Přijde zemanovec a hradní ouřada Kruliš o řidičák?

Řidičům, kteří usednou za volant pod vlivem alkoholu, se řidičské průkazy zpravidla posílají do čistírny

            „Hú! Hú! Hú!“ zahoukal třikrát zlověstně sýček kdesi ve větvoví, z něhož měl pěkný výhled rovnou do okna pokoje, v němž se ubytoval prezident se svou chotí, zavítav po dlouhých, takřka nekonečných měsících opět do Jihomoravského kraje, aby přijal od jeho vedoucích představitelů vzácné dary a vyposlechl si pozorně, co trápí zdejší voliče.

            „Proč ta sova tak pořád houká? Jde z toho strach! Už abychom byli zase na noc v Lánech! Tam je v noci aspoň klid. Tam usnu, jako když mě do vody hodí!“ zalamentovala první dáma, posadivší se na posteli.

            „Hú! Hú! Hú!“ ozval se opět sýček.

            „Zase! Sova jedna pitomá!“ rozčílila se první dáma, vyskočila z postele, otevřela okno a zakřičela do noci, „kšá! Kšá! Kšá!“

            „Jenom hlupák a pitomec otevírá v létě okno, když se svítí. Naletí sem ta komáří žumpa a bude nám pít krev. Zavři to,“ poznamenal prezident, který taky ležel v posteli, ale před sebou měl monitor a cosi na něm studoval.

            „Hú! Hú! Hú!“ zahoukal zase sýček, nic si nedělající z první dámy.

            To už bylo moc.

            První dáma vytáhla ze záňadří revolver a vyprázdnila celý bubínek do tmy.

            „Novinářů je příliš. Měli by se likvidovat,“ poznamenal prezident, když střelba utichla.

            „Snad už bude klid!“ přivřela první dáma okno.

            Ale jen si lehla do postele, ozvalo se zase: „Hú! Hú! Hú!“

            Sýček si z první dámy, ani její střelby nic nedělal. První dámu popadl hněv, který si však nemohla vybít než na nevinném manželovi.

            „Musíš pořád hledět do toho monitoru!?“ obořila se na něj, spustivší bandurskou, „to chceš zítra zase padat na hubu? Víš, přece jaký máš zítra náročný program!

            Budeš létat po všech čertech a ďáblech, budou tě zase nalévat slivovicí, cpát do tebe tlačenku.

            Jak to chceš, prosím tě, do voleb s takovou vydržet?“

            „Víte, já jsem byl vždy přesvědčen, že prezident si může dělat ve svém osobním volnu, co chce. Zeptejte se na to mého mluvčího, ten vám to potvrdí,“ odpověděl prezident, jako by odpovídal na dotaz položený při setkání sám se sebou.

            Při zmínce o prezidentově mluvčím první dáma zjihla.

            „Snad se Jirka na tu noční policejní předváděcí akci teple oblékl. V noci je přece jen ještě zima. Snad si vzal ten svetr, co jsem mu upletla na vánoce. Je tak choulostivý, hned se nachladí, dostane rýmu a horečku,“ zaleskly se první dámě oči.

            „Hú! Hú! Hú!“ zahoukal sýček, ale první dáma už jej nevnímala, majíc svou mysl zalitou starostí o zdraví prezidentova mluvčího.

            Jirka si naštěstí svetr vzal. Ukázalo se, že to byl rozumný nápad. Vráťa i ti ostatní byli jen tak nalehko, v saku a nelítostný noční chlad je rozklepal, tak že si museli každou chvíli cvaknout z erární flašky.

            „Dělám to hrozně nerad, ale co mi zbývá, když to platí erár?“ pronesl vždy Vráťa, když si pořádně lokl, podávaje pak flašku dál.

Ale policejní předváděcí akci, kterou pro ně připravil místní policejní ředitel, velmi obětavý člověk, nešlo vynechat. Tihle policejní krajští ředitelé jsou velmi citliví lidé, hned je něco zraní na jejich křehké duši, hned si všechno příliš berou.

            Prezidentův doprovod tedy šel na policejní předváděcí akci bez odmlouvání, bral to jako svou pracovní povinnost. Jen prezident si šel lehnout, ostatně měl na to právo, celý den se přežíral jako kůň.

Těšili se všichni sice už taky do postele, ale policejní ředitel, nadšením bez sebe z tak vysoké a vzácné návštěvy, jim změnil plány.

Pořád je tahal za ruku a žadonil: „Pojďte, ukážu vám naši nejmodernější techniku!“

 A navíc to byl ke všemu krajan prezidentova kancléře, jenž z tohoto kraje pocházel a věděl dobře, jak jsou zdejší lidé pohostinní, jak těžko nesou, když někdo jejich pohostinnost odmítne.

A tak šli.

Šli bez zbytečných výmluv. Šli jako lidé, kteří vědí, že tím udělají druhému člověku, v tomto případě krajskému policejnímu řediteli, náramnou radost. Ale jen jediný Jirka se z nich teple oblékl. Vzal si svetr, co mu upletla na vánoce první dáma.

Ostatním byla zima.

