Prezident umírá

Prezident umírá. Tiše a nenápadně, aby nás nevystrašil, vždyť je milujícím otcem našeho statečného národa. My to ale tušíme. Tušíme a proto slibujeme, že jej neopustíme ani v hodině jeho smrti

            Náš malý, ale nadevše statečný a hrdý národ, měl vždy nevýslovné štěstí na své prezidenty, své první muže.

            Nejenže byli všichni naši prezidenti muži pevných svalů, ale rovněž i muži pevných mravních zásad. Platí-li tedy nezpochybnitelný axiom, že jaký prezident, takový národ, pak je bezpochyby náš národ nejmravnějším národem na celém světě, je jeho světlem, ba jeho svědomím, neboť nikdo nemá vytříbenější cit pro rozlišování pravdy od lži jako my.

            Jistě, dalo by se to, tato naše morální vyspělost, naše horoucí láska k pravdě, do jisté míry chápat i jako prokletí, neboť něco takového musí býti pro nás v tomto světě nutně zdrojem nesmírného utrpení.

            Ale není utrpení, pohlédneme-li na samotného Krista, zároveň i tou nejsmyslnější slastí, na kterou si člověk, natož celý národ, brzy zvykne tak, že  bez ní nedokáže již smysluplně žít?

Není právě utrpení podmínkou vzkříšení, skutečného procitnutí ve smyslu metafyzickém, kdy otevřou se dokořán všechny brány vnímaní a člověk, tedy v tomto případě náš národ, ocitne se tváří v tvář samotnému bohu?

            Není sporu, že jiné, ne-li rovnou všechny ostatní národy by pod tímto křížem beznadějně klesaly, proklínajíce samotného boha, za to že jim přisoudil takto trnitou cestu dějinami, cestu za všech okolností neposkvrněné mravnosti.

            Ne však tak my!

            Vedeni svými prezidenty, radujeme se z tohoto svého utrpení, třeštící radostí. Inspirováni jejich příkladem, prohlubujeme svoji mravnost tak, že jiné národy, v mnoha jiných ohledech možná skvělejší než my, byly by tou hloubkou dávno rozdrceny na prach.

            Ano, naším největším bohatstvím jsou naši prezidenti. Zatímco jiné národy baží po cizích územích, po zdrojích surovin, doufajíce, že jejich ziskem zvýší svou velikost a znásobí svou moc, my po ničem takovém netoužíme ani trochu, něco takového je nám zcela lhostejným.

            My nepotřebovali jsme nikdy prolévat krev svých synů v hybridních válkách, abychom se cítili dostatečně šťastnými, velkými, silnými a mocnými.

            Nám stačilo vždy jen jednou za pět let zvolit si prezidenta, vždyť bůh k nám byl vskutku nadmíru štědrý, neboť uvedl v platnost železný zákon své jedině správné, neboť boží, vůle, že každý další náš prezident je lepší než ten předcházející.

            Uvážíme-li, že již první náš prezident byl mužem ve všech ohledech vynikajícím, jakým mužem může pak být prezident nynější, stojící na konci řady všech našich prezidentů?

            Takový muž musí již být zákonitě takřka polobohem a jako polobůh je naším národem plný právem uctíván.

Jeho setkání s národem na náměstích stávají se nefalšovanými bohoslužbami pod širými nebem, při nichž se svému prezidentu oddaně klaníme, za což jsme odměněni jeho nekonečnou láskou k nám, kterou je nasáklé každé jeho slovo, každé jeho gesto, každý jeho i ten nejnepatrnější pohyb, každý jeho úsměv.

            Ale nyní se stala taková zvláštní věc.

            Náš prezident, polobůh, umírá, umírá nám přímo před očima.

            „Co na tom divného, že umírá? Všechny živé bytosti, přece umírají, umírají již od chvíle svého zrození, je-li umírání přibližováním se okamžiku smrti,“ může namítnout někdo, ale jen někdo, kdo není příslušníkem našeho národa a proto nemůže chápat, co pro náš malý národ prezident znamená.

            Samozřejmě, bylo vždy nepochybné, že náš prezident jednou zemře. Ale právě nepochybnost toho nás vždy utvrzovala v přesvědčení, že se tak nikdy nestane.

            A teď, když se tak stalo, jsme tím zaskočeni. Zaskočeni o to víc, že prezident nikdy nevypadal zdravěji než nyní.

            Jsou stále mezi námi, v domovech seniorů, pamětníci, kteří si pamatují ještě jako děti jeho první prezidentský slib.

            Tito pamětníci místopřísežně přísahají, že ačkoliv již tehdy vypadal prezident absolutně zdravě, tak postaven nyní v tehdejší své podobě vedle sebe samého současného, vypadal by, ač mladší o mnoho let, doslova jako živá mrtvola, jakkoliv je nemožné říct něco takového o člověku, který je absolutně zdravý.

            Ano, náš prezident překypuje zdravím, o hlavě ani nemluvě, a přesto umírá, umírá nám před očima.

