Pražské orgie na vlastní předkožku

Film Pražské orgie ukazuje, že nejlíp se za komunistů měli ti, co proti nim bojovali (a po Listopadu na ně nadávali). Pili a souložili, zatímco Klaus musel dřepět v SBČS a Zeman zase s Agrodatem harcovat po Sovětském svazu

            Při své návštěvě komunistického Československa, v němž bylo všechno přízračně šedé, jsem projevil přání spatřit vyhlášené pražské orgie, a snad se jich i zúčastnit, nebudou-li proti tomu přítomní nic namítat.

            „Není problém,“ souhlasil můj průvodce, pracující v kotelně, a dodal, „jen počítejte s tím, že si budete muset ráno přivstat, protože to bude na celý den.“

            „Budu s tím počítat,“ přislíbil jsem, rozhodnut na svém úmyslu nic neměnit.

            Ráno na druhý den jsme se opravdu brzy ráno, sotva se rozednilo a bylo vidět aspoň na krok, vydali na cestu.

            Napřed jsme šli lesem, jehož druhovou skladu jsem nebyl s to rozeznat, po pěkné lesní cestě. Můj průvodce mlčel a já taky.

            Teprve asi za hodinu jsem se zeptal: „Co je to vlastně za les?“

            „To je takový normální normalizační les,“ odpověděl mi průvodce.

            „Máte tady takových normalizačních lesů hodně?“ zeptal jsem se dál.

            „Myslím, že jo,“ odpověděl průvodce.

            To byla jediná slova, která jsme si vyměnili za celou cestu lesem, která trvala asi ještě hodinu, než les začal postupně řídnout, až zmizel docela a před námi se rozprostřela širá pole.

            „Máme štěstí, že není mokro a my nebudeme umazáni od bláta, ale ani se nepráší,“ řekl průvodce, protože mnohá pole byla zorána.

            Šli jsme další hodinu přes všechna ta pole, až se konečně před námi vynořilo město.

            „Tak to je Praha,“ řekl průvodce a ukázal na město.

            „Hm, myslel jsem, že bude mnohem tajemnější,“ nedokázal jsem skrýt své zklamání z prvního dojmu, kterým na mne Praha zapůsobila.

            „To musíte počkat, až budeme v ní. Takto zdálky nevypadá zdaleka tak tajemně, jak ve skutečnosti je,“ upozornil mne průvodce.

            Za další půlhodinu jsme došli na dosti omšelou konečnou zastávku autobusu a mne skutečně ovanul závan čehosi tajemného, přestože zatím sotva znatelný. Když za patnáct minut přijel autobus, nastoupili jsme do něho spolu s dalšími, asi třiceti lidmi hodně neurčitých tváří, což bylo taky samo o sobě dosti magické.

            Číslo linky se nevybavím, vím, jen že to bylo liché číslo, a snad ne prvočíslo.

            Autobus se kodrcavě rozjel a asi na třetí jeho zastávce se ke mně průvodce naklonil a důvěrně mi zašeptal do ucha: „Všichni ti lidé, jak tady jedou s námi v jednom autobuse tak či onak spolupracují s tajnou komunistickou policií, řidič je dokonce její důstojník.“

            „Panebože!“ vydechl jsem údivem.

            „Ale nebojte, za chvíli přestoupíme na tramvaj, tam bude trochu volněji,“ ujistil mne průvodce.

            Opravdu jsme za několik zastávek přestoupili na tramvaj.

            Ta bylo o poznání prázdnější, v našem vagóně byla vlastně jen žena s kočárkem a jakási stařenka.

            „Vidíte je?“ kývnul na spolucestující průvodce a potutelně se usmál, „i ony pracují pro tajnou komunistickou policii.“

            „Jak to můžete vědět?

            Vypadají docela obyčejně!“ kroutil jsem hlavou.

            „Všichni to vědí, že pracují pro tajnou policii, jsou to známé persony, v Praze se nic neutají,“ odpověděl mi průvodce.

            Každý, kdo do tramvaje přistoupil, či z ní vystoupil, pracoval podle průvodce pro státní bezpečnost.

