Před Židem smekni, před žitem klekni!

Co by byla naše západní křesťanská civilizace každého rána bez dobré žitné kávy !? Proto je žito nejdůležitější kulturní plodinou

            Nikdo už nevěřil, že se toho dožije a tak ani Adam tomu nevěřil, když vysoko nad vesnicí, kam se byl projet, vlastně až přímou pod Janovou horou, spatřil zničehonic žito. Ale když se přesvědčil, že ho zrak neklame, schválně kvůli tomu vzal do ruky jeden klas, vymnul z něj několik zrn a ta měla skutečně jemně nazelenalou barvu, už na nic nečekal, sedl na svoji čtyřkolku, a pelášil jak o život zpátky do vesnice.

            Byla neděle, a tak se všichni pilně chystali na nedělní oběd.

Adam vtrhl do starostova domu bez zvonění a sotva si sundal přilbu, hned vyhrkl na překvapeného starostu, který právě škrábal batáty: „Žito! Tam pod Janovou horou! Jsou ho tam dobré tři hektary, ne-li pět. Už je zralé!“

„Blbost!“ zvolal starosta, když se vzpamatoval, „kde by se tady vzalo žito? Dobře padesát roků už tady nikdo neviděl žádné žito! Žito už prostě zmizelo! Určitě se ti jen něco zdálo. Že jsi zase zhulený, přiznej se, Adame!

Musíš to svoje podlampové svinstvo hulit i v neděli, proč si aspoň v neděli nedáš něco lehčího?“

„No a co, že jsem zhulený!“ ohradil se Adam a sáhl do kapsy své kožené motorkářské bundy, „a co je tohle? Schválně jsem je vzal!“

Adam natáhl ruku k starostovi.

„Nějaká zrna. Asi čirok. Co má být?“ řekl starosta, když uviděl na Adamově dlani nějaká zrna.

„To není čirok,“ řekl Adam a dodal, „jen se na ně pořádně podívejte.“

„Copak já se v tom vyznám?“ pokrčil starosta rameny a obrátil se na tchána, který už stačil přiběhnout s celou rodinou, „podívejte se na to, tatínku. Vy přece tvrdíte, že jste ještě jako malý chlapec viděl na poli žito.

Co to je?“

Starostův tchán vzal opatrně z Adamovy dlaně zrna, asi se deset sekund se na ně díval a pak mu ruka klesla dojetím.

„Žito. Je to žito! Bylo mi pět let, když jsem ho viděl naposled,“ vydechl dojatě.

„Víte to jistě, tatínku? Ať zbytečně neplašíme lidi!“ zeptal se starosta pro jistotu.

„Je to žito, přísahám! Už jsem ani nevěřil, že ho někdy spatřím. Když jsem byl malý, pekl se z něho chleba a taky se z něj dělala káva. Bože, žito, žitečko! Rež! Teď už se můžu naočkovat!“ zašeptal tchán a dvě jeho vnoučata ho musela zachytit, aby se neskácel na zem, jak se mu od radosti podlomily nohy.

Starosta už na nic nečekal.

„Říkáš, že jsi viděl žito pod Janovou horou?“ obrátil se starosta na Adama.

„Jo, pod Janovou horou. Jsou ho tam, jak říkám, nejmíň dobré tři hektary,“ přikývl Adam.

„Sedni rychle na čtyřkolku a jeď zpátky, jak nejrychleji můžeš a hlídej to tam, kdyby něco, tak mi zavolej. Já zatím zbuntuju obecním rozhlasem lidi a hned tam vyrazíme.

Hilux se tam dostane? Myslím až úplně k poli?“ chtěl vědět starosta.

„Jo, myslím, že jo,“ přikývl Adam.

„Prima, hilux má u nás každý, bude to rychlejší, když pojedeme na hiluxu a ne na traktoru. Popadneme srpy, naskáčeme do aut a vyrazíme na žito. Naobědváme se až pak,“ vysypal ze sebe starosta a pak se obořil na Adama, „tak na co ještě čekáš? Jeď proboha, zahulit si můžeš, až budeme mít žito tady dole. Postavíme ho na návsi do panáků, ať ho máme na kamerách, ale teď už nesmíme ztrácet ani vteřinu!“

Adam se otočil a za chvíli už bylo slyšet burácení jeho čtyřkolky, jak uháněl zpátky pod Janovou horu.

„Žito! Kdo by to byl řekl, že se zase vrátí. Kdyby mě to ještě včera někdo řekl, poslal bych ho do blázince. Černý žitný chleba bez ničeho, jen tak na sucho, to musí být mana!“ mluvil si starosta pro sebe, když valil ve svém hiluxu na obecní úřad, který byl od jeho domu vzdálený asi tři sta metrů.

Pět minut na to už vesničané naskakovali do svých hiluxů, vyzbrojeni srpy, hráběmi a vidlemi, vyrážejíce sklízet žito pod Janovu horu. Přes padesát let nikdo ve vesnici žito neviděl, ale žito na ně nezapomnělo. Vrátilo se, když už to nikdo nečekal. Ale o Janově hoře se vždy říkalo, že je magická a potom, co na ni při kůrovcové kalamitě uschly všechny cedry, opravdu tak trochu připomínala Golgotu.

Adam, který jel napřed, už byl u žita a trnul strachy, aby nezmizelo dřív, než přijedou ostatní, nervózně pukaje ze skleněné šlukovky. Když se v dálce zvedlo mračno prachu, zvířeného koly aut spěchajících k žitu, oddechl si.

„Tady je! Tady, podívejte!“ ukazoval Adam šlukovkou na žito, když starosta jako první vyskočil z auta se srpem v ruce.

Starosta, spatřiv žito, nábožně před ním poklekl na jednu nohu, vždyť celá staletí byli lidé z něho živi, než se objevila napřed řepka, a po ní další plodiny, přivezené kdoví odkud.  A jako starosta poklekli před žitem vesničané, kteří už taky všichni vyskočili ze svých aut.

„To je nádhera!“ vydechli všichni a pak už na nic nečekali, postavili se na nohy a pustili se do sklizně žita, srpy se jim jen míhaly v ruce, lesknoucí se na zdravém poledním Slunci, které jim žehnalo svými erupcemi.