Před dvěma tisíci lety položila parta homosexuálních milenců základy lidské spásy

Člověk je vykoupen láskou. Když někdo zakusí ve svém životě velkou lásku, jako by v tom okamžiku zažil vykoupení, která dáva jeho životu smysl

            Málokteré manželství, onen tradiční svazek mezi mužem a ženou, údajně posvěcený bohem, může naplnit muže skutečným štěstím. Ženatý šťastný muž je nejspíš posedlý Ďáblem,  který z něj, stejně jako v ráji, učinil otroka ženy, jež okusila jablko poznání a zatoužila po tom, aby mohla rodit v bolestech.

            To, že jsem nebyl v manželství šťastný já, mělo své objektivní příčiny, které si lze snadno domyslet. Mohl jsem si své ženy snad, kdyby bylo pro co, vážit, nemusel jsem ji mlátit, jako to dělá spousta jiných mužů, ale nemohl jsem ji milovat, nemohl jsem v její přítomnosti pociťovat to, za čm se všichni křesťané tak pachtí a co jim je křtem navždy odepřeno, totiž lásku.

            Mé srdce, abych tak řekl, toužilo po něčem jiném než po ženě, toužilo po onom souznění, oné harmonii vpravdě nadpozemské, harmonii, která nemůže být z tohoto světa, po harmonii jaká může být jen mezi muži...

            Navenek bylo naše manželství spořádané. Ale nejšťastnějším jsem necítil nikoliv v manželské posteli,třebaže jsem zplodil několik dětí, jak se sluší a patří na židovského samce, ale když jsem tančil s ostatními muži, cítil sladkou vůni potu stoupajících z jejich těl, proplétal své tělo s druhými mužskými těly v tom zdánlivě bláznivém a bezúčelném víření, jež mi dávalo procitnout z mrákotného snu do jasného a třpytivého dne.

            Byl jsem nejlepší tanečník široko daleko, nešlo si toho nevšimnout. A tak se mi, tam u nás přezdívalo Harapes, ačkoliv jsem byl občanským povoláním rybář, který každého dne, vyjma soboty, samozřejmě, máčel své sítě ve vodě, doufaje, že v nich uvízne nějaká ryba, aby mně i mojí tradiční rodině zajistila obživu, až ji prodám na trhu.

            I toho dne jsem lovil ryby. Byl to čtvrtek, nejrozumnější ze všech sedmi dnů v týdnu. Vytáhl jsem párkrát svoji síť z vody a přemýšlel jsem přitom, jak podivná je moje práce. Kdybych měl vinici, tak bych ji obdělával v potu tváře, abych měl nějakou úrodu. Ale u rybářství jsem marně pátral po nějaké své zásluze.

            Vše bylo jen věcí náhody, respektive, všechen můj úspěch záležel jen na boží blahovůli. Nemohl jsem nijak ovlivnit, zda něco chytím, či nikoliv, moje postavení ve světě bylo tedy nanejvýš vachrlaté a žádný div, že banky zásadně nedávaly nám, rybářům, hypotéky. Tentokrát mi však štěstí relativně přálo.

Vytáhl jsem dost ryb na to, abych nějak přežil do příštího týdne. Tchyně sice brala v úterý důchod, ale nemoc, která ji připoutala na lůžku, ještě zvýšila její nenávist ke mně. Když mi nemohla chodit za zády po celém našem baráku a pořád mi vyčítat, stejně jako manželka, že jsem nula a že dělám všechno špatně, byla z toho zlostí bez sebe. Kdybych za ní teď přišel, aby mi půjčila, musel bych za ty prachy zaplatit ten nejkrvavější úrok na celém světě, kterým by byl její triumfující výraz a nesnesitelné kecy o tom, že ona to vždy říkala.

Když jsem tedy nalovil dost ryb, vydal jsem se zpátky ke břehu, pořád přemýšleje, jak nevděčným je mé povolání, které jsem zdědil po svém otci, stejně jako většina z mých bratří. Sedm je jich taky rybářů a jen dva šli na vysokou. Přirazil jsem ke břehu, vyskočil na břeh a div přitom nevrazil do muže, který tam najednou stál, jako by ze země vyrostl, a kterého jsem si předtím vůbec nevšiml.

Byl vysoký, příjemně štíhlý. Jeho rusé kadeře mu padaly na ramena, pih, které připomínaly jehňátka, měl na tváři tak akorát, nápadná bledost tváře jej zcela odlišovala od našeho semitského plemene.

„Neandrtálec!“ napadlo mne hned, když jsem pohlédl do jeho zelených očí, které na mě vlídně hleděly.

„Zdá se, že tvé hýžďové svalstvo je pevné,“ řekl a položil mi ruku na zadek.

Neucukl jsem a hrdě mu odpověděl: „Rád tančím, udržuji se proto ve formě.“

Muž se usmál a ukázal na loďku: „Jsi rybář?“

„Ano, pane,“ přikývl jsem.

„Baví tě to?“ zeptal se.

„Moc ne, pane. Ale tancem se tady u nás v Judeji neuživím. V Římě snad, ale tady ne,“ řekl jsem.

„Nabízím ti něco mnohem lepšího. Hledám muže, jako jsi ty. Chceš být mým učedníkem?“ otázal se mě přímo a bez okolků.

