?“ podivil jsem.

            „Ano, podívejte, můj hrnek je prázdný,“ smála se paní Drahuška, ukazujíc mi svůj hrnek.

            „Vidíte a já ještě dopito nemám,“ zasmál jsem se, rychle dopil svůj čaj a popadl dron, „tak jdeme, už se nemůžu dočkat!“

            ....

            Ležím v hrobě, na zádech, to se ví. Hrob je ale otevřený, nikdo ho nezasypal, ani hlínou, ani dětským zásypem. V obdélníku oblohy nade mnou bez přestání visí dron. Slyším jeho tiché bzučení.

            „Co tady pořád dělá? Proč neodletí?“ ptám se sám sebe.

            Chtěl byl po něm hodit kamenem, jeden mám zrovna pod hlavou, ale nejde to. Spousta věcí tady v hrobě nejde.

Už hodně krát jsem zkoušel procitnout, abych se přesvědčil, zda ten dron není jen snem. Ale ani to se mi nedaří, snad je tedy můj spánek věčný a ten dron nade mnou, je možná nějaký anděl, který vzal na sebe tuto pitomou podobu, protože i celý můj život byl nanejvýš pitomý...