Pravdivý příběh poslance Dominika F., maskota tuzemské barevné revoluce

Mám rád tyto pravdivé příběhy. Obecně se dá říct, že mám vůbec velmi rád pravdu, na rozdíl od dobře placených médií, která mladým lidem vymývají mozky

Nu, nečekal jsem to, že za mnou přijde Vlastík Podracký a požádá mě, zda bych s ním nenavštívil lehce zraněného poslance Dominika F.

„Vím,“ řekl, když jsem ho důrazně upozornil, že se u mne nemusí vyzouvat s tím, že nejsme přece v mešitě, „vypadá to divně, že chci navštívit někoho, kdo je mým pravým opakem.

            Já mám ještě vztah ke společnosti, cítím se být její součástí, jsem do určité míry schopen se pro ni obětovat.

Ale on?

Žijí sám sebou, zajímá ho jen jednotlivec, společnost jakoby nepotřebuje. To je samozřejmě krásný přechod k revolucím a anarchii. Zvláště, když ho osloví vhodný lídr. Sounáležitost absentující ve vztahu k národu se projeví v semknutých akčních skupinách. To mohou být fotbalové kluby stejně jako politické nebo ideologické organizace, třeba Klub českého pohraničí, nebo politické strany, třeba SPD, nebo národ.

Díky adolescentnímu způsobu života inklinuje k iluzím o životě a o světě, proto snadno podléhá ideologiím, obvykle těm krásným všelidským nebo ekologickým nebo přímé demokracii.

            To vede k jeho naprosté neznalosti skutečného života, který naopak já dobře znám.

            Já toho vím o skutečném životě opravdu hodně.

            Třeba vím, že mocenská centra, pro která pracuje, potřebují vyřadit pravdu o životě a o světě, protože jejich ideály jsou lživé iluze. Lidé jsou v takových iluzích snadno manipulovatelní a vláda nad nimi je snadná, kdežto lidé, kteří žijí v iluzi o tom, že nejsou manipulování, protože vyznávají tradiční hodnoty, ti se jen tak ovládnout nenechají, já jsem toho nejlepším příkladem.

            A proto ho chci navštívit, protože jsem toho nejlepším příkladem.“

            Pohnutka Vlastíka Podrackého se mi velmi líbila.

            „Proč ne?

            Navštívíme Dominika F., stojíme přece právě na prahu postpravdivého světa, ve kterém vize nebude od reality rozeznatelná. Je na nás, jestli to dovolíme,“ řekl jsem a tak jsme šli.

            Dominik F. vypadal, jako by se mu vůbec nic nestalo.

            Přesto jsem ho zeptal: „Tak co, dobré?“

            „Jo, dobré,“ přikývl a, prohrábnuv si svoji čupřinu, pokračoval, „můžu si za to sám.

Neměl jsem se vůbec srát na Moravu.

A když už jsem se tam sral, měli mi dát pořádně po čuni, měli mě zdemolovat ještě víc, vždyť jsem se ožral a provokoval. Myslel jsem si, že když mám za zády Kalouska, tak můžu všechno.

Plně si to zasloužím za ty svoje debilní žvásty ve Sněmovně. Kdybych mluvil rozumně a chytře, jako Klaus ml., určitě by se mi to nestalo, je to moje chyba.

Doufám, že ty dva, co mi to udělali, nikdy nechytnou, protože měli pravdu.

Negři opravdu do politiky nepatří a můj otec je z Etiopie, tam přece byly nalezeny pozůstatky australopitéka, a v Etiopii taky vládla od roku 982 př. n.l. šalamounovská dynastie, jenže to Velká Morava ještě neexistovala, takže mi ti Morávaci dali přes čuňu právem.“

„To máš pravdu. Škoda, že jsem u toho nebyl, rád bych se přidal, když si to zasloužíš,“ řekl jsem.

„Jo, škoda, že jsi tam nebyl, to bych mohl mít i monokla,“ přikývl Domik F. a dodal, „a co ta naše barevná revoluce?“

„Na začátku je barevná revoluce adolescentů, která odstraní staré struktury, které ještě mají nějakou zodpovědnost za společnost. Metody jsou různé, třeba dezinformace, jež mají znevěrohodnit právě tyto struktury, které mají odpovědnost za společnost, čímž se vyvolá chaos. 

Nebo se útočí na představitele opozice, kriminalizují se intelektuálové, např. ředitelé národních galerii, všeobecně je inteligence líčena jako banda příživníků, která je překážkou svobody a demokracie, nebo je rovnou prohlášena za zrádce národních zájmů a kolaboranty,“ poznamenal Vlastík Podracký.

Dominik F. se na mě tázavě podíval, ale já jsem jej uklidnil.

„To je Vlastík Podracký, ten zná dokonale všechny naše plány, před ním nemusíme mít žádné tajnosti, třebaže je pevně zakořeněný,“ řekl jsem a pokračoval, „prachy na barevnou revoluci už došly, mladí jsou zmanipulováni, takže zbývá už jen probudit knížete z umělého spánku a počkat, až tobě vytáhnou štychy.“

„Říkali, že mi je vytáhnou šestnáctého listopadu,“ řekl Dominik F.

„To je prima!

Hned jak to je vytáhnou, hodíme kytice od Babiše do koše a revoluce může začít,“ výskl jsem radostí.

„Národní stát lidi sjednocuje a vytváří sociální kapitál, tedy nezištnou angažovanost, která viditelně upadá s úpadkem národního vědomí. Lidové hnutí, má přirozený konzervativní charakter.

Proč se ho etablovaní intelektuálové neúčastní?

Na to je docela jednoduchá odpověď: Národní vědomí už opustili v zájmu iluzí, většinou v zájmu představy, že brání zlému nacionalismu.

Ten český národní stát vznikl tak, že se Češi rozbili staletou habsburskou říši, rozbili ji ve jménu modernity a vzpoury proti tradicím a bohu, a to byl začátek konce přirozeně konzervativního charakteru Evropy,“ poznamenal trefně Vlastík Podracký.

„Přesně tak,“ přikývl Dominik F. a dodal, „tak s tím budu počítat. Sedmnáctého,“

„Sedmnáctého,“ přikývl jsem a podáním ruky se s Dominikem F. rozloučil.

Když jsem i pak loučil i s Vlastíkem Podrackým, neodpustil jsem si poznámku: „Myslím, že mu nic není, že jen simuluje. To mladý Klaus je na tom mnohem hůř, a nemyslím jenom fotra.“

„Nebude příští Evropa nějaké franconěmecké směřování, nadřazenost kulturní a poevropštění nebude snad pofrankoněmčení?

Jako ve středověku, vzpomeňme jen největšího Čecha Karla IV!

Vychovaný ve Francii, korunovaný na německého císaře v Cáchách, nebo kde!

Jenže to už není možné, protože Notre-Dame, symbol této doby, symbol pofrankoněmčení Evropy shořel,“ odtušil Vastík Podracký a mně nezbývalo, než mu dát za pravdu.