Prezident Pavel je srovnáván s Ironmanem. Je to přehnané, označení Superman je přesnější

Úspěchů, kterých dosahuje vládní šestikoalice je tolik, že člověk ani neví, o kterém dřív psát. A tak je lepší místo o úspěších vládní šestikoalice psát o hradním vůdci opozice, bez které by těch úspěchů bylo mnohem víc...

Proměna, která se s panem Povolným udála během oné osudné noci, měla pro něj tak fatální a tak nešťastné následky, že tuto jeho proměnu musíme, chtě nechtě, považovat za velmi tragickou…

Když se pan Povolný dnes ráno probudil ze svých sladkých a utěšených snů o tom, že už je díky nynější vládě a jejím nesporným nesčetným úspěchům líp, shledal, že s ním něco není v pořádku. Vyskočil proto ze své, jen trochu plesnivé matrace (plíseň ovšem měla tu výhodu, že odpuzovala štěnice) a běžel k zrcadlu, které viselo na rezavém hřebíku hned vedle zamřížovaného okna jeho jinak vcelku útulného, byť trochu vlhkého a zatuchlého (pan Povolný z jakéhosi důvodu raději neotvíral okno) pokoje, aby se do zrcadla podíval.

A to, co uviděl, mu vyrazilo docela dech. Místo jeho, vždy umělou inteligencí pečlivě upravené tváře na něj hleděla tvář dobře mu známého hradního supermana s temnou komunistickou minulostí!

„Co se to se mnou stalo? Jak se s tím lampasáckým ksichtem teď ukážu na ulici mezi slušnými našimi lidmi!“ zhrozil se se pan Povolný, neboť ze zrcadla, už trochu zašlého, na něj skutečně hleděl lampásacký ksicht rozvědčíka na Hradě!

Nebyl to sen. Pan Povolný se nalézal ve svém, jen trochu těsném pokoji, stižen strašlivou ranou osudu, protože to poslední, co by si snad každý slušný a poctivý člověk přál, je to, aby na něj ze zrcadla hleděl lamapsácký ksicht prezidenta Pavla!

Pan Povolný zdrcený tím, co se mu přihodilo, zabloudil svým pohledem k zamřížovanému oknu. Venku bylo pěkně, svítilo tam slunce, jasné a hřejivé, jako každý den od té chvíle, kdy naši lidé rozhodli v demokratických volbách (jejichž výsledek se opozice v čele s lampasákem snažila stále zvrátit), že všechno, co bylo Fyjalou ukradeno (plus Dozimetr, kampelička a bitcoiny), jim bude zase vráceno.

„Co budu teď dělat?“ zoufal si pan Povolný, hledě do zrcadla, v němž si však stále lebedil lampasácký ksicht.

Pan Povolný se však nestačil smířit s touto strašlivou proměnou, pokud je ovšem něco takového možné, neboť na dveře jeho pokoje, jenž byly naštěstí zamčené, začal kdosi zuřivě bušit.

„Otevři, ty zrádče, ty převlekáči kabátů, ty bolševiku!“ byly slyšet zpoza dveří rozhořčené hlasy našich, jinak mírných a pokorných, láskou překypujících lidí, neboť to byli oni, kdož bušili na dveře.

Pan Povolný, to se ví, dveře neotevřel, ale protože měl na oknech mříže, neměl stejně kam utéct, zatímco zuřivost našich lidí, kteří nepřestávali ve svém křiku, rostla a rostla.

„Vyrazte dveře, ať mu dáme ochutnat jeho vlastní medicínu, lampasákovi!“ vykřikl kdosi a opravdu, jen několik sekund na to, se dveře rozletěly a do pokoje pana Povolného vtrhl dav našich lidí v čele se dvěma obzvláště rozčilenými ženami.

Jedna z nich měla nápadné náušnice a druhá z nich zase byla jižanského vzhledu, který podtrhávala pestrá sukně a obě vypadaly tak, jako by právě prodělávaly hysterický záchvat, byť šlo samozřejmě jen o projev dlouho potlačovaného spravedlivého hněvu.

„Přiznej, kolik jsi uzavřel v Ankaře kšeftů pro Koláře!“ mlátila žena s náušnicemi pana Povolného svojí kabelkou.

„Chceš nás zatáhnout do války proti Rusku, které nemá na svědomí masakr v Buči!“ mlátila pana Povolného žena jižanského vzhledu knihou, protože byla spisovatelkou.

Ženy si počínaly tak zuřivě, že ostatní lidé, i když taky spravedlivě rozhněváni, jen konsternovaně přihlíželi, jak si ty dvě ženy vzaly nebohého pana Povolného do parády

„Já nejsem lampasák, já nejsem komunistický rozvědčík vystudovaný v Moskvě!“ bránil se pan Povolný, ale marně a navíc kontraproduktivně, protože to ty dvě ženy rozzuřilo ještě víc.

„Ve jménu Winstona Churchilla!“ mlátila pana Povolného žena s náušnicemi.

„Ve jménu největšího básníka!“ mlátila pana Povolného žena jižanského vzhledu.

Ztráta vědomí, když se obličeje žen zkřivené nenávistí rozplynuly v mléčně bílém, nad pomyšlení hřejivém světle, které náhle zalilo trochu vlhký pokoj, byla pro pana Povolného hotovým vysvobozením.

Když pan Povolný k vědomí zase přišel, seděl na latríně a měl zase svůj, umělou inteligencí pečlivě upravený obličej včetně plnovousu. Ten byl však už zase jeho, nikoli lampasáka na Hradě, který, v rozporu s ústavou, nejmenoval Filipa Turka ministrem zahraničí, čímž nás ochudil o mnohé komické situace.

„Byl to nakonec přece jen sen!“ oddechl si pan Povolný a vstal, protože jeho další pobyt na latríně by už byl zbytečný.

Zapnul si kalhoty a vyšel ven, aniž by musel splachovat, protože latrína má tu neocenitelnou výhodu, že se splachovat nemusí...