            Pravda, nikdo se to neodváží vyslovit nahlas. Všechny naše hovory se tomuto tématu úzkostlivě vyhýbají jako celostátně hledaný zločinec předvolebním kampaním, v nichž by mohl být poznán a dopaden lovci lebek, ale my přece víme, že se náš prezident pomalu již loučí s naším národem.

            Ač o tom nahlas nemluvíme, přece jen na to musíme myslet za dlouhých bezesných nocí. Zvykli jsme si na svého prezidenta, jako si lidé zvykají na domácí mazlíčky, lnoucí k nim svým celým srdcem, svěřující se jim i s tím, co by neřekli ani svému zpovědníku.

            Není snad nikoho v našem národě, koho by netrýznila ona mučivá otázka: „Co bude, až prezident skutečně, navzdory svému skvělému zdraví, zemře?“

            Ano, co bude, protože náš národ nemá nic než jeho?

            Je to on, kdo nás svou moudrostí a odvahou chrání před vším zlým, co přichází zvenčí i zevnitř. Díky němu je náš národ tím, kým je, ale bude tím i pak, až už on prezident nebude?

            Pohltí nás všechno zlé, co přichází zvenčí i zevnitř, až se nad ním zavře černý hrob, a náš národ osiří?

            Mohli bychom se snad utěšovat tím, že podle oné boží zákonitosti bude další náš prezident lepším než on, ale co když už tato zákonitost najednou neplatí, co když jsem Všemohoucí na nebesích čímsi rozhněvali a on, ničím nevázán, změnil své úmysly s naším národem!?

            Vše je nejisté, nikdo neví dne, ani hodiny, co když i tato zákonitost přestala platit?

            Co když ono zlo, jemuž šel náš prezident vždy po krku, přece jen zvítězilo, co když ona žumpa, jež si přála vždy náš národ zotročit, přece jen zvítězila, protože se nezastaví před ničím?

            Vždyť už i nás za oněch bezesných nocí muselo kolikrát napadnout, že byl nejspíše náš prezident otráven kávou, jelikož kypící zdravím přesto umírá.

            Naše situace je o to zoufalejší, že ač se díváme sebepozorněji kolem sebe, nenacházíme nikoho, kdo by našeho prezidenta mohl nahradit!

            Vysílil se snad náš národ natolik, že po té, co se svého středu vynesl na prezidentský stolec nynějšího prezidenta, není schopen stvořit již jeho důstojného zástupce?

            Je to skutečně tak, že jsme do našeho prezidenta vtělili to nejlepší z nás, a proto jeho nástupce nebude než už jen apoštolem zhoubného úpadku, na jehož konci bude totální zánik našeho národa, jeho rozpuštění se v lůně nějaké mocné, na všechny strany expandující říše, ne-li rovnou v útrobách nějakého globálního totalitárního monstra?

            Nynější prezident tomu spolehlivě bránil. Na něm se tříštily všechny snahy o naše zotročení, ať už přicházely zvenčí, nebo zvenčí od odrodilců, kteří se najdou všude, prodávající svůj vlastní národ za mísu šošovice. On, prezident, byl zárukou naší svobody, třebaže zbytek světa je už této svobody nadobro zbaven.

            Svoji svobodu jsme dosud uhájili. Uhájili proto, že jsme věřili ve svého prezidenta. Ale tato víra z nás vysála zřejmě příliš mnoho sil. Až prezident zemře, budeme najednou slabí a bezmocní, naše organismy a charaktery snadnou podlehnou zkáze, protože se smrtí prezidenta přijdeme i svou víru v něj.

            Do našeho národa se vkrade to, co mu bylo docela cizí, nebo alespoň cizí v masovém měřítku. Nejednota, lež, nenávist, to vše bude nelítostně decimovat náš národ jako kdysi Indiány alkohol. Staneme se na tom závislými, zcela nás to zdevastuje. Nikdo v nás už nebude poznávat, stejně, jako v Indiánech, ta kdysi tak hrdá, mravná a svobodná stvoření.

            Staneme se jen hračkou v rukou světovládců. Jejich geniální propaganda nás naučí nenávidět svobodu a milovat otroctví, jejich propaganda nás naučí hanobit a plivat na toho, koho ještě nyní milujeme celým srdcem, komu jsme pořád ještě oddaní tělem a duší, koho jsme odhodlaní bránit do hrdel a statků proti jakékoliv nekonstruktivní kritice.

            Ale prezident umírá. Umírá nám před očima, před tímto zjevný faktem nelze již zavírat oči.

            Poslední okamžiky naší svobody nastávají.

            To vědomí semklo náš národ více než kdy jindy.

            Ta chvíle, kdy před nás předstoupí prezidentův mluvčí s očima zarudlými od bolestného pláče, se nezadržitelně blíží.

            Snad to nebude příliš naduté, když se já v této chvíli pasuji zase do role mluvčího našeho národa a vyslovím jeho jedno jediné toužebné přání: „Kéž si nás pan prezident vezme s sebou do hrobu, kéž vydechneme naposled spolu s ním!“

            Jiného prezidenta už nechceme, než být bez něho, to raději nebýt už vůbec!