Přiteplalý večírek na střeše pražského arcibiskupství

Před několika dny se konal na střeše pražského arcibiskupství, jak o tom referoval Blesk, večírek, na kterém vážení mužové, např. sekretář pražského arcibiskupa, docela vážně debatovali o bohu

            Pražský arcibiskup má tu nespornou přednost, že když upadne do své večerní modlitby, jeho intimní rozhovor s bohem v něm spolehlivě přehluší všechny ostatní vjemy, i všechno to, co má arcibiskup uložené ve svém mozku, takže tento služebník boží přestane absolutně vnímat své pozemské okolí, vznášející se kdesi v nebi, což se např. o prof. Halíkovi a jeho upachtěné večerní modlitbě, při které na něj bůh z vysoka sype jalovou hlušinu, nedá říct ani trochu.

            Když se pražský arcibiskup večer modlí, může mu klidně u ucha hrát Master’s Hammer a on nic z toho neuslyší, natolik ohlušen boží velikostí. Tento nesporné přednosti pražského arcibiskupa využil jeho sekretář, muž velmi sečtělý a v otázkách víry kovaný natolik, že mu spisy Hanse Künga nikdy nic pořádného, díky bohu, neříkaly, a tak pozval si na střechu pražského arcibiskupství svých několik přátel na milý, čistě soukromý večírek.

            „Je to pěkné, že jsme tady jen samí muži. Navíc je nás přesně třináct jako apoštolů i s Pánem Naším, Ježíšem Kristem,“ pochvaloval si sekretář pražského arcibiskupa.

            „Kde by se tady taky vzala žena, myslím v těchto pozdních večerních hodinách?“ přikývl jeden z hostů, majitel paroplavební společnosti, a dodal, „Jeho Eminence se modlí? Požádal jsem ji totiž, aby se pomodlila za návrat turistů do Prahy. Velmi by to mé paroplavební společnosti pomohlo, i církvi bych mohl víc přispívat.“

            „Ano, Jeho Eminence se modlí a neví o světě. Můžeme se zde na světě bavit, kolik chceme a přece Jeho Eminenci nevytrhneme z modliteb,“ přikývl sekretář pražského arcibiskupu a dodal, „muž je jen tehdy mužem, když miluje.“

            „Ano, jen láska děla muže mužem,“ souhlasně přikývli všichni ostatní přítomní mužové.

            „Žena nikdy ve skutečnosti nemiluje, žena jen kořistní. Jen mužská láska je skutečnou láskou, zcela nezištnou, takřka takovou, jakou nás miluje bůh. Ostatně i pan arcibiskup říká, že bůh je láska a tato láska vyvrcholila Kristovou obětí, a Kristus byl přece muž a muži byli všichni apoštolové a my všichni přece věříme, jak taky říká pan arcibiskup, v pravého boha a věříme-li v pravého, ne falešného, boha musíme milovat už jen proto, že jsme muži, jako je i bůh muž.“

            „Ano, jen mužská láska je boží láskou, to jest skutečným obrazem boží lásky,“ přikývl majitel paroplavební společnosti a dodal, „to bylo dnes horko, jindy už moje lodě brázdily Vltavu, obtěžkány turisty, ale dnes jen smutně kotvily ve svých přístavech.

Co myslíte, mluví se o něčem v takovém i v některém z podobenství Pána Našeho?“

„Určitě, v bibli je všechno, to je známa věc,“ přikývl biskupský sekretář a dodal, „lidé jsou teď slabí jak mouchy. Těší se na jaro, přejí si, aby bylo teplo, ale když přijde teplo a sluníčko se do nich opře trochu víc, jsou celí jako omámení, musejí se navzájem podpírat, aby neklesli jak tělesně, tak na duchu. Ale jen muž dokáže být skutečnou oporou, žena vždy nakonec zradí, protože žena je Jidáš,“ podotkl arcibiskupův sekretář a zamlaskal, „ale, že je tady na střeše arcibiskupství dobře?

Člověk se tady cítí jako na 1. nicejském koncilu, tam byli také jen samí muži, a člověk tam mohli nabírat Ducha svatého plnými hrstmi, protože Duch svatý je především duchem mužství!“

„Ano, přesně tak! Duchem mužství!“ zvolali všichni přítomní sborově a tím se prozradili, že mají na střeše arcibiskupství takový malý večírek, jen chudák pražský arcibiskup o ničem nevěděl, pohroužený do motlitby, rozmlouvaje se bohem téměř jako rovný s rovný, protože i v katolické církvi jsou si někteří muži rovnější.