Prezident Zeman je kundaliní

Kundaliní není samozřejmě žádný vulgarismus. A proto se nejedná o hanobení hlavy státu, ale naopak o její velebení jako od Veleby!

            Švagrová, mladší sestra mé ženy, je nebezpečný člověk, učiněný Ďábel. Mám strach, že jednou přivede celou rodinu do neštěstí, že nás všechny kvůli ní pozavírají jako slepice do kurníku, nebo, co hůř, jako myši do prázdné spíže.

            A co potom, až budeme bručet v lochu, až se budeme muset podrobit vězeňskému režimu, až nám bude, odňata naše svoboda?

            Potom už nic, potom už můžeme jen chodit po vězeňském dvoře sem a tam jako medvědi v kleci, a myslet si přitom, že jsme na dovolené někde u moře.

            Kde můžu, tam se k švagrové neznám.

            Když se mi na ni někdo přímo zeptá, tak zapřu, že s ní mám cokoliv společného.

            Divíte se tomu?

            Tak se tomu nedivte, protože švagrová je zločinec, padouch, mnohonásobně trestaná recidivistka, bez přehánění něco jako Pussy Riot v tuzemském vydání.

            Ano, je jako Pussy Riot, protože za hanobení hlavy státu si už odpracovala dobře dva tisíce hodin veřejně prospěšných prací a odseděla dobře dva a půl roku ve vězení, kde jsou, z pochopitelných důvodů, zamřížovaná okna.

            Naposled dostala rok natvrdo za to, že veřejně řekla, že Zeman není její prezident, že se za něj stydí. Zdůrazňuji, že to řekla ona, že to neříkám já, že tento její výrok se neshoduje s žádným mým vnitřním, ani jakýmkoliv jiným přesvědčením. Tentokrát šla do vězení i se svým dítětem, harantem, kterého si uhnala na barikádách při majdanu s jakýmsi povalečem z pražské kavárny.

            Ten jí cáluje na haranta měsíčně patnáct tisíc, ani okem přitom ani nemrkne. A pak že, není pražská kavárna odtržená od reality, že nemá kontakt s normálními lidmi!

            Normální člověk by se při placení výživného všemožně vykrucoval, chtěl by platit co nejmíň, a tento povaleč solí patnáct klacků měsíčně jako by to bylo nic!

            Taková je naše slavná švagrová, černá ovce rodiny.

            A přitom moje žena je takové a tiché stvoření, kterou by nikdy v životě nenapadlo hanobit hlavu státu. Nosí dokonce na krku medailonek se Zemanovým ksichtem. Je to amulet, který ji má ochránit před muslimy, před jejich dotěrným osaháváním na koupalištích, ve sprchách, u kadeřnice, prostě všude.

            A jednou ji opravdu zachránil. Přilepil se totiž na ni jeden takový ze Sýrie nebo z Iráku, když šla po ulici. A ve chvíli, kdy byla ulice dokonale prázdná, kdy nebyl nikde nikdo, se k ní ten muslim přitiskl. Ale žena měla ve výstřihu ten medailonek. Když ho muslim spatřil, zbledl hrůzou, pokřižoval se a utekl!

            Proč nemůže být švagrová jako moje žena?

            Proč si musí pořád koledovat o průser?

            A hlavně, proč musí tahat do těch svých průserů i mě?

            Co já s ním společného, řekněte sami?

            A přitom abych se pořád bál, kdy si pro mne přijdou, kdy mě sbalí, abych šel přinejmenším podat vysvětlení, protože švagrová zase cosi vymastila, zhanobila hlavu státu se vším všudy.

            I teď jsem jako na jehlách.

            Dnes totiž měli pustit švagrovou z lochu.

            To ví, že si to odseděla celé, kdepak u ní nějaké vzorné chování.

           Určitě ji nenapadne nic lepšího, než hned běžet k nám. Rok měl člověk jakýs taký pokoj, když ona byla tam, v domě smutku, v lapáku. Teď ale, abych se zase třásl strachy, abych v noci nezamhouřil oka, abych nic neříkal ani do telefonu, jeden nikdy neví. S takovou se ze mne ještě opravdu stane paranoik, dokonalý a se vším všudy.