            Přejeli jsme nějakou řeku, jejíž jméno si už nevybavuji, krátce na to vystoupili a šli do kopce, až jsme došli na náměstí, které mělo takové divné, pro mě jako cizince těžko zapamatovatelné jméno.

            „Tak jsme tady!“ ukázal průvodce na velký, snad dvoupatrový dům, do něhož jsme vešli, abychom hned na to vstoupili do prostorného bytu s mnoha místnostmi, v němž bylo plno polonahých žen a taky ovšem mužů, dle všeho v jistém smyslu vcelku významných osobností, aspoň podle toho, jak se tvářili a gestikulovali.

            „To je majitel bytu,“ ukázal mi průvodce na postaršího muže a dodal, „nebojte, taky spolupracuje s tajnou policií.“

            Tento muž měl být údajně syn nějakého malíře a taky údajně spisovatel jako já.

            Mě však zajímalo něco jiného.

            „Je tady někdo, kdo s tajnou policií nespolupracuje?“ chtěl jsem vědět.

            „Tamten mladý muž,“ ukázal mi průvodce na mladého muže, který k nám již přistupoval.

            „Vy jste z ciziny?

            Ze Západu?“ ptal se dychtivě onen mladý muž.

            „Ano, ze Západu,“ přikývl jsem.

            Mladému muži se rozzářily oči: „Jmenuji se Karel Sýs a jsem básník.

Mohl byste, prosím, propašovat na západ moji básnickou sbírku?

Stavím barák a nutně potřebuji valuty, dnes vám nikdo nic zadarmo neudělá, a z toho, co mi otisknou v Rudém právu, nebo v Tribuně sotva vyžiji.“

Mladý muž mi opravdu strkal do ruky útlou knížečku.

Vzal jsem ji a zeptal se: „Je to v jidiš?“

„Samozřejmě!

Píšu i v jidiš,“ přitakal mladý básník,

„Zkusím to,“ řekl jsem a strčil si sbírku do kapsy.

Ale to už mě muž upozorňoval na ženu, která stála trochu bokem, hned na první pohled velmi svéráznou, a ovšem  tajemnou.

„Líbí se vám?“ zeptal se mne průvodce.

„Ano,“ přitakal jsem.

„Sbalíte ji?“ chtěl vědět.

„Zřejmě ano,“ přikývl jsem.

„Máte recht, je to spisovatelka, svůj ke svému,“ usmál se průvodce a přátelsky mne loupl do žeber, „hodně štěstí, kamaráde.“

Přistoupil jsem k ženě a zeptal se jí: „Spolupracujete taky s tajnou policií?“

„Ano, spolupracuji,“ přikývla žena a významně dodala, „jsem totiž spisovatelka.“

„Já jsem taky spisovatel. Zahraniční pochopitelně,“ řekl jsem a dodal, „proto by mne zajímalo, kdy se věnujete psaní, myslím, v kterou denní dobu.“

„Píšu většinou v noci, stejně jako Kafka,“ odpověděla spisovatelka.

„A kdy spíte?

Ptám se, protože spát se musí,“ zeptal jsem se.

„Většinou spím v práci, stejně jako Kafka,“ usmála se.

„To je fantastické!“ byl jsem okouzlen její upřímnosti a tak jsem v našem rozhovoru pokračoval, „napsala jste toho už hodně?“

„Hodně. Několik románů a kupu povídek,“ usmála se a chytla mě za ruku, „nepůjdeme do vedlejší místnosti?

Tady je to samý estébák.“

Aniž by čekala na moji odpovědět, zatáhla mne do vedlejší, velmi tmavé místnosti, která měla na oknech velmi těžké závěsy, takže do ní nepronikalo žádné světlo, ale abych to zkrátil a zbytečně vás nenapínal, ta ženská měla skutečně cecky i všechno ostatní přesně podle mého gusta a o literatuře toho naštěstí taky věděla celkem dost, takže jsem mohl odhodit veškeré zábrany, kterí má snad cizinec v pro něj neznámé zemi, kde se mluví jemu nesrozumitelným jazykem, a pořádně ji vopíchat.

Ostatně nic jiného po mně ani nechtěla, abych pak v New Yorku všem vykládal, jak jsem ji ojel, aniž bych četl jeden jediný řádek, který napsala, kurvička!