„Ano, Pane. Chci být vaším učedníkem,“ přiznal jsem se, ale vzápětí dodal, „jenže jsem ženatý. Mám rodinu. Ženu, děti a taky tchyni.“

„O ty se nestarej. Teď půjdeme k tobě domů, tam se najíme, pak si vezmeš, co potřebuješ, a vyrazíme. Souhlasíš?“ zeptal se můj Pán.

„Ano, souhlasím,“ přikývl jsem a chvatně naházel ryby do pytlů, ačkoliv na nějakých rybách vůbec nezáleželo, protože jediné na čem záleží je, jak vám řekne každý křesťan, láska.

Ano, byl jsem zamilovaný. To, co jsem pociťoval v přítomnosti a blízkosti tohoto muže, byla bezpochyby ta nejčistší a proto i posvátná láska.

„Moje matka nikdy nepoznala muže, a přece jsem přišel na svět. Nepotřebují-li ženy muže, pak muži nepotřebují ani ženy. Kdybych byl ženatý, kdybych obcoval se ženami, nikdy bych nebyl tím, kým jsem již od svého narození, protože jsem nepřišel na tento svět, abych se založil tradiční rodinu a plodil děti, já jsem přišel, abych spasil každého, kdo ve mně uvěří, kdo mne následuje,“ vysvětlil mi po cestě domů.

„Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš, Pane!“ padl jsem předním na kolena.

On mne jemně zvedl, políbil a řekl: „Ty jsi ta skála, na které zbuduji svoji církev!“

Po těch slovech mne zaplavila hrdost, že jsem jako On, náš Spasitel.

U mě doma hleděla žena i tchyně na Pána nedůvěřivě. Ale to se dalo chápat, žena se nikdy duchovně nedostane tak vysoko jako muž, brání jí v tom její mateřský pud.

„To je můj Pán,“ představil jsem toho, koho jsem nejvíc miloval na celém světě, ženě i tchyni.

A protože jsme měli hlad a neměl nás kdo obsluhovat, žena byla těhotná, což byl ještě produkt mého falešného života v tradiční rodině, uzdravil můj Pán tchyni.

Když jsme se najedli, opustil jsem tradiční rodinu. Brzy se k nám přidali další muži, kteří jako já zavrhli všechnu přetvářku a objevili svoji hrdost. Říkali jsme si učedníci, nebo taky apoštolové a On byl náš Pán, kterého jsme milovali se vším, co k tomu patří.

Náš Pán kázal a přinášel hrdost těm, kteří jsme byli jako my.

„Pojďte ke mně všichni, kdož jste obtíženi, a já vás občerstvím! Vezměte na sebe mé jho, a učte se ode mě, neboť jsem tichého a pokorného srdce, a naleznete pro své duše odpočinek, neboť mé jho netíží!“ povzbuzoval ty, kteří se báli, stejně jako já kdysi, přiznat se ke své orientaci, ty kteří byli cizí mezi svými a sví mezi námi.

Je to paradoxní, že právě nás, kteří neseme jho Pána našeho, vypuzují ze všech církví jako hříšníky, ačkoliv my k němu máme nejblíže...

Jednou jsme přišli do jednoho města, v němž nám ulici zastoupil jakýsi ctnostný člověk.

„Kdo jsi, že veřejně propaguješ takové hnusné věci! Táhni odtud, ty odporná buzno! Rozbíjíš rodiny!“ uhodil na Pána ten člověk.   

Náš Pán se jen pokorně usmál, a obrátiv se k nám, pravil: „Hle, vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno, že jste mne následovali. To vám bude příležitostí k svědectví o vaší hrdosti.  Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost i hrdost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno, které je pro vás vším. Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí!“

A po těch slovech nás všechny před tím mužem, který zezelenal zlostí, políbil.

A když nás políbil, obrátil se k tomu muž a řekl: „Chceš-li být spasen a žít věčně, musíš se znova narodit jako homosexuál!“

Ten muž se jmenoval Nikodém, div se vzteky nepominul, a stěžoval si na Pána Našeho, i na nás, farizejům, zavilým obráncům tradičních hodnot, kteří nakonec Pána Našeho zatkli a soudili jako rozvraceče tradičních pořádků, obviňujíce jej, že usiluje o totální změnu toho, co oni znají po generace, co tvoří základy společnosti, že usiluje o zbourání základů, a proto ho taky dali zbičovat a nic nepomohlo, že římský prokurátor shledal Pána nevinným, protože v Římě hleděli na nás už jinak...

            Ale je vůbec v pořádku, aby cca 96% většina zamezila spáse lidstva, aby prohlásila lásku Pána Našeho za zvrácenou?

Máme se vzdát své hrdosti, máme zapřít Pána Našeho, protože většina tuto lásku, lásku vpravdě boží nikdy nepoznala?

„Amen, pravím, že nepomine pokolení, než se to všechno stane a vy budete adoptovat děti, aby i maličcí mohli přijít ke mně. Nebe a země pominou, ale moje slova, moje láska a vaše hrdost nepomine,“ pravil Náš Pán, muž po jehož boku chci být po celý život věčný, protože on je láska, smysl mé existence!