Předčasný výstřik Lipavského a nenaplněné uspokojení Černochové z občanské války

Lipavského a Černochové je mi téměř líto. Vyvíjelo se to tak slibně. Prigožin pár párů kroků od Moskvy a Putin stáhl vlajku. Z teroristy se stal osvoboditel, v Rusku začala občanská válka a dovolená na Krymu se blíží! Huráá

Jurovi bylo smutno z toho, že už se nepřipomíná tragédie na Ploštině, ani v Prlově, protože pietní akty se u nich nekonají nepřetržitě, ale jen jednou za rok a těch sto padesát miliónů, za které se památník na Ploštině rekonstruoval, mu přišlo taky tragicky málo.

Proto napsal Putinovi: „Vážený pane prezidente, smrt ruských dětí během vaší speciální vojenské operace, kterou mají na svědomí ukrajinští nacisté, nesnese žádné ospravedlnění. A stejně tak nelze ničím ospravedlnit, že se nepřipomíná tragédie na Ploštině, byl jsem se tam totiž podívat a v novém muzeu není o Vás ani jediná zmínka!

Prosím, přijeďte a sjednejte nápravu!“

Putin Jurův dopis dostal, přečetl si ho a pak si Juru pozval do Kremlu, aby s ním v mírovém duchu rokoval o nápravě křivdy, která se Putinovi a tedy i celému Rusku, stala tím, že Putin není nijak zmíněn v muzeu na Ploštině.

Jura pozvání samozřejmě přijal a vydal se do Kremlu, kde jednal s Putinem v mírovém duchu o nápravě této křivdy spáchané na svatém ruském lidu.

Když dospěli ke kompromisnímu mírovému řešení, na Ploštinu bude odpálena raketa s jadernou hlavicí, přičemž plnou odpovědnost za to ponese Západ, protože chtěl zničit Rusko a speciálně pak Fialova vláda, která nás chtěla zatáhnout do války s Ruskem, řekl Putin s neskrývanou úlevou: „Ale je tady u nás v Rusku pěkně! Ještě nikdy ve své historii, ani za Stalina ne, nebyl ruský lid tak jednotný jako teď. Nikde žádná známka odporu, nikde nic, co by nasvědčovalo tomu, že v Rusku existují nějaké mocenské skupiny, které by bojovaly o moc.

Je u vás taky tak pěkně?“

„Houbelec pěkně!“ mávl Jura rukou a rozhorleně pokračoval, „u nás je bída, a svoboda s demokracií dostává taky pěkně na frak!

Člověk, aby si bál pustit hubu na špacír!

Cenzura řádí jako utržená s řetězu a válečná propaganda jede na plné obrátky.

To není jako u vás Rusku!

Tady u vás by chtěl každý žít!“

„Bať, bať,“ přikývl Putin a zeptal se, „a co soukromé armády, ty u vás máte?“

„Ale kdeže!“ mávl rukou Jura a smutně pokrčil rameny, „tuhle v listopadu jsme táhli na Českou televizi, ale měli jsme holé ruce, byli jsme úplně bezbranní!

Nebo tuhle jsme zase chtěli strhnout z Národního muzea modrožlutý hadr a zase jsme byli bezbranní.

Mít tanky a zbraně, byla by to hned jiná!

To by si k nám ani Američani netroufli, kdybychom je vítali sekaným olovem!“

„Tak, tak,“ přikývl Putin a navrhl Jurovi, „když je u vás tak zle, zůstaň tady! Nebo tady ne, víš, tady bychom tě mohli prohlásit za západního agenta, přece jen pocházíš z nepřátelské země. Ale v Bělorusku být můžeš! Brnknu Lukašenkovi, on tě rád posadí do svého traktoru.

Chceš?“

Putin se tázavě podíval na Juru.

Juru nadšeně přikývl: „Proč bych nechtěl! Půjdu k Lukašenkovi, dobře se mi povede!“

A věru se Jurovi dobře povede, proč by se mu dobře nevedlo?

A mně nezbývá, než abych mu touto cestou poděkoval za mírové řešení té hanebnosti, že se už nevzpomíná Ploština, až na ni vybuchne jaderná hlavice, zase se o Ploštině bude mluvit.

Díky, Juro, ty chlape jeden!