Prezident je v nemocnici, je na tom velmi špatně

Soudě podle žalmu, kterým stínový prezident Jiří Ovčáček, komentoval hospitalizaci prezidenta, není na tom naše hlava státu zrovna nejlíp

            Pustili mne na chvíli ven. Těšil jsem se, že jsem opět svobodný, byť dočasně. Ale záhy jsem zpozoroval, že něco není v pořádku. Do tváří lidí vkradla se najednou zjevná úzkost, i ti, kteří si nesli zmrzlinu v kornoutku a usilovně ji lízali, začali tak najednou činit docela bezděčně, pohrouženi v jakési ponuré myšlenky.

            „Promiňte, stalo se něco? Lidé mi připadají nějací vyplašení. Snad nevylétla dnes zničehonic inflace tak, že okradla lidi o všechny jejich úspory?“otázal jsem se nejbližšího člověka.

            „Vy to nevíte? Prezident je v nemocnici!“ odpověděl mi tento člověk a jeho hlas zněl tak stísněně, že musel jsem se otřást strachem i já.

            „Propánakrále! Vrchní velitel ozbrojených sil je v nemocnici? V polní?“ zalapal jsem po dechu.

            „Ne. Ve vojenské. Přijali ho tam se všemi poctami a ustlali mu na dělové lafetě,“ informoval mě můj spoluobčan.

            „Aspoň, že tak! Když je to na lafetě, jistě to nebude vážné! Pobude si v nemocnici měsíc dva a zase se vrátí ke svým knihám. A vládu přece může jmenovat i v umělém spánku, to je přeci jen formální úkon,“ oddechl jsem si, že situace ještě není tak vážná, ale pak mi zvědavost nedala, „nevíte, co mu je? Neporanil se třeba při pádu z okna?  Staří lidé přece rádi krmí holuby. Nebo se přiotrávil houbami? Na Vysočině prý teď rostou muchomůrky bílé, které jsou k nerozeznání od žampiónů.“

            „Vypadá to na žalm 3,5-7,“ řekl soukmenovec a jeho tvář se zachmuřila.

            „Hlasitě jsem volal k Hospodinu, a vyslyšel mě ze své hory svaté hory. Klidně jsem ulehl a usnul. Probudil jsem se, protože mi Hospodin pomáhá. Nezaleknu se ani tisíců, kteří mne obkličují...

            To je přece konec!“ vykřikl jsem.

            „Ano, to je konec. Naprostý konec, musíme s tím smířit, jakkoliv to bude pro nás kruté. Ale než se nadějeme, budeme mít snad nového prezidenta,“ doufal ten člověk, dodávaje zasmušile, „třeba Pavla.“

            „Třeba Pavla,“ přikývl jsem a rovněž zasmušile dodal, „buďme rádi, že se vůbec pokaždé najde nějaký blázen.“

            „To buďme, až se žádný blázen nenajde, budeme bez hlavy státu,“ souhlasil se mnou spoluobčan a posadil se přímo přede mnou na zem, asi ho už z toho všeho bolely nohy.