Prezident Zeman řekl pravdu a pražská kavárna opět dostala hysterický záchvat

Co jiného se taky dalo čekat? Zapamatujme si dobře, kdo nejvíc řval, kdo chtěl obžalovat pana prezidenta z velezrady  

            Když se prezident už dva týdny neobjevil v TV Barrandov, vydali se jeho řídící orgánové do hradní márnice, kde jej skutečně našli, zabaleného do prezidentské zástavy tak, že nápis „Pravda vítězí“ byl docela dobře čitelný.

„Pan prezident byl nejspíše otráven novičokem, soudě podle výrazu jeho tváře. Někdo potřísnil novičokem rukojeť jeho hole a pak už jen stačilo, aby se jí pan prezident dotkl svojí rukou. Důkaz pravdivosti tohoto logického závěru spočívá v tom, že tato hůl zde není, byla totiž odstraněna jako důkaz,“ pravil prezidentův mluvčí, poté co byl pan prezident svými řídícími orgány řádně ohledán.

„Ano, tak to bylo, nemohlo to být jinak,“ pravil hradní kancléř, mna si svoji bradu, v jejímž středu nacházel se pro nejednu ženu víc než přitažlivý důlek, „ale jak dobře víme z tajných zpráv BIS i vojenské rozvědky, není novičok jako novičok. Pokud mi to Alex dobře vysvětlila, pak existují nejméně dva novičoky, A-230 a A-234, přičemž nemůžeme vyloučit, že ve skutečnosti jich existuje nekonečně mnoho, nakolik si dovedeme nekonečné množství něčeho představit.

Otázka tedy je, zda byl pan prezident otráven ádvěstětřicítkou, nebo ádvěstětřicetčtyřkou, protože to může být stopa.“

„Já bych to tipoval na ádvěstřicetčtyřku. Všimněte si, prosím, hoši, pokleslých koutků úst pana prezidenta. To vám neudělá nic jiného než jen ádvěstyčtyřicetčtyřka,“ řekl prezidentův poradce, jehož postava, jako vždy a všude, i tady nápadně vyčuhovala, dodávaje, „když jsem dělal v Kremlu na celý úvazek jako údržbář-čistič, přicházel jsem s tím do styku každý den.

,Pamatuj, když jsou povislé koutky úst, tak je to vždycky ádvěstřicetčtyřka!’ říkal mi Voloďa, můj parťák, až jsem ho taky jednoho dne našel s povislými koutky úst.

Oficiálně se otrávil vodkou, ale já si o tom myslel svoje.

„V tom případě je to, myslím, jasné, hoši,“ pravil důležitě prezidentův mluvčí, upravuje si brýle, „byl-li pan prezident otráven ádvětřicetčtyřkou, o čemž teď nemůže být žádných pochyb, pak pražská kavárna v čele s Mayovou lže. Hned o tom napíšu tweet.

Bože, ani nevíte, jak jsem rád, že pravda vyšla najevo.“

Prezidentův mluvčí se okamžitě pustil do psaní tweetu, aby neztratil ani jeden jediný cenný okamžik.

„Pravda vždy vyjde najevo. Okamura s Filipem se zblázní radostí z toho, že Mayová lže. Jsou to čestní a spolehliví hoši.

Co myslíš, nemělo by se jim na Jana Husa přidat?“ řekl hradní kancléř.

„Přidáme jim. Určitě si to zaslouží za to, jak tvrdě makají,“ přikývl prezidentův poradce.

„Hotovo! Lháři jsou usvědčeni a zostuzeni!“ zvolal prezidentův mluvčí a drže v ruce ještě mobil, ukázal na prezidenta, „a co s ním teď vlastně bude?“

„Ještě ho tady chvilku necháme, může nám dobře posloužit i tak. Hovory z Lán můžeme klidně reprízovat, vyjde to nastejno,“ odpověděl hradní kancléř.

„Až nám nebude k ničemu, tak si pro něj přijedou. Vystrojí mu dvacátého prvního srpna státní pohřeb na Rudém náměstí a pak ho dají do mauzolea místo Lenina. Na balzamování jsou machři, to zase jo. Bude vypadat jako živý. Čínští turisté na něj budou stát frontu, protože nikdo se nezasloužil o Hedvábnou stezku víc jako on.

Škoda, že se toho nedožil Jie, měl by z toho ohromnou radost.“

„Jie byl správný chlapík. Jednou jsem nad ním vyhrál v kuličkách.

,Na, vezmi si je všechny, Jirko. Jsi lepší než já,’ nabídl mi všechny svoje kuličky, které mu ještě zbyly.

No, a já je vzal, protože jen blbec nebere, když někdo nezištně dává,“ podotkl prezidentův mluvčí.

„My všichni jsme tak nějak správní chlapíci. Slibme si, hoši, nad panem prezidentem, že budeme takovými správnými chlapíky i nadále!“ dojatě zvolal hradní kancléř.

„Ano, to si slibme, hoši!“ přidal se prezidentův poradce a zatínaje pěst, pokračoval, „slibme si nad panem prezidentem, že budeme i nadále takovými správnými chlapíky, to znamená, že budeme za prvé a především dobří, pak čestní a pak, že nikdy nezapomeneme na to, že jsme především dobří a čestní!“

„Ano, dobří a čestní!“ zvolal prezidentův mluvčí a chytil své druhy za ruce, „a taky si slibme, že nikdy nezapomeneme na toho, kdo z nás učinil dobré a čestné lidi, kterými teď už navždy budeme, když jsme si to slíbili, kdo jiný to byl, než pan prezident, sám dobrý a čestný muž, drahý nám všem navěky věků.

Nezapomeneme na něho nikdy, a jeho jasná památka ať žije v našich srdcích ode dneška navěky věků!“

Prezidentův mluvčí se dojetím zalkl, ale na jeho slova hbitě navázal hradní kancléř: „Ano, ano, navěky! Budeme si pamatovat jeho obličej, šaty, jeho boty, jeho hůl, i to, jak se odvážně postavil pražské kavárně!“

Ale i hradní kancléř se zalkl, lapaje po dechu a poulící oči, nemohl ze sebe vydat ani hlásku.

Řada přišla na prezidentova poradce, jeho zvučný hlas vibroval se a chvěl jako žába na udusávání hlíny: „Budeme, budeme si všechno pamatovat. Pan prezident byl statečný, byl dobrý.

Ach, já ho měl tak rád!

Ach, hoši, přátelé milí, nebojme se života! Život je tak krásný, když uděláte něco dobrého a správného!“

Načež se i poradci zatřpytily v očích slzičky.

„Věčná paměť panu prezidentovi!“ vzchopil se naštěstí prezidentův mluvčí.

„Věčná paměť!“ vzchopil se i hradní kancléř.

„A teď dost řečí a pojďme na smuteční pohoštění. Nic si z toho nedělejme, že budeme jíst jen placky a zapíjet je vodkou. Je to starodávný, věčný zvyk, i na něm je něco dobrého!“ vzchopil se i prezidentův poradce, dodávaje, „pojďme tak, jak jsme, hezky ruku v ruce!“

„A věčně tak zůstaneme, ruku v ruce, celý život. Hurá panu prezidentovi!“ křikl ještě jednou nadšeně prezidentův mluvčí a naší hrdinové se vskutku vydali z hradní márnice ruku v ruce, ponechavší v ní pana prezidenta zase hezky o samotě, opět pečlivě zabaleného v prezidentské zástavě div ne jako v turínském plátně.