Prezidentova návštěva v Rusku je totální propadák

Tak, jako se zachoval, respektive, nezachoval, prezident v Rusku, by se skutečný demokrat nikdy nezachoval. Ale čemu se divit?

            Když elegantní, nanejvýš pohodlné letadlo vládní letky nabralo potřebnou výšku a přetížení opadlo, začal hradní kancléř nevěřícně kroutit hlavou.

            „Taková sviňárna!

            Taková sviňárna, že větší sviňárnu jsem ještě neviděl,“ lomcovalo tímto mužem spravedlivé rozhořčení, jež mu vehnalo krev do tváří, „napsat, že nás Sovětský svaz v šedesátém osmém osvobodil!

            Dobře si na to pamatuji, vždyť byl jsem tehdy v nejlepších klukovských letech!

            Na tu hnusnou a odpornou bezmoc, kterou jsem cítil, když jsem viděl ty tupé ksichty sovětských velitelů, kteří projížděli naším městysem.

            ,Jdi domů, Ivane!´ křičel jsem na Rusáky a proklínal zrádce Biľaka a spol.

            Už bych to nechtěl nikdy zažít!

            Ani to, co přišlo pak, ten normalizační marast, to zahnívání, první máje a pionýrské slibování, skandování: ,Ať žije CCCP! Ať žije soudruh Husák!‘

            A pak když to všechno prasklo, to byl ten nejhezčí den v mém životě, svoboda prýštila ze všech pórů a já pil, a pil.

            A nakonec, když holínka posledního sovětského vojáka opustila po více jak dvaceti letech naši vlast, tak jsem si radostí zatančil kozáčka, jak mě to vzalo.

            Jak si to někdo může vůbec dovolit, takovou sviňárnu napsat, že nás Sověti v šedesátém osmém osvobodili!

            Ještě, že se Vladimir Vladimirovič postaral, aby ten článek, ta sviňárna, zmizela ze světa.

            Zlatý Vladimir Vladimirovič!“

            Při zmínce o Vladimiru Vladimiroviči se kancléř přece jen uklidnil a všichni přítomní pokývali souhlasně svými hlavami.

            Jediný, kdo souhlasné nepřikývl, byl pan prezident, který místo toho řekl, „Víte, já pohrdám neúspěšnými lidmi a stejně tak i sviněmi.

            Ale to, že někdo zveřejnil takový článek, to není ta největší sviňárna, největší sviňárna je něco jiného.“

            „Co pane, prezidente? Co je největší sviňárna?“ vyhrkl zvědavě prezidentův mluvčí.

            „Víte, sviňárna není to, když někdo napíše, co si myslí,“ usmál se moudře prezident a, nakloniv hlavu na stranu, pokračoval, „i šílenec, třeba Perroutka, má právo na to, aby nahlas řekl, co si myslí.

            Svinstvo je to, když prezident Ruska někomu nařídí, aby odstranil nějaký článek jen proto, že to náhodou uráží nějakou státní návštěvu!

            Ano, to je svinstvo, které patří do nějaké čtvrté říše a ne do demokratického státu!“

            „Oooh!“ vydechli všichni přítomní údivem, nejvíce jeho tiskový mluvčí, který na panu prezidentovi doslova visel pohledem

            Ale pan prezident ještě nedomluvil, maje pořád hlavu nakloněnou: „To je svinstvo, ale ještě ne to největší.

            Není, protože největší svinstvo je to, že jsme tomu jen mlčky přihlíželi, že jsme se proti tomu aktivně nepostavili, že já sám jsem se nevstal, nepoložil ruku na rameno Vladimira Vladimiroviče a neřekl mu do očí: ,Vy dobře víte, co si myslím o anexi Krymu a sankcích proti vaší zemi, nikdy jsem se s tím netajil.

            Ale to, že ten článek, který mluvil o sovětské invazi do Československa jako o osvobození, zmizel, to je prostě svinstvo. Je zcela jisté, že ho napsal šílenec, protože, každý kdo mluví o srpnové invazi jako o osvobození je šílenec, padni komu padni.

            Ale i šílenec má právo na svůj názor a já udělám vše pro to, aby tento svůj názor mohl vyslovit.

            Ponímajetě?

            Pokud ten článek nebude do půlhodiny opětovně zveřejněn, pak vás vyzývám na judistický souboj bez rozdílu vah.

            Hadžime!‘

            To jsem měl, říct, ale neřekl, a to, že jsem to neřekl, to byla ode mne ta největší sviňárna!“

            V letadle se rozhostilo zpytavé mlčení.

            Kdoví, jak by to mlčení trvalo dlouho, kdyby kapitán letadla vládní letky psažéry nevyzval, aby se připoutali, protože se už šlo na přistání.

            Když letadlo za několik minut měkce dosedlo na kbelské letiště, vytvořili kancléř a prezidentův mluvčí ze svých rukou improvizované sedátko, na kterém snesli pana prezidenta k prezidentské limuzíně a posadili jej do něj, načež se auto měkce a plynule rozjelo do Lán.

            Ještě v týž den pak jeden z podnikatelů, který prodělal úspěšnou cestu do Ruska s panem prezidentem, a vše slyšel, svěřil své manželce: „Ty vole, na nohy je fakt chabrus, ale hlavu má pořád dobrou, když si dokáže přiznat vlastní sviňárnu!“

            „Dýchni na mě! Ty jsi zase nalitý jak to čuně!“ křivdila mu manželka, ale tak to už někdy bývá, že pravda vypadá jako lež.