Ale jinak byla předváděcí akce nanejvýš zajímavá.

„Součástí naší policejní práce je nejen pokutování kuřáků, ale i chytání silničních pirátů. Když chcete, soudruzi, chytat na dálnici silniční piráty, musíte být jednak taky tak trochu silniční piráti, to znamená, že se musíte vžít do mentality pachatele, jak se říká v naší policejní hantýrce. A taky musíte mít na to auto. Jinak silničního piráta nechytíte a nedáte mu pokutu za překročení povolené rychlosti v obci.

V minulosti se nám, soudruzi, často stávalo, že nám silniční piráti ujeli, jen proto, že měli pořádné auto, sporťáka a my nic, my jen žigulíka.

Proto jsme u nás tady v kraji snili o služebním vozidle, které by z nás udělalo taky silniční piráty, ale na straně zákona.

A tento náš sen se nám, soudruzi, nedávno naplnil.

Pořídili jsme si auto, ve kterém chytneme každého silničního piráta.

Jestli máte nějaké otázky, tak se ptejte,“ vykládal krajský policejní ředitel, když ukazoval vzácným hostů auto na chytání silničních pirátů.

„Mě by zajímalo, kolik to auto stálo nás, obyčejné daňové poplatníky,“ zeptal se znalecky kancléř.

„Nás, obyčejné daňové poplatníky to auto nestálo vůbec nic, je totiž zdarma půjčené,“ odpověděl ředitel.

Všichni úlevně pokývali hlavami.

„Má někdo další dotaz?“ vyzval přítomné krajský policejní ředitel.

Asi minutu se nikdo na nic neptal, ale pak přece jen zvedl ruku Jirka: „Mě by zajímalo, jestli to auto může jet i na elektřinu?“

„Je to hybrid. Může jet i na elektřinu,“ přikývl policejní ředitel a bodře dodal, „ale co bych vám tady jen vykládal.

Nejlepší bude, když se v tom autě sami projedete.

Z nuly na stovku to má za šest sekund, fakt, nekecám, páni, to je vám odpich!“

Prezidentovi muži se rozpačitě podívali na sebe, načež kancléř pravil: „Ale to se přece nesmí! V policejním autě nesmí jet jen tak někdo!“

„Smí, nesmí! Ale jak vám mám dokázat, že nelžu? Ne, soudruzi, tím autem se musíte rozhodně svézt, když už jste tady. Na moji odpovědnost.

Já už si to před GIBS zodpovím.

Co by to bylo za předváděcí akci?“ pravil rozhodně krajský ředitel a ukázal na nebohého zástupce ředitele protokolu, „třeba ty, soudruhu.

Ty se třeseš ze všech nejvíc.

Sedneš do auta a hned se zahřeješ, adrenalin se ti vyplaví do krve.

Silniční piráti to mají zrovna tak.“

Nebohý ceremoniář zadrkotal: „Ale já tak silné auto ještě nikdy neřídil. Já mám doma trabanta z AAA!“

„To nic není! Posadím k tobě zkušeného příslušníka, který eventuálně převezme řízení. Je to náš nejlepší řidič, stíhací eso.

Tak sedej, soudruhu, ať nám nevyneseš informace!“ vyzval krajský policejní ředitel, dodávaje, „nejlepší bude, když si zajedeš na dálnici. V noci je to tam trochu klidnější. Jo, a nezapomeň si, soudruhu, zapnout maják, ať máš přednost.“

„Ale co když se vybourám? Vždyť jsem pil!“ chabě se bránil nebožák.

„Co bys boural, soudruhu?

Nejsi přece blbec!

Jen blbci bourají, když jsou ožralí,“ odpověděl krajský policejní ředitel, dodávaje, „já sám to v něm dělám z Brna do Prahy a zpátky v tom nejhustším provozu pod dvě padesát.“

„Proboha, jděte, ten člověk nám chce udělat radost, trpí chorobnou pohostinností. Je to taky volič, nesmíme ho urazit,“ pošeptal kancléř nebožákovi do ucha.

Nebožák sedl si poslušně do auta za volant, třesoucí se ještě víc, celý bledý.

„Franto, sedni si k soudruhovi, a kdyby něco, převezmi řízení,“ nařídil krajský policejní ředitel nějakému policistovi.

„Rozkaz, soudruhu řediteli!“ zasalutoval policista a sedl na místo spolujezdce.

„Tak si to užij, soudruhu! Kdy zas budeš sedět v policejním vozidle?“ řekl krajský ředitel a zabouchl dveře auta.

Všichni pak viděli, jak auto vyrazilo vpřed jako splašené koně, kterým kdosi vystřelil u hlavy.

V tu chvíli přepadlo Jirku jakési neblahé tušení, že to nedopadne dobře, takže se taky rozklepal, i když měl na sobě hřejivý svetr.

„Radši o tom nebudu podávat žádné informace, čestné slovo!“ umínil si a opravdu své čestné slovo dodržel, i když to vyžadovalo hodně odvahy, která nebyla vůbec levná.

Mučili ho, aby řekl, jak to bylo, ale on byl statečný jako jetel, neprozradil vůbec nic.