Primátor Z. Hřib mění Prahu na „oázu progresivismu“

A já na to říkám, proč ne? Na pokroku přece není nic špatného, nebo byste se snad chtěli lopotit dvanáct hodin denně na poli někde v deltě Mekongu, nebo chodit všude pěšky?

            Velkolepá demolice Pražského hradu i svatovítské katedrály probíhala podle harmonogramu.

Náklaďáky naložené sutí odjížděly dolů Nerudovou ulicí, prázdné přijížděly od Prašné brány. Všude ve vzduchu bylo plno prachu, ale každý chápal, že je to jen dočasná záležitost, než se prach zase usadí. Na Karlově mostě stály denně tisícovky lidí a s neskrývaným zájmem sledovaly, jak jim Pražský hrad i katedrála mizí před očima. Bylo mezi těmi lidmi i spousta venkovanů, kteří si něco takového nemohli nechat ujít.

„Do Nového roku by měla být demolice hotova,“ ujišťoval mne primátor Prahy, když mne přivítal ve své buňce, příjemně vyhřátá napěchovanými piliňáky, odkud osobně dohlížel na průběh demolice a počítal náklaďáky, které odvážely suť, „dokonce máme mírný časový náskok, arcibiskupský palác měl jít k zemi až zítra, ale pustíme se do něho už dnes.“

„Super!“zvolal jsem a následně se jej zeptal, „jak se cítíte? Je to asi velká politická odpovědnost, dohlížet na takovou velkou investiční akci.“

„Ani mi nepravte,“ mávl rukou primátor a dodal, „odpovědnost, to by ještě šlo, to nic není. Nezapomeňte, že jsem lékaři a lékaři mívají občas odpovědnost. Kdybych se bál odpovědnosti, nikdy bych nebyl lékařem. Asi to není náhoda, že mezi pražskými primátory je tolik lékařů.“

„To asi není,“ přitakal jsem.

„Určitě to není náhoda,“ přikývl primátor, ale v tom náhle vyběhl z buňky, a když se do ní za chvíli vrátil, vysvětlil mi své, zdánlivě jen podivné, chování, „musel jsem vrátit náklaďák, nebyl úplně naložený. Někteří řidiči už jsou takoví, než by si přetížili auto, to raději jedou jen s polovinou toho, co se jim vejde na korbu. Člověk, aby to pořád hlídal, copak kradu?

Ano, mluvili jsme o odpovědnosti. Já se odpovědnosti nezříkám, ale jak říkám, odpovědnost na tom všem není to nejhorší.“

„A co je tedy na tom to nejhorší?“ chtěl jsem vědět.

„Nejhorší na tom je to, že vejdu do dějin.

,Proč zrovna já?‘ ptám se kolikrát sám sebe a nedokážu si na to uspokojivě odpovědět, i když nejpravděpodobnější vysvětlení je to, že jsem se ocitl v nepravý čas na nepravém místě.

Praha už potřebovala po desetiletích stagnace nějaký nový impuls, potřebovala restart a tak mi nezbylo než zbořit Hrad i svatovítskou katedrálu, prostě celé Hradčany srovnat se zemí.

Rozhodli jsme se, spolu s architekty a experty na likvidaci památek, nechat jen Matyášovu bránu jako pouhé torzo, či chcete-li pahýl, toho, co tady bylo kdysi. Ptal jsem se samozřejmě expertů, jestli je to nutné, jestli by Praha nemohla dostat nový impuls třeba raději zbořením Národního muzea a rozšířením magistrály, aby řidič nebrblali, že e magistrát šikanuje.

Ale jejich odpověď, asi třicetistránková, byla záporná. V podstatě jde o to, že zbořením památek získá místo, na kterém tyto stály, úplně nový rozměr. Ale pozor, nemyslím to, že se z něho stane lukrativní stavební pozemek v centru města, to vůbec ne. Získá nový rozměr řekněme duchovní. Už jsme si totiž příliš zvykli na stereotyp hradčanského panoramatu, a tento stereotyp už dokonale umrtvil naše myšlení a naši imaginaci.

Ale vtip je v tom, že tento stereotyp není pevně dán. Stačí Hradčany a katedrálu zbořit a je po stereotypu. Víte, v Praze se už dlouho nic nepostavilo, ale ani významného nezbořilo, myslím, skutečně významného a my to teď napravíme, změníme tvář města.

O tom jsou přece dějiny, že co bylo, už není.

Ty baráky tady měly nevyčíslitelnou historickou hodnotu, ale ve skutečnosti neměly hodnotu žádnou, protože není nic lehčího, než je zbořit. Stály tady osm set nebo kolik roků, ale další tisíce, ne-li desetitisíce roků tady stát nebudou. A to je náš nezanedbatelný vklad do dějin tohoto města.

A tento čin, ať už chvályhodný či zavrženíhodný, to ať už rozsoudí budoucnost a příští generace, bude navždy spojen s mým jménem. Bude se o mně mluvit jako o tom, kdo zbořil Hradčany a katedrálu, ale jen historici úzce specializování na tento, ve skutečnosti velmi nepatrný úsek dějin, budou vědět, že jsem byl i lékař.“

Primátor zase vyběhl ven, a když se vrátil, řekl jsem: „Rozumím vám. Není to asi nic příjemného, myslím pocitově, když člověk studuje šest let za dělnické peníze na doktora, aby pak vešel do dějin v souvislosti s něčím úplně jiným, než je výkon lékařského povolání, jakkoliv je samozřejmě demolice Hradčan a katedrály bezesporu významným počinem, snad ještě významnějším, uvážíme-li celkový kontext této investiční akce, než jejich samotná stavba.“

„Přesně tak, přesně tak to cítím,“ přikývl primátor.

„Ale to už je úděl historických osobností. Kdo například dnes ví, že jeden z našich nejvýznamnějších prezidentů byl prognostik?“ řekl jsem a dodal, „ale co turistický ruch? Jaký to bude mít dopad na turistický ruch?“

Primátor pokrčil: „To nikdo neví. Ani já netuším, co je víc kafkovské. Zda to, že by tady Hrad a katedrála dál strašily, nebo to, že už tady prostě nejsou, že zmizely. To musí rozhodnout turisté sami. Zatím jen boříme a to lidi pochopitelně přitahuje.

Ale jak tomu bude, až své dílo skončíme?

Kdyby ovšem mí předchůdci jasnozřivě neasanovali ghetto, tak se tady dnes pro turisty nehneme, byli by všude, i na stromech, lezli by nám do bytů i do sklepů, nacházeli bychom je na půdě, i v kanálech, a to všechno jen kvůli nějakému Golemovi.“

„Ano, asanace ghetta byla velmi prozíravá,“ přikývl jsem a srdečně se s primátorem rozloučil.

Když jsem šel kolem katedrály, zbývalo už z ní jen obvodové zdivo asi do výšky dvou metrů, a taková to byla ještě docela nedávno, doslova ještě před chvílí pamětihodnost, a teď už není nic než jen halda bezcenného kamení!