            Mám já to zapotřebí?

            Venku se ozvaly kroky.

            To bude jistě ona!

            Švagrová!

            Bohužel se nepletu.

            Je to ona, i s tím harantem, který je celý jeho sluníčkářský fotr. Už chodí, aby ne, když má rok a tři měsíce. Vsadím se, že švagrovou nenapadne nic lepšího než toho haranta tahat na barikády, až zase bude nějaký ten jejich slavný majdan.

            „Ahoj, tak jsem zpátky,“ řekne švagrová.

            „Květa není doma, je v práci. A děti jsou v kroužcích. Chceme, aby z nich vyrostli řádní občané tohoto státu, kteří si budou vědomi nejen svých práv, ale především i svých povinností. Chceme, aby věděli, že ani základní lidská práva nejsou posvátná kráva, a že sociální inženýrství je nesmysl,“ řeknu co nejchladněji, a chci zabouchnout dveře.

            Ale švagrová hbitě strčí nohu mezi dveře (to se jistě naučila v lochu!) a s úsměvem řekne: „Nevadí, počkám na ně! Stejně musím nakojit malého.“

            A než se naděju, sedí v kuchyni a kojí toho haranta.

            Odvracím znechucením zrak, tyhle sluníčkářské móresy, kojení dětí  ukazovaní mlékem nalitých prsů na veřejnosti se mi vždy hnusily.

            Chci pokárat švagrovou, a proto řeknu: „Děti by se měly kojit jen do jednoho roku svého věku. Pak už je kojení psychicky narušuje, protože začíná mít sexuální podtext. Ostatně, ani to není přirozené.“

            „Jak to že to není přirozené? Co může být přirozenějšího než kojení dětí?“ chce vědět švagrová.

            „U dětí starších jeden rok to není přirozené, protože dřív mívaly ženy dítě každý rok. To znamená, že když mělo jejich dítě rok, měly už další dítě nebo byly ve velmi vysokém stupni těhotenství, a proto musely své starší dítě zákonitě odstavit.

            Něco jako krávy,“ řeknu.

            Švagrová se však se mnou kupodivu nepře.

            „Ano, máš pravdu. Odstavím ho ještě dnes,“ řekne, vůbec se nehádá.

            Udiveně pohlédnu a tu až si teprve všimnu, že švagrová vypadá jaksi jinak. Ano, v její tváři je cosi pokorného a kajícného, dá se říct demokratického.

            Je to takový nezvyk, až se švagrové soucitně zeptám: „Jaké to tam bylo? Bylo to moc zlé?“

            Pro normálního člověka je vždy představa vězení cosi děsivého. Představuje si čtyři lidi zavřené v malé těsné cele, jak celé dny hledí do stropu, jak se postupně pro ně stává ta cela celým světem, celým vesmírem, a jak nakonec, když ji po mnoha letech na prezidentskou amnestii opouštějí a vydávají se na svobodu, cítí dokonce cosi jako lítost, jejich duše se zmocňuje strach z neznámého otevřeného prostoru, tzv. open space.

            „Bylo to tam fajn. Moc fajn. Byl to nejlepší výkon trestu odnětí svobody z těch tří, co jsem zažila,“ řekne švagrová, usměje se a dodá, „Zeman je...!“

            Ale to už reflexivně vyskočím, nenechám ji doříct tu větu.

            „Mlč! Proboha, mlč! V mém domě nebude nikdo urážet hlavu státu! To prostě nedovolím! Rozumíš, nedovolím! Nedovolím, abys nás, mě a Květu, dostala vězení, a děti do děcáku!

            Říkám ti, mlč!

            Jestli něco řekneš, sám tě udám!

            Ano, udám tě, protože je to moje občanská povinnost!

            Neoznámení trestného činu je taky zločinem, ale já jsem slušný člověk!

            Rozumíš, slušný člověk!“

            Zalknu se, ale švagrová se usmívá tak pokorně, tak kajícně, až jde z toho strach, možná ještě větší, než kdyby teď na celé kolo křičela, že stydí za svého prezidenta, jak to mívala dřív ve zvyku.

