Pražská dopravní apokalypsa, pokrokem k úpadku!

Pražská doprava kolabuje a tak se nabízí otázka, zda budeme jezdit na oslech místo, abychom si vozili své zadky v autech? Možná ano, ježto hlupáků, kteří z auta nevytáhnou své sedací partie, se najde pořád víc než dost  

Franta se vrátil zpátky z průzkumu až před večeří (nechali jsme si poslat pizzu). Jeho tvář nevěštila nic dobrého. Napřed si vylil na hlavu vědro vody, a pak ztěžka dosedl za stůl sbitý z masivních, neohoblovaných fošen

            Vyslali jsme ho ráno do ulic, aby zjistil, jaká je dopravní situace, jestli už záplava aut aspoň trochu opadla, a teď Franta se vrátil, zachmuřený, mnoucí si své spánky.

            Nechali jsme ho chvilku oddychnout.

            Ale nemohli jsme čekat celou věčnost, protože za chvíli měla být večeře, a tak jsem se Franty zeptal: „Co jsi zjistil, Franto? Je to už lepší?“

            „Lepší?“ usmál se Franta.

            „Ano, lepší? Je to už lepší? Dostaneme se konečně odtud autem?“ opakoval jsem svou otázku.

            „Na jihozápadě metropole se nic nezměnilo. Na Dobříšské pořád silničáři frézují vozovku mezi tunelem Mrázovka a Zlíchovským tunelem. Z tří pruhů v každém směru ponechali volný jen jeden.

A výsledek?

Kolona na jižní spojce se táhne až ke sjezdu na Krč,“ řekl Franta.

„Bože!

Až ke sjezdu na Krč?!“ vykřikl jsem zděšením při představě té kolony a, zhluboka se nadechnuv, abych to vydýchal, se ho zeptal, „a co jinde?“

„V souvislosti s tvorbou kolon semafory omezují i vjezd do tunelového komplexu Blanka, což způsobuje další problémy. Oprava Dobříšské přitom potrvá až do konce července.

Další omezení s téměř fatálními důsledky pro plynulost dopravy je ve Wilsonově ulici v okolí křižovatky U Bulhara. Zúžení a oprava sjezdů bude dopravu různě komplikovat až do konce prázdnin.

            A magistrála?

Na magistrále stojí kolona zhruba od úrovně Budějovické.

Na severu metropole se pak kolony táhnou od Cínovecké přes Libereckou a ulici V Holešovičkách. Kvůli stále trvající uzavírce Zenklovy ulice není lepší situace ani v Povltavské.

            Situaci navíc komplikují drobné nehody.

Nervózní řidiči, kteří nasedají do auta s vidinou prázdninového provozu a pak tráví v lepším případě desítky minut popojížděním v kolonách, způsobují i řadu drobných kolizí, kvůli nimž se doprava v centru dále komplikují,“ řekl Franta zachmuřeně.

„Můj ty, bože!

Zdá, se že doprava všude kolabuje.

Ale počkej, počkej, Franto, něco mne napadlo!

Co Podolí a Smíchov?

Tam to bylo přece vždycky v pohodě!

Není přece možné, aby všude stála auta, aby se to trochu nehýbalo!

Nebo Náměstí Republiky!

Tam se to přece nemůže nikdy ucpat, to je fyzikálně vyloučené!“ snažil jsem se vykřesat naději.

Ale plamínek naděje se nestačil ani rozhořet.

„Cesta z Podolí na Smíchov, to jest šest kilometrů, trvá bez tří minut hodinu.

A Náměstí Republiky?

Tam už to zatuhlo jako sval v sádrové dlaze,“ sfoukl jej Franta a zakroutil hlavou, „já tam byl, všechno to viděl. Lidi uvězněné v autech, lidi, kteří si myslí, že jsou svobodní a přitom?

Kdybyste viděli ty jejich obličeje!

Každý z nich můýe vylézt z auta, proměnit se v poutníka, kráčet krajinou, odhodit všechnu tíhu, která ho drtí, dospět k osvícení.

Ale nikdo to neudělá. Všichni sedí v autě a nadávají na to, že stojí na místě.

Ale copak by všechny ulice nebyly volné, nebýt aut?

Ti lidé se sami dobrovolně uvěznili, sami se zbavili svobody.

Dobře to řekl Orwell: ,Svoboda je otroctví, nevědomost je síla!’

Ti lidé, co sedí v autech ve všech těch kolonách, jsou nevědomí, jsou otroci!“

„To snad ne, Franto!

Člověk má přec právo sedět v autě, prožít v něm půlku života, vyrůstat v něm od dětství, člověk má základní právo dostat se autem kdekoliv. Tvrdit něco jiného, by přece bylo popřením veškerého pokroku.“

„Já tam dnes byl. Já viděl všechny ty kolony,“ zopakoval Franta pokračoval, „ty kolony nezmizí dokud nebude dosaženo úpadku automobilismu.

Jestliže nechceme prostát celý víkend v kolonách aut, jestli se nechceme zadusit těmito plechovými hleny, které se táhnou krajinou, pak budeme muset zavést víkendy bez aut.

Ano, jestli nechceme stát v kolonách, jestli nechceme žít v městech, v nichž je veškerý život paralyzován automobily, pak nesmíme autům otročit!“

„To máme snad jezdit na oslech?

To myslíš vážně?

Máme jezdit na oslech, nebo nedej bůh, na kolech, aby doprava nekolabovala, aby nebyla města a krajina zaplavena auty?

Nebo máme sedět jako Buddha pod stromem?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Úpadek je v tomto případě pokrok,“ řekl Franta a nám konečně došlo, že se zbláznil, že to, co se děje venku, ten dopravní kolaps je opravdu natolik šílený, že se z toho Franta, kterého jsme poslali ven, aby zjistil, co a jak, zbláznil.

To ale znamenalo, že se odtud autem hned tak nedostaneme, je-li celé město, ne-li celá republika ucpaná auty.

„Co se dá dělat?

Tak se prostě zařídíme o jako v Dekameronu.

Budeme si vyprávět novely o pravdě a lásce. Každý den jednu, ostatně jsme tady taky tři muži a sedm žen, když nepočítám Frantu, který se zbláznil.

Za sto dní snad ty kolony už nadobro zmizí a my se odtud pohodlně dostaneme každý svým autem.

Souhlasíte?“

Všichni souhlasili.

Jen nebohého Frantu jsme museli, byť trochu nehumánně, svázat, aby nás neohrozil na životech, to víte, blázen, který by chtěl, aby všude bylo posvátné ticho a nebeský klid.