            „Neboj, chtěla jsem říct, že Zeman je bůh,“ vyrazí mi dech.

            „Cože? Zeman je bůh?“ hledím na ni.

            „Ano, bůh. Lepšího prezidenta mít nemůžeme,“ kývne hlavou švagrová.

            Lapám po dechu: „Lepšího prezidenta než Zemana mít nemůžeme? Jak to myslíš? To myslíš vážně?““

            „Ano, vážně,“ řekne švagrová.

            „Tomu nevěřím!“ vykřiknu, tedy ne, že bych věřil, že můžeme mít lepšího prezidenta než Zeman, ale nevěřím tomu, že švagrová myslí vážně.

            „Víš, jen blbec se nepoučí z vlastních chyb,“ řekne, pohladí haranta po vlasech a pokračuje, „třikrát jsem seděla za hanobení hlavy státu, ale až na potřetí se společnosti podařilo mne konečně napravit a převychovat.

            Měla jsem teď totiž štěstí na lidi. Měli jsme tam ve vězení báječného kaplana a psycholožku. Víš, věnovali se mi individuálně a individuální přístup dělá hodně.

            Kaplan mi dokázal, že mám milovat bližního jako sebe sama, a že když o někom říkám, že je takový a takový, že mu ubližuji.

            Když jsem říkala o Zemanovi, že se za něj stydím, tak jsem mu ubližovala.

            Ale proč jsem to říkala?

            Říkala jsem mu to z pouhopouhé nenávisti, nenáviděla jsem jeho odulý obličej, jeho chování, jeho blbost.

            Ale to mi zase vysvětlila psycholožka.

            Vysvětlila mi, že tou nenávistí ubližuji především jenom sama sobě.

            Všimni, jak jsou všichni nenávistnici zelení, stejně jako alkoholici v posledním tažení!

            I já jsem byla zelená!

            Jak jsem tak mohla žít, řekni?

            Jak jsem tak mohla trýznit sebe sama studem za prezidenta?

            Teď si myslím, že Zeman je bůh a jsem na tom o moc líp. Tam, v lochu, jsem se naučila konečně pracovat s pozitivní energií, přijímat ji ze všeho, i z toho největšího svinstva. A o tom by vězení mělo být. Že se ve vězení člověk naučí myslet pozitivně.

            Ani nevíš, jak si teď Zemana vážím!

            Když ho vidím, jako bych přivoněla k čarokrásně květině!“

            „Já bych řekl, že spíš ke kupce hnoje,“ ujede mi a tím je můj osud zpečetěn.

            Švagrová okamžitě volá policii a ta mne odvádí.

            „Udala jsem tě pro tvoje dobro! Vězení tě změní k lepšímu, uvidíš sám!“ křičí ještě na mně ta dobroserka, když mě policajti dávají do auta.

            Auto se rozjede, policajti mlčí, já taky.

            „Mám se rovnou přiznat, že jsem přirovnal Zemana ke kupce hnoje, nebo mám zapírat? Ať tak, nebo tak, do báně půjdu určitě!“ je mi jasné a tu se mne zmocní taková sebelítost, že se rozpláči.

            Policejní auto ale najednou zastaví, stojíme uprostřed širých a pustých polí. Policajti vysedají, a otevírají zadní dveře.

            „Teď mne určitě zmlátí za hanobení,“ myslím si a podvědomě se schoulím.

            Ale pletu se!

            „Běžte, utíkejte!“ vybízejí mě a dodávají, „my už toho máme taky plné zuby. Celé dny neděláme nic jiného, než zadržujeme lidi kvůli hanobení.  Zeman je hnůj! Brzy už to praskne!“

            Vylézám z auta. Policajti mi stisknou ruku, sednou to auta a odjedou.

            Rozhlédnu se kolem sebe. Stojím sám uprostřed otevřené krajiny. Z šedého nebe padá mrznoucí déšť, holé stromy podél cesty hodí se leda k oběšení. Nad hlavou mi přeletí krkavci.

            „To je jistě někde blízko nějaká zdechlina!,“ pomyslím si a vydám se přes rozbahněné pole směrem ke vzdálenému lesíku, abych se tam schoval, než to praskne jako v devětaosmdesátém...